Novodobá premiéra opery Amadis J.C.Bacha v Praze

Zcela mimořádný počin se uskutečnil první prosincový den ve Státní opeře Praha. Palazzeto Bru-Zane, centrum pro francouzskou romantickou hudbu v Benátkách, Francouzské instituty v Praze a Bratislavě spojily své síly a zorganizovaly koncertní provedení opery Amadis de Gaule, „londýnského“ či „anglického“ Bacha, Johanna Christiana, ve francouzské verzi programu rozkošně jako Jean Chrétien-a. Šlo o první moderní provedení kompletní původní francouzské verze na staré nástroje. Nahrávací společnost Glossa operu také zaznamená a na podzim příštího roku vydá. Doplňuji, že nahrávka německé verze této opery pod názvem Amadis des Gaules je k dispozici na labelu Hännsler.

Johann Christian Bach se narodil v roce 1735 v Lipsku jako nejmladší syn Johanna Sebastiana a Anny Magdaleny a byl nejmilejším dítětem velkého Bacha, který jej celkem pochopitelně sám vzdělával v hudbě. Po otcově smrti v roce 1750 se přestěhoval k bratrovi Carlu Phillipu Emanuelovi do Berlína, kde získal první úspěchy se svými koncerty. O pět let později se rozhodl opustit Německo a vydat se na cesty, na nichž strávil mnoho let. Nejprve navštívil Milán, vzdělával se u Padre Martiniho v Bologni. Zpočátku se věnoval liturgické hudbě, ale nerozpakoval se přijmout objednávku na operu pro turínské Teatro Regio. Jeho Artaserse zde měl premiéru v roce 1760 a opera jej natolik zlákala, že se přestal věnovat varhanickému postu v Miláně a raději skládal operu Catone in Utica a hudbu orchestrální. Když dostal nabídku na operu z Londýna, vyvázal se zcela z povinností organisty a odplul do anglické metropole.
Do Londýna dorazil v roce 1762 a zůstal zde až do své smrti o dvacet let později. Dosáhl tu významného postavení, doprovázel krále, jenž hrál na flétnu, vyučoval královnu a jejich děti, byl též vážený intelektuální a uměleckou elitou tehdejšího Londýna. Pro místní divadla napsal několik oper a spolu se skladatelem Abelem se zasloužil o organizování pravidelných veřejných koncertů. Na svých cestách po Evropě jej v Londýně navštívili Leopold a Wolfgang Amadeus Mozartovi, Wolfgang pak J. C. Bacha obdivoval celý život (po jeho smrti napsal otci: „Pan Bach z Londýna zemřel. Jaká ztráta pro hudbu.“). Z Londýna Bach vyjížděl do evropských měst, kde si objednali jeho díla: např. v roce 1772 do Mannheimu (opera Temistocle, později Lucio Silla) a v roce 1779 do Paříže, kde si tamní Královská akademie přála operu o rytíři Amadis. Závěr jeho života poznamenal neúspěch a dluhy, které po jeho smrti (1782)zaplatila královna Charlotta.

Rytířský román o princi Amadisovi byl v Evropě populární od pozdního středověku, sepsal ho kolem roku 1370 Vasco de Lobeira, pravděpodobně podle staršího příběhu. Dlouhotrvající oblíbenost potvrzuje i to, že v roce 1684 podle něj Quinault napsal libreto pro Lullyho operu. Znovu se na scéně Amadis objevil v roce 1715 v Haendelově opeře Amadigi di Gaula. J. S. Bach pracoval se zkrácenou verzí Quinaultova libreta. Zápletka pojednává o lásce Amadise a Oriany, kterou chce zničit zlá Arcabonne a její bratr Arcaläus. Oba nevynechají snad žádný prostředek, jak se mezi milence postavit, a příběh se tak hemží záměnami osob, démony, zjeveními nadpřirozených bytostí, hromy a blesky a oblaky, které slouží jako prostředek k cestování. Nakonec samozřejmě vše dobře dopadne.
Ve Francii tehdy právě probíhal spor mezi gluckovci a piccinisti a J. C. Bach přišel s půvabnou směsicí obého. Dílo tak zahajuje sinfonia v italském stylu, u které nelze nepomyslet na Mozarta. Spíše však zní Mozart jako Bach než opačně. V opeře se střídají dlouhé recitativní pasáže plynule přecházející do nezdobených airs ve francouzském stylu s koloraturními áriemi ve stylu italském, vyhrazenými pro bohyni a vílu Coryphée a Urgandu. Na konci zazní, opět v souladu s francouzskou tradicí, rozměrný balet, apoteóza lásky a hrdinství. Premiéře byla přítomna Marie Antoinetta a společnost tančící na sopce (revoluce měla přijít za pouhých deset let) dílo neocenila. Konala se pouhá tři představení. Bach dílo přepracoval a zkrátil, v této podobě zazněl Amadis v roce 1780. Partitura díla, která vyšla po skladatelově smrti, však všechny škrty otevřela a jak uvedla Bachova vdova v předmluvě „nejde o podobu díla tak, jak zazněla v Paříži, ale o tu, jaké dával přednost skladatel.” Pro úplnost zmíním ještě poslední zpracování příběhů Amadise z pera Julesse Masseneta (opera Amadis, provedená posmrtně v roce 1922).


Pro pražské uvedení se podařilo získat dva prvotřídní ansámbly: českou Musicu Florea (umělecký vedoucí Marek Štryncl) a slovenský soubor Solamente Naturali (umělecký vedoucí Miloš Valent). Orchestr hrál prakticky bez chyb, s energií a s mnoha výrazovými i dynamickými valéry, na čemž měl jistě podíl vervní výkon dirigenta Didiera Talpaina, jenž se intenzivně věnuje tzv. poučené interpretaci. Hlavní role byly obsazeny zkušenými francouzskými zpěváky a zpěvačkami, menší českými. Musím vyzdvihnout, jak byly hlasy dobře vybrány z hlediska typů postav. Hjördis Thébault jako zlá Arcabonne dobře uplatnila svůj dramatický, avšak velmi ohebný soprán. Zpočátku byl trochu ostrý, ale velmi brzy se usadil. Proradného Arcalaüse ztvárnil Pierre-Yves Pruvot mocným a zvučným barytonem. Naopak Philipe Do, jehož známe již z předchozích vystoupení ve Státní opeře Praha, předvedl jako udatný Amadis svůj tenor velmi pěkné, sametové barvy. Kromě několika výšek hned zpočátku zněl jeho hlas velmi příjemně ve všech polohách. Nejen v duetu s Orianou z 1. dějství do partu vložil i emoce a mimikou a gesty naznačil hereckou akci, což ještě zvýšilo požitek z jeho výkonu. Lyrikou se vyznačující part Oriany dokonale zvládla Katia Velletaz, mocně na mne zapůsobila velká scéna zoufalství z 3. dějství. Dvě postavy: Urgandu a Coryphée výborně zazpívala Liliana Faraon, publikum spontánně ocenilo její lehké a perlivé koloratury. Z našich bych vyzdvihl Andreu Brožákovou, jejíž lehounký a jasný soprán se vhodně pojil s podobným, avšak o něco slabším, hlasem Lucie Slepánkové (duet v 1. dějství). Také Martin Mikuš a Dušan Růžička své role provedli na vysoké úrovni. Pochvala míří též ke sboru – Vokálnímu souboru Musica Florea, jenž se vyznamenal ve scéně zlých duchů (vzpomněl jsem si na podobný sbor démonů z Rameauovy opery Castor a Pollux, kterou jsme mohli v Praze před lety slyšet) a několika sborech vězňů, ne nepodobných těm z Fidelia.
I s přestávkou trvala celá opera téměř tři hodiny, delší první polovina se ukázala nad síly některých posluchačů a posluchaček, takže publikum zaplněného přízemí divadla po pauze znatelně prořídlo. Přeci jen asi absence scénické složky vnímání opery ztěžuje. Ale vzhledem k tomu, že počet barokních oper, které byly v Praze kamennými divadly scénovány za posledních deset let, lze spočítat doslova na prstech jedné ruky, to byl památný večer. A opět se o něj zasloužily instituce, které o tzv. klasickou hudbu pečovat nemusí. V programu je zmíněna i pomoc Státní opery Praha, doufám, že alespoň poskytla dům.
Pokud byste si v prosinci chtěli poslechnout koncert staré hudby s krásnými hlasy, doporučuji tuto neděli Collegium Marianum, basista Tomáš Král bude zpívat ve skladbách s mariánskou tematikou, stejný soubor 28. prosince poloscénicky uvede Caldarovu kantátu Amarilli vezzosa, účinkovat budou mimo jiné Hana Blažíková a Markéta Cukrová. A pokud nevíte, kam vyrazit před silvestrovkou pijatykou, tak zkuste povznést svou mysl a přijďte 31. prosince v 16 hodin do kostela sv. Šimona a Judy na koncert Collegia 1704. Pod vedením Václava Lukse se bude dávat Händelův Mesiáš.

Johann Christian Bach
Amadis de Gaule
Musica Florea (umělecký vedoucí Marek Štryncl)
Solamente Naturali (umělecký vedoucí Miloš Valent)
Vokální soubor Musica Florea
Dirigent: Didier Talpain
Státní opera Praha 1. prosince 2010

Amadis – PhilippeDo
Oriane – Katia Velletaz
Arcalaüs – Pierre-Yves Pruvot
Arcabonne – Hjördis Thébault
Urgande / Coryphée – Liliana Faraon
Nenávist / Hlas ze záhrobí / Druhý čaroděj – Martin Mikuš
Svár / Druhá čarodějka – Lucie Slepánková
První čarodějka – Andrea Brožáková
První čaroděj – Dušan Růžička