Václav Hudeček: Dnes si koupíte i dobrou pověst

Úspěch je záležitostí ideálního prolínání talentu i píle. Bez talentu je všechno snažení marné. Ale bez práce se dá i velký talent pohřbít.

Tato slova má přední český houslista Václav Hudeček (1952) hned v úvodu svých webových stránek a myslím, že právě tato slova o něm hodně vypovídají. Bylo mu pouhých patnáct, když vystoupil na koncertě v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později ho slyšel legendární David Oistrach a předpověděl mu velkou budoucnost, okamžitě mu i nabídl svojí pomoc pedagogoga. To všechno, stejně jako i to co přišlo dál, se ale velmi dobře ví. Představovat Václava Hudečka prostě netřeba. I přesto však při setkání s ním rozhodně stojí za to se alespoň na chvíli pozastavit. My jsme jej zastihli při přípravě již tradičních letních houslových kurzů v Luhačovicích, známých pod názvem Akademie Václava Hudečka, a také před jeho večerem na letošním Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově.

Začněme tím, co vás v nejbližší době čeká – českokrumlovským vystoupením, při kterém chcete přestavit mladé umělce. Podle čeho jste je vybíral a jak bude večer vypadat? Idea tohoto večera je vaše?

Idea byla moje a jsem rád, že jsem našel u organizátorů pochopení. Oba čeští houslisté, kteří se mnou na koncertu vystoupí, Jan Mráček a Josef Špaček, totiž mají už kromě vítězství na mojí luhačovické Akademii za sebou laureátství na velkých mezinárodních soutěžích a stávají se tak už více mými kolegy než studenty. Spoluúčinkování mladé rakouské houslistky jsem uvítal jako zajímavé zpestření a určitou možnost srovnání špičkových mladých Čechů s Rakušankou.

Jak vůbec hodnotíte nejmladší generaci českých houslistů? V čem všem to dnes mají jiné, než vy při svých začátcích?

Letos oslavíme v Luhačovicích 15. výročí vzniku Akademie. Máme čtrnáct vítězů a všichni jsou jedineční. Dva výše zmínění zatím dosáhli ve své generaci největších úspěchů na mezinárodních soutěžích, které jsou většinou pro účastníky do pětatřiceti let. Vezmeme-li si, že takového úspěchu dosáhli, když jim ještě nebylo ani dvacet let, je zřejmé, že jsou fakt dobří. Mě to těší o to víc, že v jejich generaci nikdo jiný zatím podobného úspěchu nedosáhl a tak se rádi pyšníme, že „naši luhačovičtí“ jsou opravdu nejlepší. Dnešní mladí mají na jedné straně ohromnou výhodu svobody pohybu a výběru, s kým a co chtějí dělat. Na druhé straně je ovšem ve světě obrovská konkurence, v naší zemi moc příležitostí nedostanou a tak jim nezbývá, než tvrdě pracovat a snažit se prorazit na vlastní pěst. Žádná státní agentura jim u nás cestičku neumete a časy, kdy naše orchestry „vyvážely“ české sólisty, jsou bohužel pryč. Je to velmi smutná situace, když víte, že jsou u nás daleko lepší houslisté, pianisté, violoncellisté či sólisté z dalších oborů, kteří nedostanou příležitost, a naopak v některých případech velmi průměrní umělci z „velkého světa“ jsou nadhodnocováni a přepláceni. To je jeden s důvodů, proč jsme se jim s mojí ženou rozhodli alespoň trochu pomáhat.

Kdybyste začínal dnes, jakým směrem myslíte – podle toho jak sám sebe znáte, že by se vaše kariéra odvíjela? Myslíte, že byste ji dotáhl ještě dál?

Znáte to pořekadlo „Kdyby byly…“. Dnes je úplně jiná doba, nežije můj učitel David Oistrach, za peníze si zahrajete kdekoliv si umanete, natočíte si CD kolik chcete, dokonce si koupíte i dobrou pověst… Já jsem rád, že jsem žil v dobách, kdy na koncertních podiích vystupovali takoví Mistři, jakými byli Oistrach, Rostropovič, Richter, Gilels a další, kdy moje výkony byly konfrontovány s jejich a já jsem dokázal obstát. Neměnil bych a proto ani neuvažuji o tom, co by bylo, kdyby…

Jak jako interpret hodnotíte vývoj nahrávacích technologií a praxe během vaší kariéry? Myslíte, že změny byly vždy k dobru věci?

V oblasti takzvané „vážné hudby“ se toho od dob kvalitních stereo nahrávek už moc nezměnilo. Mám na mysli audiosnímky. Já jsem už zažil dobu „hi-fi“ a zásadní kvalitativní změna se za mého profesionálního života neodehrála. Je to na jedné straně výhoda, protože můžeme stále poslouchat ve skvělých záznamech velké interprety dvacátého století. Na druhé straně se stává problematickým to, co vlastně máme nahrávat dnes? Znovu všechny Beethoveny, Brahmse, Dvořáky? Jen kvůli tomu, že je nová technologie lepší, byť je ta kvalita lidských uchem prakticky nerozlišitelná? Není to jednoduché a mladým v tomto ohledu vůbec nezávidím.

Mám pocit, že dřív se daleko častěji mluvilo o jednotlivých houslových školách, než teď. Do jaké míry myslíte, že globalizace ony rozdíly mezi nimi setřela? Není to ku škodě věci?

Dnes je pro běžného konzumenta hudby problém rozeznat diletanta a nedouka od skutečného umělce, natož různé školy. Bohužel je to tak a globalizace s tím moc společného nemá. Je to spíš problém už výše zmíněný, že si dnes za peníze koupíte takřka vše.

Kolik koncertů v současné době přibližně za rok absolvujete? Jak a podle čeho se tahle frekvence lety měnila a podle čeho z nabídek vybíráte? Hrajete častěji doma nebo venku?

Je to stále 80 – 100 koncertů, to je takové optimální číslo. Musíte si uvědomit, že k tomu jsou ještě zkoušky a cestování. Dělával jsem i víc, ale to pak nemáte čas na odpočinek a studium nového repertoáru. Co se zahraničí a tuzemska týká, je to rok od roku jiné, čistě se to řídí podle poptávky.

Jak tedy vypadá váš diář pro příští měsíce?

V nejbližších měsících mě kromě koncertů doma a v cizině, luhačovické Akademie, festivalů v Českém Krumlově a Moravských Budějovicích snad čeká i pár dnů dovolené.

Co děláte pro své zdraví, pro dobrou fyzickou kondici?

Rádi chodíme se ženou na dlouhé procházky, plaveme, jak je to jen možné a nerozčilujeme se kvůli věcem, které nemůžeme změnit…

Když zmiňujete vaší paní, už léta s ní tvoříte dvojici, která je okolím vnímána jako až idylicky harmonická, přímo vzorově bezproblémová. Jak to je ve skutečnosti? Jaký recept máte na řešení větších či menších krizí, kterým se žádní partneři nevyhnou?

Měli jsme se ženou velké štěstí, že jsme se potkali. Já někdy přirovnávám šťastné manželství k výhře v loterii. Když pozorujete některé lidi, oni si to peklo na zemi většinou dělají sami. Musíte být tolerantní a především ctít práci svého partnera. S jeho názorem nemusíte vždy souhlasit, ale pokud k životu přistupujete s pochopením a láskou, vždy najdete společný kompromis a nakonec jste většinou rád, že jste se nechal přemluvit. Alespoň v mém případě to tak funguje, protože moje žena má skvělé nápady.

Děkujeme za rozhovor!