Baletní panorama Pavla Juráše (141)

Tentoraz:

• Markéta Pospíšilová na prahu veľkej kariéry
• Baryshnikov hrá Vaslava Nijinského
• Čo sleduje Radka Příhodová?

Markéta Pospíšilová na prahu veľkej kariéry
V minulom diele som si začal „protekčne“ vyberať umelcov, ktorí túto sezónu zmizli z domácich divadiel. Po Kristýne Němečkovej (tu), to dnes bude ešte špeciálnejšie. Z Ostravy totiž zmizla Markéta Pospíšilová, pred pár sezónami ešte označovaná ako veľká tuzemská nádej pre klasický balet. Možno si čitatelia všimli pred letom zábavnú mediálnu prestrelku, ktorú odštartovala držiteľka Thálie Lucia Skálová proti panovaniu baletnej šéfky súboru Lenky Dřímalovej. Je dosť úsmevné pre tých, ktorí baletom žijú, prečítať si čierne na bielom, proti čomu niektorí v Ostrave protestujú. Možno to bolo vlastne kontraproduktívne. Lebo nech už je šéf akýkoľvek vo vzťahu k personáliám, objektívne sa jeho pôsobenie ako šéfa hodnotí premiérami a výkonmi, ktoré súbor v nich podáva. Interné záležitosti, možné peklo, či očistec, sa na verejnosť neťahajú a nikdy nemajú jasné rozuzlenie. Len každý omieľa svoju pravdu. Úprimne ma v tejto rozprave zaujal názor Markéty Pospíšilovej, ktorá slušne a charakterne odolala nástrahám špiniť svoju vtedy ešte domovskú scénu a vykorčuľovala diplomaticky z chaosu názorov. Ešte viac ma prekvapila a utvrdila vo svojich ľudských kvalitách, keď sme robili rozhovor, ktorý dnes predkladám. Len málokedy vznikne taká príjemná, rozhovorená atmosféra. Markéta Pospíšilová má vykročené k veľkej kariére, držme jej palce nech ju šťastie a zdravie neopúšťa.
Ako sa cítite, keď po troch rokoch márneho čakania na výraznú rolu v Ostrave, ste urobili konkurz do Les Ballets de Monte-Carlo? Jedného z najsledovanejších súborov Európy s Jeanom-Christophom Maillotom?

Nadšeně. Motivovaně. Plná očekávání. Je to úžasná příležitost, na kterou jsem dlouho čekala.

Vaša dnes už bývalá šéfová, je zaujímavá osoba. Jej umelecké výsledky stoja v kontraste k internej práci s tanečníkmi. Ako je to podľa vás mladej generácie tanečníkov?

Být v pozici šéfa určitě není snadné. Obzvláště ve velkých souborech. Vždy bude někdo nespokojený. Obecně je problémů v kamenných divadlech v České republice pravděpodobně mnoho, já osobně jsem zažila pouze angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, ve kterém se mi nelíbil způsob práce. Myslím si, že je to vždy v lidech. Pokud jsou ti „správní“ lidé na „správných“ místech, pak to může fungovat. Já jsem už dlouhodobě cítila, že nutně potřebuji změnu, v souboru jsem šťastná nebyla a tak jsem dělala vše pro to, abych dostala angažmá jinde. A to se mi povedlo. Uzavřela jsem jednu kapitolu a s radostí otevírám novou. Ako jedna z mála absolventiek konzervatória v Ostrave ste vynikajúca v klasike. Čím to je? Dispozíciami, prácou? Nechceli ste už skôr, možno aj na škole odísť? Nebol ten čas v Ostrave niečím premrhaný?

Nějaké dispozice a talent snad mám, to ano. A myslím, že jsem ctižádostivá a tvrdohlavá, což někdy není na škodu. (smiech) Ale hlavně jsem měla štěstí, že mě osm let na konzervatoři hlavní obor učila paní Olga Borisova. Je to skvělá pedagožka. Dala nám dobré základy a vštípila disciplínu a lásku ke klasickému tanci. Už od školy bylo zahraniční angažmá mým snem. Pár konkurzů jsem v posledním ročníku absolvovala, ale bohužel nic nevyšlo. A tak jsem nastoupila do NDM v Ostravě. Pravdou je, že jsem v Ostravě zakotvila na mnohem delší dobu, než jsem měla původně v plánu. Zásadně mě zbrzdily dva nepříjemné úrazy, které vyžadovaly dlouhou rekonvalescenci. Díky dvěma operacím kolen jsem prakticky ztratila tři roky. Čas strávený v NDM neberu jako promrhaný, i když jsem chtěla odejít už dříve. Nasbírala jsem zkušenosti, zatančila si pár moc hezkých rolí, potkala se s několika zajímavými osobnostmi ve světě tance. Věřím v osud… A tak mělo Monte Carlo prostě přijít až teď. (úsmev)

Čo je pre vás vlastne balet a tanec? Po prvom angažmán?

Asi to bude znít jako klišé, ale tanec je pro mě můj způsob života. Není to v životě všechno, ale miluju to, naplňuje mě to a dělá šťastnou. Při tomhle povolání jsem sama sebou. Kdyby to tak nebylo, určitě bych nevydržela tolik bolesti, pádů, rutiny a už s tím přestala. Tuhle profesi musíte milovat, jinak byste to nevydrželi.Je to veľký úspech. Málokto mimo baletného sveta si môže uvedomiť, čo to znamená. Môžete priblížiť aký náročný bol konkurz a ako prebiehal?

V podstatě za to může má spolužačka, která žije už několik let ve Francii a tak má přehled o tamních souborech. Řekla mi, že mají v Monte Carlu vysoké tanečníky, tak ať to zkusím. Moje výška byla totiž často problémem. Poslala jsem jim tradičně svůj životopis, videa a fotografie, na základě kterých mě pozvali na soukromý konkurz. Údajně nikdy nemají oficiální konkurzy. Trval tři dny. První den jsem měla jen baletní trénink s hostujícím uznávaným pedagogem, při kterém mě sledovali baletní mistři a po něm mi bylo řečeno, že další den už se přijde podívat sám pan Maillot. Druhý den po tréninku mi oznámili, že by mě pan Maillot rád viděl v části repertoáru. Tak mě Bernice Coppieters, hvězda souboru, učila část Maillotovy choreografie, kterou mají na repertoáru. Další den mě pozval sledovat zkoušku Romea a Julie a potom jsme pokračovali a já studovala další vazbu z jiného jeho baletu. Pak následoval pohovor a jeho verdikt. (úsměv)

Muselo to byť zaujímavé tri dni žiť s takým súborom, vidieť dôkladne celé zázemie súboru, stretávať slávnych tanečníkov…

Zázemí mají opravdu nádherné. Obrovské tři baletní sály, krásný vestibul, saunu, vířivku. Soubor je dotován samotnou monackou kněžnou, jde tedy vidět, že je o tanečníky velmi dobře postaráno. Všichni lidé, se kterými jsem měla možnost jednat, byli velice vstřícní a přátelští.

Prečo práve Monte Carlo? Páči sa vám špecifická tvorba Jeana-Christopha Maillota?

Už před mnoha lety jsem v televizi viděla záznam jeho inscenace Romea a Julie. Pamatuji si, že mě jeho podání a verze uchvátila. Jeho díla jsou velmi nápaditá a výtvarně zajímavá. A líbí se mi, že nedělají jen čistou klasiku, chtěla bych se rozvíjet dál a vyzkoušet nové věci. A další plus – má rád vysoké tanečníky a musím říct, že je sympaťák. (úsměv)

Viete už hrací plán na budúcu sezónu, čo vás čaká?

Repertoár mají velmi pestrý a zajímavý. Doufám, že si zatancuji právě ve zmíněném Romeovi a Julii. Les Ballets de Monte-Carlo je zájezdový soubor, cestují po celém světě, toho už se nemůžu dočkat. V říjnu mě čeká například Kuba, dále jsem zahlédla v plánu třeba Belgii, Švýcarsko a hlavně můj vysněný New York!

To je veľký skok z industriálnej modernej Ostravy do kniežacieho mesta prepychu…

To je. (smiech) Když jsem tam byla poprvé na konkurzu, byla jsem z toho docela paf. Moc se těším na život v Monaku a jsem zvědavá.Váš priateľ je tiež tanečník, ten s vami nejde, ide inam. Obetovali by ste kariére lásku či pohodlie?

S přítelem jsme v NDM dali výpověď současně. Oba jsme prahli po změně. Hodně jsme řešili, jak to udělat, oba máme trochu jiné vize a představy o práci, přítel je zaměřený mnohem více na současný tanec. Od října se stěhuje za mnou a bude na čas na volné noze. Výhodou tanečníků na volné noze je jistá nezávislost, po které po angažmá v Ostravě toužil. Má vyhlédnuto několik tanečních projektů v Evropě, na které byly vypsány konkurzy, tak by byl rád, kdyby z toho něco vyšlo. Uvidíme, jak to bude do budoucna. Naše přání je najít třeba alespoň stejné město a skloubit tak vztah s naší profesí. Nebude to asi snadné, ale když se chce… (úsmev)
***

Takže takto sme s Markétou prebrali jej aktuálnu, výraznú zmenu. Roly v Národním divadle moravskoslezském vymieňa za tvorbu jedného z najsledovanejších tvorcov súčasnosti Jeana – Christopha Maillota. Ostravskí diváci už neuvidia jej Odettu ani iné roly v baletoch Carmina Burana, Barocco, Popoluška, Mrázik, Luskáčik a ďalších. Budú ju sledovať diváci, ktorí za súborom cestujú, alebo súbor cestuje za nimi na svoje početné hosťovania. „Znie to ako naivná rozprávka. Je to neskutočné, situácia, ktorú tu mám.”, hovorí Maillot. Ako prednedávnom písala novinárka Juditha Mackrell: „Keď som sa stretla s umeleckým riaditeľom Les Ballets de Monte-Carlo, jedna vec je veľmi jasná. Jean-Christophe Maillot je človek, ktorý pozná svoje vlastné šťastie.“ Kariéra Maillota ako kúzelníka, ktorý prebudil spiaci súbor siaha do roku 1993, kedy bol prvýkrát pozvaný Carolinou, princeznou Hanoverskou. Vyzbrojený s ročným rozpočtom vo výške 11 miliónov euro začal robiť presne to, o čom sníval a v čo dúfal. Vybudoval repertoár zo sedem desiatok nových prác a pre súbor pozýva širokú paletu hosťujúcich choreografov. Založil tanečnú školu a spustil fórum Monako Dance ako medzinárodný tanečný festival. Presne v duchu svojej vízie: „Chcel som ukázať svetu, že tento súbor nebola hračka princeznej, chcel som súbor, ktorý by mal svoju vlastnú identitu a chcel som Monako, také malé a také špecifické.” Samozrejme závistlivci syčia, že balet financujú vlastne kasína, hazard, finanční emigranti kvôli daniam z kontinentu. Podpora baletu v Monaku ale siaha až ku počiatku storočia, keď kniežacia rodina so svojimi kontaktmi na celú európsku aristokraciu, ktorú vzápätí zdecimovali dve vojny, komunizmus i kapitalizmus, v roku 1911 pozvala Ballet Russes, aby sa usadil v slávnej Salle Garnier – po Paríži druhej oslnivej budove architekta prepychu pre múzy. A bolo to práve miniatúrne mesto a štát, ktorý troskám Ballet Russes poskytol azyl.

Maillot je jedným z mála šéfov, ktorý dôsledne dbá na profil repertoáru. „Tanečníkom sa nemusí páčiť všetka práca, ktorú robia, ale chcem, aby rozvíjali perspektívu, svoju kapacitu, schopnosť analyzovať. Táto profesia vyžaduje odhodlanie, tanečníci nemôžu byť infantilní. Chcem, aby boli dospelí, mali oči dokorán pre to čo je zaujímavé, aby boli schopní kritizovať a vidieť, že aj v prípade, že sa netešia z tejto choreografie, tak budú ešte bohatší v tom, čo budú robiť ďalej.” Jeho riskujúce dramaturgické vízie siahajú od francúzskeho avantgardného (kto dnes ešte používa toto slovo?) choreografa Olivera Dubois až po Javiera de Fruta, ktorého komediálny satirický balet na katolícku cirkev odmietla vysielať BBC ako nevhodný a v katolíckom Monaku sa hral pred vypredanými sálami. Samozrejme medzi týmito extrémami je Forsythe, MacGregor, Maliphant, Cherkaoui, Shen Wei, Chris Haring či Emio Greco. Alebo mali na repertoári osemnásť Balanchinových baletov.

A na záver? Maillot si pochvaľuje priaznivú intimitu štátu. „Je tu ľudské meradlo keď jednáte s ľuďmi, nie je tu inštitúcia Ministerstvo kultúry, je to len jeden muž. Keď chcem spolupracovať s orchestrom je to len jeden telefonát”. A ako je spokojná princezná? „Nemohla som si predstaviť mať riaditeľa, s ktorým by som nechcela ísť na drink po predstavení.” A humor nie je na konci. Keď po viac než dvoch desaťročiach dostane Maillot otázku, čo bude robiť, keď táto jeho rozprávka končí, so šarmom pragmaticky odpovedá: „Caroline a ja hovoríme, že si môžeme vždy ešte otvoriť reštauráciu.”

Aktuality
V augustových dieloch mi záhadne medzi inými novinkami zmizla pripravená správa o veľkom projekte. V minulých dňoch hosťoval v Miláne a pokračuje ďalej. Mikhail Baryshnikov sa po úspešnej spolupráci s divadelným mágom Robertom Wilsonom, dobre známym aj v Prahe, k chýrnemu režisérovi vrátil v novom projekte Letter to a Man, ktorý mal premiéru na tohtoročnom festivale v Spolete. Sedemdesiatročný tanečník sa nechal prehovoriť k stvárneniu inej baletnej hviezdy – Vaslava Nijinského. Pritom doteraz aspoň pätnásť ponúk na stvárnenie Nijinského slávny tanečník odmietol. Jedna bola dokonca od slávneho Ingmara Bergmana, ktorý s ním chcel denník natočiť. Skoro už nalomeného tanečníka na projekt so slávnym filmárom vtedy nezískal, keď sa objavila správa, že Herbert Ross chystá svoj iný film o tanečníkovi. Škoda. „Asi by som nebol dosť dobrý herec v tom naozaj pracovať,” dodáva skromne Baryshnikov. „Bolo by to pre niekoho, kto má vážne skúsenosti s filmovým herectvom.”

Myšlienka na Letter to a Man – názov pochádza z listu Nijinského, ktorý napísal Ďagilevovi, v ktorom ani nepíše meno svojho impresária – vzišla pri spolupráci tanečníka s Wilsonom na adaptácii poviedky Daniila Kharmsa The Old Woman pred dvoma rokmi (tu). „Povedal som mu: No tak teraz alebo nikdy, pretože čas beží. Vedel som, že to bude veľmi fyzické, byť navyše sám na javisku viac než hodinu a nemôžem to urobiť, keď budem mať sedemdesiat plus”, povedal novinárom Baryshnikov. Baryshnikov okrem toho, že študoval na rovnakej škole ako tanečník, sa tiež stretol s mnohých významnými osobnosťami zo života Nijinského, vrátane jeho dcéry Kyry, jeho sestry Bronislavy a choreografky Marie Rambert. „Všetky tieto stretnutia obohatili môj názor na Nijinského. Ale nakoniec sme sa vrátili k inšpirácii denníka.”

Samozrejme nemožno zabudnúť na mnoho rovnakých rolí, ktoré pred Baryshnikovom tancoval Nijinsky a ktoré boli pre neho vytvorené. „To má takú čistotu zámeru ten denník, byť mužom a umelcom zároveň. A v najviac nešťastných a tragických situáciách si myslel, že Boh mu povie, čo má robiť a kde je pravda. Pokiaľ ide o jeho dedičstvo, je to veľmi jednoduché: on posunul perspektívu pre každého“, dodáva slávny tanečník. Festival dei Due Mondi v Spolete tak opäť získal prestížny projekt a prvenstvo. V rámci rozsiahlej koprodukcie a podpore nadácií však divadelné predstavenie bude cestovať ďalej po svete, kde sa s ním môžete stretnúť.

Čo sledujem
Dnešným hosťom je mnohým dobre známa a iným úplne neznáma Radka Příhodová. Tá vymenila istotu angažmán na poste demisólistky v Národnom divadle v Prahe za neistotu práce vo svete a zatiaľ sa jej to vypláca. Síce prišla o niektoré zaujímavé sólové príležitosti, ktoré v Prahe mala a ktoré pribúdali, ale je členkou Mníchovského štátneho baletu, kde o zaujímavú prácu nemá núdzu. Okrem dlhoročnej členky Zuzany Zahradníkovej je to druhá česká umelkyňa v tomto telese, vedľa troch pánov: Lukáša Slavického, Matěja Urbana a Adama Zvonařa. To už je pekná skupinka. Video, ktoré vybrala do rubriky, uvádza takto: „Minulou sezonu jsem vystupovala v několika představeních, ve kterých tančila hlavní role Polina Semionova. Byla pro mě velkou inspirací! A věřím, že nejen pro mě…“. To má veru pravdu. Polina je skutočne inšpiratívna. Myslím, že nielen tanečníci, ale aj diváci môžeme závidieť kto všetko z baletného sveta sa v Mníchove objavuje, nielen na scéne slávnej opery.

Ak ste fanúšikovia nie Poliny, ale Radky Příhodovej, máte jedinečnú možnosť vidieť ju tancovať v Česku za pár dní na koncerte k výročiu Taneční konzervatoře hl. m. Prahy 30. septembra. Kvalitný dokument z produkcie ARTE, ktorý Radka Příhodová vybrala, sa výborne hodí na pripomenutie tejto očarujúcej baleríny. Kiežby sme tak za pár rokov mohli sledovať podobný dokument o dnešných dámach v panoráme: Markéte Pospíšilovej a Radke Příhodovej.

Citácie Jeana-Christopha Maillota: The Guardian – 7. 4. 2014 – The Monte-Carlo method: a ballet company’s fairytale story – Judith Mackrell
Foto Tamara Černá – SofiG, archiv Markéty Pospíšilové, Radovan Štastný, Ballets de Monte-Carlo/Marie-Laure Briane, Dominik Port