Z festivalu Styriarte: Prodaná nevěsta a Z mého života

„Co se zdá být snadné, je ve skutečnosti obtížné, avšak v tomto nesnadném snadném spočívá znamenitost dobrého vkusu a jeho koření.“ Tak zní citát z díla barokního skladatele a teoretika Johanna Josefa Fuxe. Úryvek z něj, slova V nesnadném snadném, se stala mottem letošního ročníku festivalu Styriarte, konaného ve Štýrském Hradci. Jeho centrem se stalo dílo, které zvolenému sloganu plně odpovídá – Smetanova Prodaná nevěsta.

Jak se prodává Prodaná nevěsta ve Štýrském Hradci

V zájmu reklamy je dovoleno mnoho, i přizpůsobit historická fakta, aby vznikla senzace. A tak mohla být Prodaná nevěsta ve Štýrském Hradci prezentována jako „světová premiéra“. Stačil k tomu německý překlad libreta, který se na jevišti nikdy nehrál. Ostatní se pak přizpůsobilo tak, aby bylo možno publiku předložit „překvapení“. Tak se při úvodní přednášce Thomase Höfta (jednoho z dvojice dramaturgů festivalu) objevila poněkud přibarvená historie tohoto prvního německého překladu, který si Smetana objednal u Emanuela Züngela. Podle Höftovy interpretace se tak stalo v touze dostat Prodanou nevěstu za hranice, opera však nikde nevzbudila zájem a tak musel až po třiceti letech přijít Gustav Mahler (proč koneckonců nevyužít mahlerovského výročí), který teprve dostal Prodanou nevěstu do světa. V těchto a dalších větách se objevil rekordní počet zavádějících informací, jejichž účel byl zřejmý. Uplatnit všemožná klišé, která – jak si stále ještě někdo myslí – „lid chce slyšet“. Podat portrét trpícího skladatele, vyhnaného nejprve do politického exilu do Švédska (!), jehož po návratu – jakožto neobyčejně vzdělaného hudebníka – prostá česká společnost nepřijala (neboť česky mluvilo jen služebnictvo), divadlo ho po ohluchnutí odbylo mizernou rentou, takže si už nemohl ani dovolit byt v Praze a musel se odstěhovat na venkov, a zemřel v bídě a zapomenut.

Hlavním trumfem reklamy však byl zmíněný „objev“ neznámého německého překladu, vzniklého za Smetanova života. O žádný objev ve skutečnosti nešlo. Německý překlad Emanuela Züngela byl vydán spolu se Sabinovým českým textem v prvním vydání klavírního výtahu Prodané nevěsty Hudební maticí Umělecké besedy roku 1872 (jen plné Sabinovo jméno se v něm po odhalení jeho konfidentství nesmělo objevit, což moderátor nezmínil). Vydání ještě neobsahuje zhudebněné recitativy, které teprve o šest let později přeložil Josef Srb-Debrnov. (Jak ovšem víme, Smetanovým zájmem především bylo dostat Prodanou nevěstu do Paříže, o osudech tam odeslané zásilky není dodnes zcela jasno; každopádně byla Prodaná nevěsta uvedena v Paříži poprvé až roku 1928.)

Oslí můstek k zásluhám Gustava Mahlera nelze považovat jen za snahu o zestručněné vylíčení historie či za pouhé opominutí, podobná zásluha je mu přičtena i v tištěném programu, zde navíc s chybným vročením premiéry Prodané nevěsty ve vídeňské Dvorní opeře. Prodanou nevěstu v Hamburku sice skutečně nastudoval Gustav Mahler, s prvním německým uvedením v Divadle na Vídeňce však neměl nic společného a inscenaci ve vídeňské Dvorní opeře převzal po svém předchůdci (kdoví, zda chybně uvedené datum tamní premiéry nebyl záměr, aby to „časově sedlo“). Dramaturgii Vídeňky a hamburského Městského divadla spojovala osobnost divadelního podnikatale, „uměleckého poradce“ a režiséra Franze Jaunera; zásluhu o uvedení Smetanovy opery na těchto scénách je tedy třeba přičíst jemu, majitelce Divadla na Vídeňce Alexandrině von Schönerer a řediteli Dvorní opery Wilhelmu Jahnovi. Mahler se plně zasloužil až o newyorskou premiéru Prodané nevěsty. (Podrobnosti k příběhu dlouhé cesty Prodané nevěsty na vídeňské jeviště najdete na Opeře Plus v příštích dnech v našem novém miniseriálu.)

V přednášce 2.7. se Thomas Höft dokonce uřekl tak dalece, že podle něj objednal nový překlad Prodané nevěsty z pera Maxe Kalbecka právě Mahler (myslím, že se jeho „pohádky“ před ostatními představeními od sebe mnoho nelišily). Objednávku u Maxe Kalbecka učinilo ve skutečnosti německé nakladatelství Bote & Bock. Kalbeck byl vlivný vídeňský kritik, napsal bezvýhradnou ódu na hostování českého Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni roku 1892 (které znamenalo pro českou operu jednoznačné vítězství, a pro Prodanou nevěstu zejména) a jeho volba jako překladatele byla jasnou součástí strategie: Kalbeck posloužil zároveň jako pojistka příznivých hlasů kritiky na první německojazyčné provedení. Kalbeck česky neuměl, postupoval jako v jiných případech, kdy si dal pořídit doslovný překlad, který pak zveršoval. Jeho překlad se na mnoha místech od Sabinova originálu obsahově odchyluje, Züngelův překlad je bezpochyby přesnější, na druhé straně však zůstává Kalbeckův překlad dodnes (přes řadu dalších pokusů o nové překlady) nejpotičtější a nejzpívatelnější. Züngel byl jazykově neobyčejně zběhlý, mj. byl naším prvním překladatelem operet Offenbacha a Johanna Strausse. A právě tato zkušenost je patrná i na jeho překladu Prodané nevěsty. V Kecalových replikách rád používá obraty z „tzv. juristické latiny“ (expedieren, molestieren, protokollieren, stipulieren, konstatieren, cedieren), podobně, jako to známe např. z jeho libreta Dvou vdov (deklaranti, malkontanti ap.). Celkově se jeho text svým vyzněním blíží spíš Lortzingovým singspielům, zatímco Smetanova konečná verze Prodané nevěsty už od komické buffy směřuje k vážnějšímu žánru. Řada Züngelových rýmů je také značně banálních. Při všech výhradách ke Kalbeckovi si se stylem Smetanovy hudby jeho překlad snad přece jen rozumí víc.

Smetana také neměl o Züngelově překladu nijak valné mínění. Když projevila roku 1879 o uvedení Prodané nevěsty zájem německá opera v Opavě, odpověděl Smetana (11. února 1879), že je existující (tedy Züngelův) německý text poměrně slabý, tu a tam i směšný, ale tehdy nebylo nikoho, kdo by vytvořil lepší. Tato v pramenech doložitelná skutečnost se ovšem k reklamním účelům „světové premiéry“ nehodila. To, jak Thomas Höft v úvodu k opeře hovořil o návštěvě Smetanova muzea v Praze, kde „vládnou poměry jako za Smetanových dob, kde to není jako v jiných archivech, v nichž je všechno digitalizováno“, měl být možná pokus o vtip, především to však bylo poměrně nevkusné (alespoň že je v programu na adresu Smetanova muzea vysloven dík). Höftovo převyprávění děje, pro které mě nenapadá jiné označení než hloupé, líčilo dějiště opery a její obyvatele jako „malý taliban“, Kecala charakterizoval jako „Mefista“, Jeníka jako existenci, která se „jen tak potlouká kolem“, Hátu jako „ohyzdnou“ matku a Vaška – jak jinak – jako „retardovaného“. V něm prý Smetana vytvořil svůj vlastní portrét „postiženého a vysmívaného“. Že vznikla opera devět let před Smetanovým ohluchnutím nehrálo pro pana Höfta roli – pár let sem, pár let tam; fakta jsou lhostejná, když jde o to „prodat zboží“.

Dobrá věc se (přece jen) podařila…

Naštěstí však poněkud nejapnými řečmi Thomase Höfta nemohlo utrpět představení samo. Nicolaus Harnoncourt v rozhovorech předcházejících festivalu upozorňoval, že publikum uslyší leccos jinak, než je zvyklé. Tak je tomu u něj ostatně vždycky. A i když se ne vždy a ne se vším ztotožníme, preciznost přípravy hudebního nastudování mu nelze nikdy upřít. Chamber Orchestra of Europe (slavící letos 30. výročí existence) se podílí na festivalu Styriarte od roku 1987 každoročně. Jím brilantně zahraná předehra, která, jak známo, náleží k nejtěžším vůbec, zůstane v paměti pro dokonalou souhru smyčců ve strhujícím tempu, pro plasticky vypracované smetanovské střední hlasy a všechny akcenty, pro působivé tempové a dynamické kontrasty, které však nerozbily formu. Harnoncourtovo gesto je velmi střídmé, často nechává orchestr hrát samotný, v podstatě jen hlídá, kdyby bylo třeba zasáhnout; precizní příprava na zkouškách to dovoluje.

Pro Harnoncourta není Prodaná nevěsta nezávazná buffa a na jejím vážném podtónu vystavěl svou interpretaci (tím spíš překvapuje, že mu k tomu vyhovoval Züngelův překlad). Centrum je pro něj v Mařenčině árii „Ach, jaký to žal…“, která vznikla pro druhou verzi a svým charakterem se již vzdaluje typu původní buffy. Výrazně pomalejší tempa byla zvolena pro duet Jeníka a Mařenky v prvním dějství, pro Kecalovo „Není velký, ani malý…“ i pro jeho árii „Každý jen tu svou…“ i pro Jeníkovi árii „Jak možná věřit…“. Ve všech těchto případech jsou pomalejší tempa přijatelná (i když Jeníkova árie tak byla pro jeho představitele téměř neuzpívatelná). Pomalejší tempo v duetu Jeníka a Kecala „Znám jednu dívku“ však už vzbuzuje pochybnosti – oba hrají svou hru a vzájemně se provokují, což se v pohodlnějším tempu zcela vytratilo. Zato duet „Jak tvrdošíjná, dívko, jsi“ jiskřil. Výtečně, skutečně „od podlahy“ byly zahrány všechny tance.

Již obligátně skvělý byl Schönbergův sbor (sbormistr Erwin Ortner). Z představitelů byl jak pěvecky, tak herecky nejpřesvědčivější Vašek Markuse Schäfera – zdaleka ne „přihlouplý“, jak se ho snažil Thomas Höft v úvodní přednášce představit. Časy takové interpretace Vaška bohudík pominuly. Konečně si také režiséři i interpreti všimli, že zadrhává pouze ve chvílích, kdy prožívá strach. V duetu s Mařenkou, která mu slibuje lepší nevěstu, se kupodivu nezakoktává. Markus Schäfer mohl v roli uplatnit lyrický tenor s krásnou barvou. Dorothea Röschmann má pro Mařenku temnější témbr, rozpětí mezi lyrickou a vážnou dimenzí role zvládla výtečně, po scéně se pohybovala se samozřejmým půvabem. Kurt Streit (Jeník) se s rolí vyrovnal podle svých možností, před pár lety by možná byl přesvědčivější; jako naschvál mu nevyšlo právě klíčové místo, kdy je pro něj Mařenka „pravý diamant“. Výborná byla Ludmila Elisabeth Kulman (Ludmila) – ovšem až na sextet „Rozmysli si, Mařenko…“, kde příliš vyčnívala. Sextet, u nějž záleží na barevném a dynamickém sladění, se bohužel vůbec příliš nevydařil, možná sehrálo roli i rozestavení na scéně, ale hlasy se s dalšími postavami (Elisabeth von Magnus jako Háta a Yasushi Hirano jako Mícha) vzájemně ne pojily. Ve výkonu Antona Scharingera (Krušina) byly patrné výkyvy. Pěvecky kromě nepříjemně ostrého hlasu mnoho neukázala ani Bibiana Nwobilo (Esmeralda), její dabérka jako provazochodkyně (Klara Mossberg) předvedla – beze zpěvu – víc. Heinz Zednik, někdejší Vašek v Prodané nevěstě ve vídeňské Státní opeře (se Siegfriedem Jerusalemem jako Jeníkem a Lucií Popp jako Mařenkou) si zahrál Principála a uplatnil ve svém zvacím proslovu i češtinu. Problematický výkon pro mě představoval Ruben Drole jako Kecal. Nevadilo jeho mládí, vždyť byl pojat spíš jako úlisný agent-manažer. Oproti celkové koncepci režie (Philipp Harnoncourt) i hudebního nastudování však nadměrně přehrával a navíc mu scházely pro Kecala tolik potřebné sonorní hloubky.

Představení bylo prezentováno jako poloscénické, možná zbytečně, bylo by akceptovatelné i jako scénické. V Helmut List-Halle asi pro tisíc diváků byla postavena pouťová dráha, dokonce originální, která byla naposled v provozu roku 1972 a od Styriarte odkoupena (její osud po festivalu je prý zatím nejistý). Na ní se vše odehrává. Nedovoluje pochopitelně velké taneční scény a bůhvíjaký pohyb sboru, vůbec však nevadilo, že tančily pouze dva sólové páry (s českými tanečníky nastudovala Daniela Stavělová), k nimž se sbor nenásilně připojil, jen pokud to prostor dovolil. Právě tak si se skromnými prostředky vystačila scéna komediantů – nezvedaly se činky, nebyli žongléři, polykači ohně a bůhvíco všechno se kdy při příjezdu komediantů v Prodané nevěstě děje, pozornost byla upřena především k bázlivé provazochodkyni – a úplně to stačilo. Kostýmy byly jen lehce stylizované, žádné kroje, Mařenka v bílém – jen Vašek měl bílé podkolenky a „lederhose“, ale proč ne. Prodaná nevěsta musí být hlavně mistrovsky zahrána a zazpívána, a to byla, a byla by i bez Züngelova překladu. Ale kdoví, třeba se uchytí. Každopádně šest představení představuje šest tisíc nadšených diváků Smetanovy opery, a to je dobře.

Z mého života

Smetana se objevil v letošní Styriarte ještě jednou, v komorním koncertu našeho Zemlinského kvarteta. Smetanův Smyčcový kvartet e moll „Z mého života“, Janáčkovy Listy důvěrné a Dvořákův poslední Smyčcový kvartet op. 106 vyvolaly u publika v Minoritském sále bouři nadšení, svůj úspěch kvartetisté stvrdili ještě dvěma přídavky: Skočnou z Prodané nevěsty v úpravě pro smyčcový kvartet a Sukovou Barkarolou.

Čeští výkonní umělci se bohužel objevují v Rakousku zřídka – těžko říci, čím to je, zda se dosud nepodařilo překonat hráz, tvořenou kdysi železnou oponou, zda vyvíjejí agenti našich umělců malou aktivitu (přemrštěné honorářové požadavky jistě nemají), či jaká jiná příčina za tím vězí, nedokážu říci. Přitom máme určitě co vyvážet, jak hudbu samu, tak umělce, kteří ji umějí tlumočit.

Bedřich Smetana:
Die verkaufte Braut
(Prodaná nevěsta)
Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Režie: Philipp Harnoncourt
Arnold Schoenberg Chor
Chamber Orchestra of Europe
Styriarte – Die sterischen Festspiele
Premiéra 24.června 2011 Helmut-List-Halle Graz
(psáno z reprízy 2.7.2011)

Krušina – Anton Scharinger
Ludmila – Elisabeth Kulman
Mařenka – Dorothea Röschmann
Mícha – Yasushi Hirano
Háta – Elisabeth von Magnus
Vašek – Markus Schäfer
Jeník – Kurt Streit
Kecal – Ruben Drole
Principál – Heinz Zednik
Esmeralda – Bibiana Nwobilo
Indián – Nenad Marinkovic

***

Aus meinem Leben
Zemlinsky Quartett
Styriarte – Die sterischen Festspiele
4.července 2011 Minoritensaal Graz

program:
B.Smetana: Streichquartett Nr. 1 in e („Aus meinem Leben“)
L.Janáček: Streichquartett Nr. 2 („Intime Briefe“)
A.Dvořák: Streichquartett in G, op. 106
přídavky:
B.Smetana: Prodaná nevěsta – Skočná
J.Suk: Barkarola

www.styriarte.com