Zvuk, který má chuť. Rozhovor s Kasparem Zehnderem, novým šéfdirigentem hradecké filharmonie
„Královéhradecká filharmonie je výborný orchestr a má dobré vedení a k dispozici skvělý sál, v němž hudba nemá podobu pouhých zvukových vln, ale dá se vnímat jako materiál, má chuť,“ říká Kaspar Zehnder, který se tam od podzimu ujme pozice šéfdirigenta. Sedmačtyřicetiletý švýcarský umělec, absolvent Akademie umění v Bernu, nejen dirigent, ale nadále také flétnista, bude současně působit ve stejné funkci u Symfonického orchestru Biel Solothurn ve své zemi, kde je šéfem od roku 2012. Zůstává také uměleckým vedoucím letního festivalu Murten Classics.
Šéfdirigentem v České republice už jste byl – vedl jste orchestr PKF – Prague Philharmonia. Šlo při pohledu zpět o dobrý čas?
Čas u PKF – Prague Philharmonie, roky 2005 až 2008, byl pro mě naprosto absolutně pěkný čas. Možná jsem tehdy byl až příliš mladý, asi jsem neměl dostatek zkušeností. Ale hodně jsem se tehdy naučil. Nejen hudebně a provozně. I to, jak se obrnit proti případným intrikám a pomluvám přicházejícím zvenčí. Profitoval jsem z toho při svých aktivitách, které jsem měl potom.
Byla to vaše první pozice v zahraničí?
Ano. A dokonce i moje první šéfovské místo. Byla to skutečná výzva. Ve velmi krátké době jsem se setkal s mezinárodními sólisty, poznal jsem hudební provoz víc než kdy předtím a potom, byla to vhodná doba naučit se víc o dobrých i stinných stránkách hudebního byznysu.
Které převažují?
Jsem víc a víc přesvědčen, že na hudbě je důležitější její samotný obsah než titulní strany skvělých časopisů, než krásně nalíčené ženy. Že lidi hlouběji zasáhne hudba sama než její prezentace. A sám za sebe musím říci, že rozhodně nechci být otrokem mezinárodních agentur. Hudba jako něco, co kultivuje, začíná tam, kde se lidé setkávají, kde vedou dialog, kde spolu tráví čas… I se sólistou je lepší poznat se rovněž někde mimo zkoušky. V krátkém čase můžete zjistit a zažít pěkné věci – a potom může začít hudba. Proto neřeším, jestli ti, s nimiž spolupracuji, jsou známí, nebo ne; jde mi o to, aby to byli dobří lidé a dobří muzikanti. Abychom si vzájemně sedli.
Budujete takhle rozumně celou svou kariéru?
Ale vždyť jsou ještě mnohem důležitější věci než kariéra…! Teď je to pro mě rodina. Jsem dostatečně zralý, abych věděl, co chci ve svém životě. Prahu jsem opustil před deseti lety a cítím, že jsem se za tu dobu stal někým zcela jiným než tehdy. Takže jsem šťasten – vracím se do Čech v jiné osobní situaci, ale i v jiném tuzemském kontextu, v jiné situaci v hudebním byznysu… Je mnoho komponentů, které to tvoří dohromady.
Jak se s vámi PKF – Prague Philharmonia tehdy seznámila?
Pro festival v Murtenu jsem hledal orchestr, našel jsem PKF – Prague Philharmonii a kontaktoval jsem je. Jiřího Bělohlávka jsem jako dirigenta znal už předtím. Říkal jsem si, že by byli ti správní, hodně se mi líbily ambice a filozofie tělesa tvořeného mladými lidmi. Takže na začátku stála jejich práce pro Murten Classics. První koncert byl myslím v roce 2001. V roce 2005 jsem se stal šéfdirigentem. Věděl jsem, že Jiří Bělohlávek bude nadále jakousi šedou eminencí, vždyť orchestr byl jeho dítětem, založil ho. Myslím, že jsem byl tehdy víc kandidátem orchestru než přímo jeho osobně. Takže to nebyl úplně snadný vztah. A v okamžiku, kdy jsem poznal, že budou chtít pokračovat s někým dalším, začala skutečně dobrá doba. Nebyl jsem nazlobený, nekomplikoval jsem nic, snažil jsem se v té chvíli o co nejlepší práci. Co potřebuji, obecně, jsou jasné vztahy, jasná fakta. Když nevím, co bude, pracuje se hůře. I v tom spočívá proces učení se, poznání, jak druzí uvažují… A třeba i nevěřit úplně všemu, co se říká.
Jiří Bělohlávek pak hostoval po celém světě, mimořádně uspěl v Británii, kde vedl Symfonický orchestr BBC, a v roce 2012 se stal šéfdirigentem České filharmonie. Teď už však není mezi námi. Jaký byl podle vás jeho význam pro českou hudbu?
Nejen pro českou, ale pro světovou hudbu. Byl vyslancem české hudby ve světě. A byl to naprosto skvělý, silný muž. Za posledních deset let, kdy také nastala doba jeho nemoci, jsem ho už tak často nepotkával, jen když jsem měl nějaký důležitý koncert v Praze. Všiml jsem si, a je to i v jeho posledních nahrávkách, že se u něj vše jakoby prosvětlilo, projasnilo. U starších lidí si toho můžete často všimnout. Zklidní se, nepotřebují na nic tlačit, ničeho se domáhat. Přichází zralost, které mladý člověk těžko může dosáhnout. Nechtěl bych ho vlastně ani srovnávat s jinými – s českými dirigenty minulosti. Jsem obdivovatelem Kubelíka, Talicha, Ančerla… Ale pro mě nedává smysl dávat Jiřího do této kategorie. Byl to velký umělec a obdivuji, co dokázal díky své profesionalitě dostat z orchestrů, obdivuji, jak dosáhl toho, aby dobře zněly.
Považujete výsledný zvuk za důležitou kategorii?
Ano. Když se dirigentovi nelíbí zvuk orchestru na koncertě nebo na nahrávce, jde o věc, na které by měl vážně pracovat. Je jasné, že celkově jsem chtěl – a nadále bych chtěl – mít svůj vlastní přístup a styl. Některé věci bych dělal jinak než on, některé bych rád zkusil stejně, ale obecně – zvuk, který patřil k Jiřímu Bělohlávkovi, se mi vždy líbil.
Je možné ovlivňovat zvuk orchestru opravdu takhle hodně?
Během posledních let jsem objevil mnohé ze spirituální podstaty hudby a jejího provozování. A hodně jsem uvažoval o tom, co je to charisma. Vždyť se neustále opakuje: dirigent potřebuje mít charisma…! Naskýtají se otázky, zda se dá naučit či vypěstovat, nebo zda to člověk prostě jen a jen musí mít… Hodně jsem přemýšlel. A souvisí s tím i charakter zvuku. Do určité míry se na něm musí pracovat. Zkoušet, analyzovat. Neustále, neustále se sám sebe ptát, kriticky pozorovat a posuzovat. Člověk dobře ví, co dělá špatně. Jde jen o to, jestli chce i vidět. Jestli si takový fakt dokáže připustit…
Rád o takových věcech mluvím, i když znějí trochu ezotericky. Když jste před orchestrem – na zkoušce nebo na koncertě, to je jedno – musíte vystoupit sám ze sebe. Je to těžké. Dirigent totiž z povahy věci je centrem pozornosti. Sleduje ho publikum. Sleduje ho administrativa, když se stará o to, „co dělá maestro“. V těchto okolnostech není úplně jednoduché vyvarovat se egoismu, egocentričnosti. Ale dirigent musí vědět, že tenhle vnitřní zvuk, o kterém hovoříme, není jeho, ale že vychází z energie všehomíra. Domnívám se, že zvuk přichází vertikálně, shora dolů, a že dirigent ho musí umět transformovat do horizontály, to znamená z orchestru k publiku. Vidím zde alegorii kříže. Každý se ale musí učit najít svou cestu, musí zjistit, jak s tím vším zacházet…
Existuje taková hezká historka o Puccinim. Rozplýval se, jakou krásnou melodii napsal… Moje melodie, opakoval… Ale jeho múza, blízká žena, mu odvětila: „Ale ne, ta melodie tu byla a byla vám darována… Vy jste ji jen dal na papír.“ Takže jakápak „moje melodie“…?!
Naznačil jste už, že jste v uplynulých deseti letech získal mnohé zkušenosti, vhled do hudebního provozu…
Úroveň orchestrální hry neustále stoupá, mezinárodní úroveň mladých hudebníků je vysoká. V Hradci Králové jsem byl u konkurzu na koncertního mistra. Tři z osmi adeptů byli k okamžitému přijetí. A všech osm bylo nad běžným průměrem orchestrálních hráčů. Mladí hudebníci jsou stále lepší a lepší. Když je dirigent dokáže motivovat, může dostat hodně. Samozřejmě, že hráči vědí, že v té a té skladbě mají pozorně poslouchat tohle a tohle a vztahovat svůj part k tomu a tomu… Dirigent dnes musí hovořit o něčem o úroveň výš. O něčem z oblasti, kde teprve začíná umění. To je situace odlišná od doby před deseti lety, řekl bych. Na tohle bych se chtěl soustředit. Myslím, že už teď vím, o čem mluvím. Před deseti lety jsem to spíše tušil…
Co bylo pro vás v těch uplynulých deseti letech nejdůležitější? Orchestr v Bielu?
Práce v Bielu, kde zůstávám do roku 2022, je pro mě absolutní štěstí. Jsem první švýcarský dirigent po padesáti letech, který je ve své vlasti šéfdirigentem. Přede mnou toho dosáhli Armin Jordan u Orchestru románského Švýcarska a Charles Dutoit v Bernu. Dneska obecně platí, že je dost těžké získat nějaký šéfovský post. A když máte své město, svůj orchestr, je to krásná věc. V Bielu mám štěstí, orchestr má skvělého ředitele, intendanta, člověka s neuvěřitelně širokým pohledem i do operního světa. Pracujeme v krásné symbióze. Orchestr je na dobré mezinárodní úrovni. Hraje v něm mnoho mladých lidí a s nimi se dá všelicos dělat. Na druhou stranu se s nimi současně ztrácejí některé zavedené věci a tradice. Například teď musím vynakládat větší úsilí, abych dosáhl pěkného poučeného hraní klasicismu, to znamená bez vibrata, s mozartovským zvukem odpovídajícím dnešnímu poznání. Před deseti lety už to bylo v orchestru docela dobře rozvinuto, ale od té doby řada hráčů odešla… Mladí, kteří přicházejí, jsou mnohdy nejen z Francie a Německa, ale také z Ruska a Ukrajiny. Jsou to skvělí houslisté, ale nedbají tolik na styl.
Jde snad o jakousi lenost…?
Ne, jsou to vítězové různých soutěží. Nejsou líní, ale nesoustřeďují se na styl, na detaily typu, jak interpretovat lehčí hudbu, jak interpretovat francouzskou hudbu… Ale celkově je situace lepší, pokud se týká možností zvaní zahraničních sólistů, natáčení desek, účasti na festivalech… A město nás miluje. Před třemi nebo čtyřmi roky se přitom uvažovalo o zrušení orchestru! Dnes jsou na své těleso pyšní. A když už hovořím o Bielu, nemohu nezmínit, že to odtamtud mám domů jen třicet kilometrů. Takže mohu zajet po zkoušce k rodině na oběd.
Zůstanete činný i při festivalu v Murtenu?
Nezaložil jsem Murten Classics, ale považuji ho tak trochu za své děcko. Program tvoří zhruba pětatřicet koncertů, koná se v srpnu. I přes ekonomickou krizi jsme přežili a dokonce posílili. Prodá se až pětadevadesát procent vstupenek… To jsou věci, které prostě nelze jen tak opustit.
V Bielu jste před několika lety nastudoval Dvořákovu Rusalku. Pokračujete v uvádění oper?
Začal jsem se operou zabývat pravidelně. Vracím se do Francie. Nastudoval jsem Rusalku v Tours, Lazebníka sevillského v Metz, Hoffmannovy povídky v Paříži… Také v Bielu připravuji jednu operu ročně. Ale velmi podstatnou částí mých uplynulých deseti let bylo rovněž hraní na flétnu.
To jste nepředpokládal?
Ne snad, že bych si myslel, že vůbec nebudu pokračovat, ale třeba mě opravdu nenapadlo, že budu jako flétnista pozván do komorního souboru k účasti na turné Magdaleny Kožené, které vedl Simon Rattle. Nebo že budu interpretovat Flétnový koncert Jörga Widmanna… Anebo že budu hrát Reineckeho Flétnový koncert se Slovenskou filharmonií jako sólista a dirigent současně. Možná jsem o takových a podobných věcech snil jako kluk… Pak ale ne. A ony přicházejí…! Aniž bych pro to cokoli dělal. I tohle jsem se mimochodem za posledních deset let naučil – nestarat se o věci, které nemám. Spíš myslet na takové, které bych si přál, a být připraven, když to přijde.
Byl jste řadu let hudebním ředitelem Centra Paula Klee. Tam pokračujete?
Omezil jsem trochu své aktivity. Měnili se tam ředitelé a nebyl prostor na adaptaci, na vyprecizování profilu. Ale nadále hraji se souborem Ensemble Paul Klee. Ale ještě něco se týká mého regionu. Pocházím z malé vesničky v Alpách. Shodou okolností její představitelé zjistili, že jsem odtamtud. Oslovili mě a požádali o pomoc s festivalem, který by rádi měli, aby přidali kulturu k nově vzniklému přírodnímu parku. Souhlasil jsem, ale s podmínkou, že to bude něco naprosto odlišného od toho, co už dělám. A tak jsme vytvořili crossoverový festival, přístupný pro kohokoli.
Jak se vaše rodiště jmenuje?
Riggisberg. A festival má název klangantrisch. Klang znamená zvuk, Gantrisch je nedaleký hlavní vrchol, má přes dva tisíce metrů. Takže taková slovní hříčka…
A jaká hudba se na festivalu hraje?
Národní i mezinárodní pop a jazz. Přijíždějí zpěváci, kteří spolupracují se symfonickým orchestrem. A festival pro ty příležitosti nechává vytvářet nová aranžmá, odlišná, aranžér dává písničkám zcela nové šaty. Je to umělecky zajímavé. Aranžér dělá důležitou práci. Pro mě je to hodně nové! Pořádáme tam i doprovodné programy pro rodiny během dne a snažíme se propojit místní hudební produkce – z hudební školy, ale i lokální muzikanty – s národními i mezinárodními… Pozvali jsme například Ondřeje Havelku a Melody Makers. Setkali se s velkým ohlasem, povedl se úžasný koncertní večer. Ale součástí pak byla i výuka tance pro lidi z vesnice. Neuvěřitelná atmosféra! I tohle patří k věcem, které jsem dělal v uplynulých letech. Dá se to nazvat i tak, že jsem se snažil propojit místo, kde jsem, s kulturními aktivitami. A přizpůsobit je tomu místu.
Už si dlouho povídáme, kontext je to důležitý… nicméně: Ještě jsme pořádně nepromluvili o Hradci Králové! Už jste tam několikrát hostoval. Ale jak se stalo, že jste došel až k šéfdirigentské funkci? Snil jste o ní?
Ne, přišlo to jako překvapení. Nevěděl jsem hned, jak zareagovat. Dali mi naštěstí dost času si odpověď promyslet. Cítil jsem se tam vždycky moc pěkně. Město není příliš malé, ani příliš velké, je směsicí historie a krásné novější architektury, je to univerzitní město, sídlo katolického biskupství… To všechno jsou faktory, které město drží pohromadě. A mají vynikající koncertní sál, jeden z nejlepších v zemi, respektive jeden z nejlepších, co znám. Zvuk zde nejsou jen vlny, ale skutečný materiál, který můžete doslova vychutnávat – jako dobré víno.
Jak pohlížíte na královéhradeckou filharmonii?
Když jsem s ní poprvé zkoušel – byla to Druhá symfonie litevské skladatelky Onutė Narbutaitė na festivalu Hudební fórum Hradec Králové v roce 2008, velké temné dílo – cítil jsem, že orchestr je velmi muzikální. Dobře sami věděli, i v takto moderní hudbě, kde je začátek a konec hudební fráze… Dokázali jsme společně skutečně něco nabízet. Což je krásný předpoklad. Víte, můžete mít také orchestr, který dobře pracuje, ale chybí tam hudba. To mi pak nevyhovuje, ruší mě to… V Hradci Králové jsem od začátku viděl velký potenciál, rozuměli jsme si. A přišly další příležitosti. Mimo jiné jsem mohl být už třikrát na Hudebním fóru, což je mimořádný podnik, který přináší velkou inspiraci. Koncerty současné hudby, na kterých je plno!
I díky vedení? Díky dramaturgii?
Orchestr má výborný management. Během deseti let se tým pod vedením pana ředitele Václava Dernera vlastně neproměnil, což je dobré znamení. A měl jsem různé rozhovory s Markem Hrubeckým, kterého považuji za geniálního dramaturga. Během let jsme se spřátelili a musím říci, že s ním mohu spolupracovat jako s nikým jiným doposud. Rozumíme si hned a překvapujeme se nápady. I to mě vedlo k přijetí nabídky. Doposud bylo pokaždé pěkné být v Hradci Králové. Když začal koncert, cítil jsem soustředění na okamžik, cítil jsem otevřenost duchu toho okamžiku. A funguje tam spiritus loci.
Kouzlo místa, architektura… A lidé, atmosféra města…?
Měl jsem šanci setkat se v Hradci Králové už s mnoha lidmi. Z chlapeckého sboru, ze škol, z medicíny, z továrny Petrof… Vždy mi přinesli něco zajímavého.
Je Filharmonie Hradec Králové velikostí srovnatelná s orchestrem v Bielu?
Je větší. Dostáváme se k mým osobním důvodům! Byl jsem šéfem PKF – Prague Philharmonia, což je větší komorní orchestr, nyní v Bielu je těleso o něco větší, je jedničkou ve městě a v regionu, včetně operního provozu… A teď uvažuji, co bude jednou po Bielu. Už jsem byl žádán, abych dirigoval velké orchestry s velkým repertoárem. A myslím, že i sebe potřebuji v tom velkém repertoáru zdokonalit. Zabývat se jím se svým vlastním orchestrem, ne jen někde jako dirigentský host. Ano, diriguji Debussyho Moře v Malaze, Richarda Strausse v Bratislavě, Šostakoviče v Ostravě… Ale naplánovat a provést taková díla s vlastním orchestrem je něco jiného. Prostě – potřebuji pracovat s lidmi, s nimiž se dobře znám. Orchestr, s nímž se neznám, to jsou čtyři dny přípravy, pak přijde show – a pryč. Většinou to funguje, ale s vlastním orchestrem jde opravdu ještě o něco zcela jiného. Nejen o odstraňování nedostatků v orchestru, ale také o hledání omezení a bariér v sobě samém.
Necítíte se snad na některé věci dosud zralý?
Například jsem byl požádán, abych za Riccarda Chaillyho v lipském Gewandhausu dirigoval Cookovu rekonstrukci Mahlerovy Desáté symfonie. Nikdy jsem ji ještě nedělal. Byl jsem volný. Přesto jsem se rozhodl, že odmítnu. Byl by to moc velký experiment. Věřím, že za pět nebo deset let i na něco podobného budu připraven. Z toho vyplývá, že nejen filharmonici v Hradci Králové potřebují mě, ale i já potřebuji je. Chtěl bych s nimi pracovat na nových věcech, ale i na repertoáru, který už znám a kterému bych tak přidal novou historii.
Máte představu o možném rozsahu repertoáru?
Jako šéfdirigent bych rád měl široký repertoár – od Bachovy Mše h moll ke Stockhausenovi. Ale nejdřív to budou pozdní romantici. Mahler, Bruckner, Strauss… Také Stravinskij. A francouzská hudba… Jsem rád, že jde o orchestr, který taková díla může hrát. V Bielu to možné není.
A počítáte s přesahy mimo koncertní sál?
Rád bych dělal práci, která bude ve městě a v regionu viditelná. Orchestr je nejen součástí, ale podle mého přímo klenotem města. Rád bych šel do škol, do domovů seniorů, do církví, ke všem, kdo město spolutvoří a spoluvytvářejí, a hovořil s nimi – co máme společného, o našich spojnicích a cílech. Myslím, že takové momenty existují. Nechci dělat jen open-air koncert na hlavním náměstí a hrát na něm hudbu z Hvězdných válek. Chtěl bych něco víc, něco kreativnějšího, interaktivnějšího. A rád bych se setkával s lidmi, kteří o městě uvažují a od nichž bych mohl získat nějaké podněty a nasměrování. Abych byl součástí místa.
Vnímáte národní rozměr hradecké filharmonie?
Nezdá se mi až tak důležité, co se o nás bude říkat v Praze, kde jsou orchestry mezinárodního významu, kde jsou festivaly a tak dále. Důležitější je pro mě umístit Filharmonii Hradec Králové na mapu mezinárodního hudebního dění. Myslím, že najdu dost možností, jak kvalitu tohoto tělesa uplatnit. Ovšem že nezačneme jednat s BBC Proms nebo s Lucernským festivalem. Je jasné, že by to byla ztracená energie. Znám mnoho partnerů v Evropě, v Americe i v Asii, pro které by Filharmonie Hradec Králové mohla být zajímavá.
Co podle vás přinesli předchozí šéfdirigenti?
Udělali s orchestrem a pro orchestr mnoho. Ondřej Kukal byl velmi muzikální. Andreas Sebastian Weiser to myslí také vážně, orchestr byl s ním v dobrých rukou, nehledě na to, že přinesl do jeho provozu mnoho moderních momentů.
Myslíte, že budete muset redukovat své mezinárodní aktivity?
Budu muset omezit svá pohostinská vystoupení, to je zřejmé. Zůstane jen malý výběr těles, která mi dávají perspektivu do vzdálenější budoucnosti. Mám na mysli Slovenskou filharmonii nebo rozhlasový orchestr v Bukurešti i některé orchestry ve Francii, Německu a ve Švýcarsku. A asi teď nebudu mít ani tolik času na operu, která vyžaduje při přípravě nové inscenace vždy nejméně šest týdnů. Ale tolik mi to nevadí, potřebuji především pozitivní myšlení a optimismus – takže přinejmenším budu dirigovat příští rok v Bielu Bartókův Hrad knížete Modrovouse. Ale budu muset být zřejmě o něco méně přítomen na dvou festivalech, v jejichž organizování jsem zapojen.
A budete nucen redukovat rodinný život?
Jistě se mnou nebudou pokaždé cestovat. Plánujeme, že by se mnou ale delší dobu v Hradci Králové určitě byli na přelomu letošního a příštího roku. Děti chodí do školy a moje manželka už se nechce stěhovat z Bernu. Je z Rumunska, emigraci už zažila. Nechce ostatně přesídlit ani do Bielu… Pokud se týká dětí, čím dál důležitější bude nikoli kvantita, ale kvalita času, který jim věnuji a který s nimi prožiju… Když s nimi intenzivně strávím víkend, věřím, že mě pustí na další týden pryč. Těžší je to pro mě…
Děkuji vám za rozhovor.
VIZITKA
Kaspar Zehnder (1970) studoval dirigování a hru na flétnu na Hochschule der Künste Bern. Významnou inspirací pro něho bylo mimo jiné i setkání s Manfredem Honeckem. Byl členem Evropské Mozartovy akademie, v letech 2005–2012 byl hudebním ředitelem Centra Paula Klee v Bernu. Od roku 1999 je uměleckým ředitelem festivalu Murten Classics. S působením v naší zemi má již zkušenosti z let 2005–2008, kdy stál jako nástupce Jiřího Bělohlávka v čele Pražské komorní filharmonie. Od roku 2012 je také šéfdirigentem Symfonického orchestru Biel Solothurn (SOBS). Od svého debutu v milánské Scale v roce 2007 hostoval jako dirigent u předních evropských těles. Spolupracuje s význačnými umělci jak zahraničními, tak českými (Simon Rattle, Magdalena Kožená, Jiří Bárta, Jana Boušková a další). Kaspar Zehnder má za sebou také řadu různých hudebních projektů a jeho hudební počiny jsou dokumentovány početnou diskografií.
Spolupráce Kaspara Zehndera s Filharmonií Hradec Králové má již desetileté kořeny. Poprvé přijal pozvání v roce 2008 a od té doby vystoupil na zdejším pódiu několikrát jako dirigent, potom také jako sólista a dvakrát dokonce jako dirigent i sólista současně – v této dvojroli se naposledy objevil koncem března 2017 na koncertě natáčeném a později odvysílaném Českou televizí. V hledáčku médií se však Zehnder ve spojitosti s Filharmonií Hradec Králové objevil už i dříve, a to na koncertech festivalu soudobé hudby Hudební fórum Hradec Králové přenášených živě stanicí Vltava Českého rozhlasu. Festival pořádá Filharmonie Hradec Králové a soudobá hudba je také jedním z důležitých průsečíků v zájmech Filharmonie Hradec Králové a jejího budoucího šéfdirigenta. Filharmonie a Zehnder spolupracovali i v rámci zahraničních koncertů.
(Zdroj: www.fhk.cz)
www.kasparzehnder.com
www.fhk.cz
