Znějící Zeměpis génia německého baroka, aneb procestujte Evropu prostřednictvím barokní hudby a módy

KLINGENDE GEOGRAPHIE
Čt 27. 2. | 19:30 | Besední dům
V suitě z Telemannových děl navštívíte celou Evropu i barokní módní přehlídku
PROGRAM: G. P. Telemann: Klingende geographie, orchestrální suita in B

„Když dvacetiletý Telemann napsal svůj zpívající zeměpis, později přepracovaný na Znějící Zeměpis, ani netušil, že nám, lidem budoucnosti, zajistí něco jako retro návrat do minulosti formou cestování po tehdejších zemích Evropy. Stejně jako v populárních gurmánských cestopisech, budeme i zde v Telemannově překrásné barokní svitě svědky zvyklostí a rozdílností národních hudebních pokrmů tak, jak je servírovaly dvorské a divadelní orchestry 18. století. Typická hudba Španělska, Francie, Itálie, Rakouska, Čech, Polska a Maďarska se tu a tam dostane do křížku s hudbou tureckou, asijskou a třeba i americkou tak, jak si ji představoval genius německého baroka Georg Philipp Telemann. Sedíc v Besedním domě tak procestujete celou Evropu a nejen ji“ zve na koncert dirigent Roman Válek.

Orchestrální suita bude doprovázena barokní módní přehlídkou a tanečním ztvárněním vybraných skladeb v podání tanečního souboru Alla Danza Brno – Baroque. Ten se věnuje převážně dvorským barokním tancům z francouzského prostředí, jejich dobově věrným rekonstrukcím i vlastním choreografiím v tzv. poučené interpretaci.

Francouzská suita a její ouvertura představují ve své podstatě aristotelovský ideál jednoty v rozmanitosti. Podle Matthesona poslech první části přináší zvláštní povznesení ducha, druhá v rychlém tempu je naopak zdrojem velké radosti a vážný závěr vše spojí v uklidňující účinek.

Takto je koncipována též ouvertura k cyklu Klingende Geographie (Znějící zeměpis). Výsledný tvar nesestavil Telemann, ale v roce 1959 muzikolog Adolf Hoffmann z různých částí Telemannových orchestrálních děl. Jednotlivé skladby cyklu odkazují na většinou evropské národy, případně národní povahy. Jednota starého a moderního je dalším rysem osobitého Telemannova stylu, jímž je spojování hudby různých epoch. Starý svět je zobrazen pomalým tancem většinou francouzského základu. Po něm následuje barvité líčení moderního světa v rychlejším tempu a rozmanitém rytmu.

Západoevropská hudba si zejména v období mezi lety 1670 a 1830 libovala v orientalismech a exotismech, naopak hudba východu byla vnímána jako cosi barbarského, spjatého především s venkovem. Nejslavnějším projevem Telemannových exotismů je polská hudba, jejíž prvky vnášel do své hudby v míře, která nemá obdoby u žádného jiného skladatele té doby.

Našince z tohoto hlediska možná udiví, že zatímco Polsko je v Klingende Geographie zobrazeno prostřednictvím ušlechtilé dvorské polonézy, Češi jsou naopak líčeni prostředky barbarské „hanakische“ Musik. Tady snad nezbývá než opět poukázat na Telemannův smysl pro humor, ale též na kulturní a ideovou podstatu německého „smíšeného stylu“. Krásně to vyjádřil již ke konci 17. století Georg Muffat: míšení různých národních stylů nemá podle něj vést k rozvracení Evropy; cílem je nikoliv válka, ale naopak předehra k jednotě a míru, což je přání všech lidí. Toto úsilí, jakož i katarzní vyznění celku, symbolizuje závěrečný sjednocující chorál znějícího zeměpisu.