Liduschka (Baarová) jako reflexe dvacátého století s hudbou Aleše Březiny

Životní osudy české filmové star, oslavované a zatracované, zbožňované a vysmívané, ale přitom fascinující Lídy Baarové, lákají umělce napříč žánry. Oceňované dokumenty filmařky Heleny Třeštíkové, z nichž jeden měl premiéru v letošním roce, znají nejen milovníci stříbrného plátna, o rovněž letos premiérovaném velkofilmu režiséra Filipa Renče se rozporuplně hovoří u nás i v Německu. Divadlo J. K. Tyla v Plzni přispělo do této skládanky pohledů na osud Baarové svým vkladem. Ve světové premiéře uvedlo inscenaci Liduschka (Baarová) z pera dramatika a publicisty Karla Steigerwalda, který je rovněž autorem některých písňových textů, textaře Jiřího Ornesta a skladatele Aleše Březiny. S námětem přišel Roman Meluzín, do konce loňské sezony šéf muzikálového souboru Divadla J. K. Tyla, který inscenaci také režíroval.

Dílo uvádí muzikálový soubor, je prezentováno jako muzikál. Ale autoři sami jej charakterizují spíše jako dadaoperu a slovy Karla Steigerwalda „fantaskní grotesku šašků“. Na osudu Lídy Baarové mělo toto dílo ukázat rozporuplnost a tragédii celého dvacátého století.

Karel Steigerwald v sobě ani jako dramatik nezapře vynikajícího publicistu, břitkého politického komentátora, glosujícího s filosofickými postřehy dění kolem sebe. Inscenace skutečně není plnokrevným muzikálem. Směšuje v sobě nejen muzikál, ale také kabaret, politickou satiru a vzhledem ke své zkratkovosti a strohosti především novinářskou publicistiku. Chvíli vyznívá jako parodie, chvílemi má prvky dramatu. Spíše než pitoreskní groteskou je vážným, až tragickým kusem. V textu jsou zajímavé intelektuální postřehy a historické paralely. Konfrontuje i osudy Baarové, jíž vztah ke Goebbelsovi zničil život, s Janem Werichem, který se v padesátých letech stal prominentem komunistického režimu. Ale literární předloha chce postihnout příliš velký časový úsek, je v ní příliš mnoho prvků, příliš mnoho útržků, než aby působila kompaktně. Postavy přicházejí a odcházejí, aniž by se dílo soustředilo na hlubší postižení jejich charakterů a situací. V případě poměru Baarové a Goebbelse není psychologický aspekt jejich vztahu dostatečně vykreslen. Divák si tedy jen klade otázku, co na něm ta Baarová, krom jeho postavení, vlastně viděla.

Paradoxně tedy snaha o zachycení dvacátého století v českých poměrech neumožnila hlubší pojetí postav. Celek je tudíž spíše popisem událostí, reflexí dvacátého století, pod jejímž povrchem probublává neodbytná otázka, kterou historici tak nemají rádi – co by se stalo, kdyby tehdy… Mnohé z úvah, hodnocení, replik se během celého představení neúměrně často opakuje (především setkávání Baarové s Werichem na rybách, kdy se v různých variacích vrací totéž). Inscenace proto působí místy zdlouhavě. Company je pojata jako beztvará indiferentní hmota, pozadí pro v zásadě komorní příběh, které tam vlastně ani nemusí být. Způsobem zpracování tématu by tedy toto dílo spíše než velkému divadelnímu prostoru odpovídalo komornějšímu prostředí. A jeho přijetí u diváků by usnadnilo pár škrtů.

Celou inscenací se bohužel prolíná přílišný a velmi diskutabilní důraz na erotiku a sex, rozvíjení dvojsmyslných a oplzlých narážek. Goebbelsova obscénní píseň o tom, co prováděla Baarová s pány ve Třetí říši, je opravdu už hodně přes míru. To vše rozrušuje, shazuje dějovou linku a odvádí pozornost od vlastní podstaty kusu. Přitom vedle těchto takřka permanentních lascivností je v díle skryt i inteligentní až intelektuálský humor.

Také zpěvní texty Jiřího Ornesta jsou vkusné a poetické. A výborná hudba Aleše Březiny je žánrově pestrá. Odráží sice scénář, ale dokáže se vyhnout jeho popisnosti. Skladatel slučuje muzikálové prvky i názvuky na klasickou hudbu. Nápaditě používá různé hudební motivy – ať je to reminiscence na Rossiniho, Prodanou nevěstu, Leoncavallovy Komedianty, místy pracuje se zhudebněním textu podobně jako Leoš Janáček (soud s Baarovou), využívá hojně dobovou užitou hudbu. A samozřejmě komponuje vlastní čísla. Úvodní působivá píseň má charakter pravého šlágru (a nejen ona). V hudebním celku Březina dokáže reflektovat i běh času a proměnu postavy hlavní hrdinky. Na začátku představení zpívá Baarová něco jiného a jinak než v závěru, kdy už roztrpčená a zahořklá hovoří o odchodu z republiky. Umně prokomponované hudební útržky dávají vzniknout samostatnému, svébytnému celku s potřebnou hloubkou. Aleš Březina je sice autorem oper o Miladě Horákové a knězi Josefu Toufarovi, ale v Liduschce se zdá, jako by mu veselá, optimistická poloha seděla lépe než názvuky tragických tónů.

Hlavní roli vynikajícím způsobem ztvárnila v Plzni hostující Alžbeta Bartošová. Náročný part, vyžadující vyspělou pěveckou techniku, rozsah a schopnost provést šlágr operetního charakteru stejně jako muzikálový bluesový šanson, zvládla suverénně. Je výborná herecky i pohybově.

Na jevišti, z něhož po celý večer prakticky nezmizí, vytvořila plnohodnotnou životnou postavu, které propůjčila celou škálu výrazů – od naivity, noblesy, povýšenosti až k obyčejnému strachu, zlomené zatrpklosti a touze po návratu časů, kdy se jako hvězda hřála na výsluní. Své postavě dokázala dát prvorepublikový šarm, jako by vskutku vystoupila z obrazu Dívky v modrém, stejně tak jako drzost prohlédnuvší ženy, která si, všemi odsouzena, už nemusí brát servítky.

Průvodci dějem jsou dva klauni – Battista a Pergolesi. Jejich jména jsou zřejmě narážkou na neapolského skladatele počátku osmnáctého století Giovanniho Battistu Pergolesiho, jehož slavná humorná intermezza mezi akty vážné opery odlehčovala tragický příběh. V Liduschce klauni vstupují do děje, mění svůj charakter, jsou hodní nebo zlí, úlisní či žoviální podle potřeby.

Výrazovou škálu dokázali jejich představitelé Jozef Hruškoci a Roman Říčař dobře vystihnout. Rovněž hostující Petr Jeništa v roli Goebbelse podal výborný výkon po pěvecké i herecké stránce. Německou hereckou hvězdu a milence Baarové Gustava Fröhlicha odpovídajícím způsobem ztvárnil elegantní Daniel Bambas. Hitlera hrál spíše komediálně Aleš Kohout, Jana Wericha Radek Štědronský Shejbal. Magdu Goebbelsovou poněkud přepjatě výrazem i zpěvem pojala Kateřina Sedláková podobně jako Leni Riefenstahlovou Veronika Veselá, která se zhostila také dalších postav. Stejně tak Ondřej Černý, jenž vystoupil v rolích dvou filmových režisérů, Vávry a Felliniho, a amerického filmového agenta. Jako matka Lídy Baarové zaujala herecky i pěvecky Stáňa Topinková Fořtová. V muzikálu jsou i dětští herci v rolích Gobbelsových dětí, velmi dobře zpívala i vystupovala Viktorie Tandlerová jako Hitlerovo oblíbené děvčátko Mauzzi.

Roman Meluzín režíroval inscenaci v kabaretním duchu, přičemž postihl i tragické tóny kusu. Herci jsou nejen na jevišti, ale využita jsou i obě schodiště. A podobně jako ve svých předchozích inscenacích dokázal, že umí výborně pracovat s herci a dobře je vést. Taneční a hudební čísla i mluvené dialogy volně přecházejí jeden do druhého. Efektní a nápaditá byla mnohovrstevnatá choreografie Lukáše Daňhy Vilta, vhodně kombinující company a sólo, profesionálně provedená členy muzikálového souboru. Atmosféru a plastičnost jednoduché scéně Daniela Dvořáka dodává promyšlený světelný design Jakuba Sloupa, který odlišuje charaktery jednotlivých scén. Postavy výborně dokreslují a podtrhují kostýmy Ivany Brádkové.

Muzikálový orchestr hrál na premiéře pod taktovkou Jiřího Petrdlíka po technické stránce velmi dobře, s porozuměním pro plasticitu a charakter Březinovy hudby.

Co je to však platné, když nazvučení premiéry bylo silně nevyrovnané. Akustika Nového divadla je problematická a o tom, že toto divadlo není vhodné pro uvádění oper, dnes patrně již málokdo pochybuje. Ale plně a dobře nazvučený muzikál zde své místo má podobně jako činohra, jak se to ostatně ukázalo v některých jiných představeních. V sobotu se však v tomto směru opravdu nedařilo. Nazvučení bylo neúměrně hlučné, rozkolísané, nezachovávalo proporce mezi sborem a sólisty. Ansámbly často splývaly, sbor sólisty přehlušoval, nebylo mu mnohdy rozumět takřka jediné slovo. Přitom se ale vedle toho našla i dobře nazvučená místa. Nové divadlo je v provozu od září 2014. Že dosud zápasí s technickými problémy a kvalitou nazvučení, je s podivem. Liduschka (Baarová) a nejen ona si to vskutku nezaslouží.

Divadlo J. K. Tyla tedy hned na začátku sezony uvedlo zbrusu nový titul, psaný přímo pro tuto scénu. Přinesl příběh zpracovávající atraktivní téma, ale poněkud zdlouhavě a s obscénními prvky. Ovšem s velmi dobrou hudbou a výbornými hereckými a pěveckými výkony. Pro děti tento kus vskutku není. Ale pro ty, kteří se zajímají o Lídu Baarovou, paradoxy dvacátého století a dokážou zbytečné sexuální narážky v textu nevnímat, by mohl být dalším zajímavým příspěvkem do debaty o osudu české filmové hvězdy.

 

Hodnocení autorky recenze: 60%

Aleš Březina, Karel Steigerwald, Jiří Ornest:
Liduschka (Baarová)
Dirigent: Jiří Petrdlík (alt. Dalibor Bárta)
Režie: Roman Meluzín
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Ivana Brádková
Světelný design: Jakub Sloup
Choreografie: Lukáš Daňha Vilt
Step: Kateřina Marešová
Orchestr muzikálu DJKT
Premiéra 26. listopadu 2016 Nová scéna Divadla J. K. Tyla Plzeň

Baarová – Alžbeta Bartošová
Goebbels – Petr Jeništa
Fröhlich-herec – Daniel Bambas (alt. Petr Vondráček)
Battista – Jozef Hruškoci
Pergolesi – Roman Říčař
Černý princ – Petr Šudoma
Werich – Radek Štědroňský Shejbal
Hitler – Aleš Kohout
Vávra/MGM/Fellini – Ondřej Černý
Lamprecht – Roman Krebs
Zvukař – Martin Šefl
Kameraman – Jan Kaleja
Matka Baarové – Stanislava Topinková Fořtová
Magda Goebbelsová – Kateřina Sedláková
Leni Riefenstahlová/Zpěvačka/Soudkyně – Veronika Veselá
Fröhlichova matka – Venuše Zaoralová Dvořáková
Sestra Lídy Baarové – Simona Lebedová
Eva Braunová – Kristýna Bečvářová

www.djkt.eu