Tomáš Jamník a jeden den v Tokiu

Jak už jsme před pár dny psali, do Japonska se na svoje nejnovější turné po dvou letech znovu vydala Filharmonie Brno s dirigentem Leošem Svárovským, sólistou je náš mladý violoncellista Tomáš Jamník (podrobnou zprávu o tomto turné najdete zde). A právě Tomáš Jamník vyhověl naší výzvě, aby se přímo z místa podělil o svoje cestovatelsko muzikantské dojmy z dotyčného turné. Tady jeho osobitý, jen pár hodin starý pohled je.
*** 

Jeden den v Tokiu

6:30 – Planý poplach, stále jsem se ještě nepřehodil na místní časové pásmo. Jsou to teprve dva dny, co jsem přistál na půdě Japonska!

9:30 – Konečně správný budíček, tentokrát ten na stole, zamačkávám. Vklouznu do hotelových papučí a držím se předem vytyčeného plánu: půl hodiny ranní očista, půl hodiny snídaně, čtvrt hodiny cviků na záda, půl hodiny cviků na cello. Miluju tenhle hotelový režim a jen si říkám, kdy mě omrzí. Jsem v Japonsku potřetí, dirigent Leoš Svárovský mi včera prozradil, že on je zde po osmadvacáté. Jsou samozřejmě doby, kdy hotely úplně nesnáším a nejraději bych byl doma. Ale zrovna tenhle jsem si zamiloval. Vždy nově nachystaný složený župan, čerstvé vydání The Japan News. No a ty snídaně. S mojí ženou (která cestuje taky dost) už máme hotely rozdělené na lososové a nelososové. Vysvětlení: jde samozřejmě o přítomnost či nepřítomnost uzeného lososa. Neberte to jako zhýralost nebo rozmazlenost. Je to vždycky jedna z mála věcí, která napraví skutečnost, že cestujete kdesi mimo domov a útěchou vám jsou jen čtyři hotelové stěny. Dnes jsem si už u snídaně pročítal Dvořáka.11:30 – Taxi je zde, jedeme do Tokyo Opera City. Taxikář je nervózní, spěchá, dokonce jednou projede na červenou. Já zatím zachovávám klid. Při jízdě s Leošem probíráme Čajkovského symfonie. Říkám mu o svém zážitku z Berlínské filharmonie, kde chtěl dirigent hrát Čajkovského Patetickou symfonii úplně nepateticky, až klasicky. Toto téma nás zabaví skoro až do příjezdu k opeře.

12:00 – Přicházím do šatny. Je moc pěkná, nechybí v ní vůbec nic. Předchozí den mi jen nestačila jediná připravená lahev vody a tak rovnou žádám o tři. Dostávám je za necelé tři minuty, vychlazené. S dodatkem, že samozřejmě od nyní budou tři vody připraveny na každém koncertě. Přemýšlím, jestli takový servis není už přehnaný. Ale docházím k závěru, že není. Člověk si může vybrat z tisíce povolání. A každé takové povolání může mít svůj ideál. A vypadá to, že ideál pořadatele koncertu je připravit vše tak, aby účinkující měl hlavu jen a jen pro samotnou hudbu. Perfektní.

12:50 – Jdu na pódium na akustickou zkoušku. Tam je již samozřejmě připravena polohovací židle… Jestli jsem byl ohromen včerejším sálem v Matsumotu, tak tohle je vyšší liga:Koncertní sál, který snad ani nemá strop! Trošku mě to připomínalo galaktický senát z filmu Star Wars, jen naruby. Sci-fi, jak má být. Zkoušíme tři místa ve Dvořákovi, všechna ohromně důležitá:
1) Přechod na třetí větu – když se nepovede, celá věta je v tahu (v tom špatném tahu, ne že by měla tah).
2) Přechod na houslové sólo – pokud se nevygraduje, sólo nemá sílu.
3) Začátek kódy – to je moje oblíbené místo. Pokud se totiž v taktu 421 nenasadí “in tempo” jak je psáno, tedy přibližně čtvrťová nota = 104, celý závěr je v háji. Opět v tom špatném, existují i pěkné hájky…
Orchestr přijímá změny bez problému. Pokud jsem to ještě neučinil, tak nyní skláním velkou poklonu celému orchestru. Užívám si Dvořáka naplno a už jsem dostal vynadáno, že hraji se zavřenýma očima, jako kdybych se nechtěl nechat zmást ostatními. Musel jsem vysvětlit, že je to právě naopak – už dlouho se mi nestalo, že bych se mohl jen ponořit do hry a vědět, že mě nikdo nenechá na holičkách.

13:10 – Předávám bedničky s CD k prodeji panu Okanovi z pořádající agentury. Jako kdyby mě někdo sledoval, hned co mu je předám, přijde další spolupracovník a bedničky bere na místo prodeje. Dostávám volné lístky pro přátele. Jako kdyby mě někdo sledoval, hned co na ně dopíšu jména, už se nesou na pokladnu. Ach, Japonsko, ty jsi bylo stvořeno pro koncerty! V rychlosti ještě sdílím fotku sálu na facebooku. Jdu do šatny se rozehrávat. Pekelně se začínám těšit a zároveň bát. Jak to dopadne dnes?

14:00 – Nástup orchestru na pódium. Informace zní, že sice není vyprodáno, ale návštěva je velmi slušná – nějakých 1500 lidí tam je. Very well.

14:05 – Zní první tóny Vltavy. Začíná se mi svírat žaludek. Zvyšuji tempo cvičení. Zjišťuji, že mě to moc neuklidňuje. Snižuji tempo cvičení. Zjišťuji, že nejvíc mě uklidňuje stupnice C dur. Za chvíli jdu na to…

14:20 – Mr. Jamnik, you can go to the hall. Ano, jistě, mile rád. Beru do kapsy talisman, nadechnu se a vyjdu z šatny. Na pódiu probíhá krátká přestavba pódia, v zákulisí mi někým byla přistavena židle. Hřeju si ruce o tělo. Potí se mi levá ruka, nelíbí se mi to, ale nedá se s tím nic dělat, v budově je velké vlhko. Orchestr tentokrát nástroje nepřelaďuje, jsme s dirigentem pobídnuti ke vstupu do sálu. Jdu na to.

Ani nevím jak, a už sedím na pódiu. Moje zásada zní: nedívat se do publika. Potlačuji nutkání se tam podívat. S pomocí hobojistky ladím cello a doufám, že tentokrát ladění vydrží po celou dobu. Úsměv na dirigenta a – hraje se.

Když jsem byl student, pamatuji si úplně přesně na situaci při hodině s mým profesorem Škampou (mladším, Martinem). Tehdy jsem ještě Dvořáka nehrál, ale chystal se na něj. Škádlil mě: hádej, jak dlouho má orchestr předehru. Věděl jsem, že je opravdu hodně dlouhá, tipl jsem osm minut. To samozřejmě bylo k smíchu, jsou to necelé čtyři. Ale vždycky, když potom při orchestrální předehře sedím na pódiu, říkám si: nesedím tu už náhodou pět minut? Deset minut? Celou věčnost!

Nebudu popisovat, jak jsem hrál, protože by to bylo dlouhé. A navíc mě pan profesor Škampa (tentokrát starší, tedy otec Martina) naučil řešit především to, co se nepovedlo. To jsou však většinou věci, které vnímá sám interpret a které venek vůbec nemusí procházet. Mohu ale popsat pocit, který jsem po dohrání měl. Ú-ž-a-s-n-ý! Po dohrání ze mě spadla veškerá nervozita a já si plně uvědomoval, že jsem právě odehrál důležitý koncert v Tokiu. A povedl se i orchestru, opravdu klobouk dolů při takovém celkovém zápřahu. Leoš též zářil nadšením. Všechna místa, o kterých jsme debatovali, se povedla na jedničku s hvězdičkou. Pak už si jen pamatuji, že mi byla podána voda a ručník na osušení. Zahrát přídavek, hluboká úklona a jsem zpátky v šatně. A jen si říkám, jestli náhodou tohle není nějaký sen. Parádní sen.

16:20 – Autogramiáda! Již převlečen, vrhám se do davu posluchačů, kteří touží po podpisech. Docela to chápu, často bývám v jejich pozici, tak si užívám pohled z druhého břehu. Jednou se mi stalo, že jsem dokonce autogram nedostal. Přišel jsem za veleváženou světoznámou houslistkou a se vší slušností ji požádal o autogram, tehdy jsem ho chtěl pro svojí ženu. Nechtěla. Neměla náladu. Vím, jak mě to tehdy naštvalo. A tak jsem podepisoval a podepisoval a zdravil a konverzoval (přišlo samozřejmě několik violoncellistů) a říkal How do you spell your name? a Arigato…

Mimochodem, děkuji všem Japoncům, kteří mají jména jako Oka nebo Naomi a podobně. U nich velmi klesá pravděpodobnost, že se ztrapním. Jako třeba u jednoho hocha. Jmenoval se Shun. Nerozuměl jsem mu, znělo to totiž jako sushi. Ptám se ho ve vtipu: ty se jmenuješ sushi? A on se začal smát a řekl, že ano. Tak jsem napsal FOR SUSHI SINCERELY… Načež on ztuhnul a já taky, neb jsem pochopil, že jsem byl obětí vzácného japonského humoru. První vtip od Japonce za tři dny pobytu. A já na to takhle skočím a pokazím to. Naštěstí mi hlava ještě myslela a tak se ho ptám, jestli má rád sushi. Směje se a že prý ano. Tak to opravuji na OR SUSHI LOVER SHUN SINCERELY… Smějeme se od plných plic. Uf, tohle bylo těsné.

16:50 – V mžiku jsme sbaleni a míříme zpět na hotel. Potřebuji nutně velké jídlo. A pivo. Během jízdy probíráme s pořadateli organizační plány. Týká se to převozu kufrů do Fukuoky, tedy na úplný jih Japonska. Letadlo, kterým tam letíme, je malinké a tak budeme posílat kufry nákladním autem, po zemi. Na hotelu odkládám věci a nalehko vycházím směr restaurace. Kručení v břiše je myslím v tónině h moll.

17:30 – Jím. Thajské jídlo. Zatím se bojím jíst moc sushi a podobných exotik. Naposledy před dvěma lety to způsobilo věci nemilé. Zapíjím japonským pivem. Není vůbec špatné.

18:30 – Teď je nemyslitelné, abych se zas vrátil na hotel. Potřebuju si udržet psychické zdraví a tak jdu na prohlídku okolí. V telefonu mám stáhnutou šikovnou aplikaci, která na mapě ukáže zajímavosti v okolí. Vybírám zahradu Hanako Rakuen Garden a Sunshine City spolu se Sunshine Observatory 60, přiznám se, že podle počtu hvězdiček.

Už podruhé netrefuji cíl na mapě. Nebo spíš zahrada je mým očím pečlivě skryta. Na jejím místě nacházím hernu, která je ale zajímavá stejně tak. Beru tedy pohotově jeden snímek:Vydávám se za druhým cílem, Sunshine city. Cesta k “městu sluneční záře” vede ulicí plnou záře neonové:Sunshine city, dočítám se, je první město ve městě v Tokiu a já netuším, co to může znamenat. Nejprve tipuji nějaký skanzen, zbytky starých dřevěných stavení. Kompas mě však dovede k do nebe se drápající budově. Při pohledu na počet pater už chápu, proč to má v názvu také číslo 60. Sunshine city je ohromný komplex, který má úplně vše. Opravdu město ve městě. Pomocí mapy nacházím vstup na observatoř. Platím jen 650 jenů a vyjíždím výtahem na úplný vrcholek. A stojí to za to:Až zde ze mě opadává koncertní napětí a přicházím na jiné myšlenky. Prohlížím si ještě krásnou výstavu manga komiksů, ale už konečně myslím na návrat na hotel a spánek. Cestou zpět zjišťuji, že se na hotel můžu dostat podzemním komplexem. Neušel jsem tedy ani jeden krok po ulici a byl jsem zpět na hotelu.

Nyní je 23:59, jdu spát. Ještě předtím si však naplánuju zítřejší ráno. Rozhodně hodina snídaně a minimálně dvě hodiny cvičení. Nejlépe v hotelovém županu. Tedy to jen to cvičení, na snídani by japonská obsluha tenhle vtip asi těžko chápala. I když kdo ví!

www.tomasjamnik.cz
Facebook – Tomáš Jamník

Foto Tomáš Jamník