Zimní cesta na prahu jara

Hudební občasník jedné flétnistky
(20. března 2016 České muzeum hudby)

„Ani opera, ani balet, ani koncert… Jevištní adaptace Schubertova slavného písňového cyklu.“

Myslím, že to byla ona věta, která mě přilákala do Českého muzea hudby vyslechnout jeden z nejniternějších příběhů v historii umění. Pohlcuje. Možná děsí. Je však autentickým prožitkem mladého muže, tušícího blízkou smrt. Píseň je svým komorním charakterem prostou a zároveň nadčasovou formou. Slovo dá konkrétní formu a hudba dokreslí to, co slovem nedokážeme popsat. Proto bude hudba jako taková vždy nejvýš. Jako všechno neuchopitelné a jemné. Nemůžeme to chytit a nechat si pro sebe. Jako život a vzpomínky na citová vzplanutí, která jsou dávno pryč…

Jako první si mé sympatie získala minimalistická scéna s pár pomůckami, které dotvořily atmosféru zimní krajiny. Natažené bílé plátno představující onu cestu vinoucí se celým cyklem. Povětšinou jemné bílomodré osvícení scény, to vše na mrazivé kamenné podlaze, po které tanečník a později ido které se tanečník občas balil zpěvák běhali bosí (já se svýma věčně studenýma nohama jsem jich litovala a doufala, že se hlavně Martin Dvořák hodně naběhá, aby se zahřál). Rozsypané průhledné korále jako sníh a ztracená vzpomínka. Zrcadlo ve starém rámu jako odraz v hladkém ledu. Bílá deka, do které se tanečník občas balil, jako závěje sněhu. V písni Bludička to byla třeba baterka, světlo, lákající klamným příslibem lepších časů. Lípu, Jarní sen a Tři slunce prohřálo teplé žluté světlo reflektoru a náznak naděje.

Ve výrazu mocný baryton Tobiase Greenhalgha s velmi šikovným klavírním partnerem Marcinem Kozielem doplnil režisér a tanečník Martin Dvořák. A to skvěle. Podle mě přesně tam, kde něco potřebovalo být vytaženo. Ten někdy splynul v tanečním výrazu se zpěvákem, který se mimochodem přetěžké role zhostil s velikou muzikalitou a citlivým klenutím frází, čímž si vzájemně oba vypomáhali k vyjádření myšlenky celkového díla. Každý svým způsobem umění. V dramatických částech hlasového partu byl i Dvořák tanečně dynamičtější a jindy vykresloval lyriku jemnými pohyby. Někde vystupoval v roli života jako takového, kterým se hlavní postava nechává vláčet jako osudem. Poté mu nastavoval zrcadlo, představoval již zmíněnou bludičku, větve lípy ovíjející se kolem zpěváka. Jako havran ve stejnojmenné části doprovázel toho, jenž cítí smrt v zádech…

Vyslechnout soustředěně Winterreise není pro každého. Spojením žánrů se ale večer díky Greenhalghovým pěveckým a hereckým kvalitám a tanečním silným výrazem Dvořáka stal přístupným úplně pro každého. O to i oba vzájemně usilovali, přiblížit niternou hudbu posluchači, který by si Schubertův přes hodinu trvající cyklus jen tak nepustil. Kostýmy vytvořila Jindra Rychlá, citlivě pro danou příležitost, i díky ní ve mně Greenhalgh evokoval dojem, že je samotným Schubertem. Nemám nic proti novým prostředkům a evoluci, ale současný trend být za každou cenu moderní a módní výstřelky na podiu jsou někdy opravdu nevkusné a zničí celou atmosféru díla. Jsem ráda, že to tak u Zimní cesty nedopadlo.

Místo bylo dle mého názoru pro produkci skvěle vybrané. Čistá, chladnější atmosféra vzdušného prostoru s vysokým stropem dala dílu potřebný základ. Navíc si posluchač mohl všimnout, jak v něm dozníval klavír. Akustika vytvořila dojem vzpomínky, něčeho, co se ozývá z dálky. Nutí člověka přemýšlet o „message“ takového díla. Jistě bylo v té době vizionářské. Drama a poetika Schubertova hudebního jazyka by se dala v čase zařadit i o pár desítek let později. Připomíná mi mé milované variace pro flétnu a klavír na téma Trockne Blumen. Nálada Winterreise je však jiná ve své neutěšenosti a beznaději. Avšak v poslední části Osamění první poloviny cyklu je sloka, která pro mě boří celkový patos, sentimentalitu a žal nad něčím, co minulo… Mládí, láska, sám život…

Ach! Proč je vzduch tak klidný!
Proč tolik světla zde!
Mě zmáhal v bouři žal můj.
Však přec tak těžce ne.

V té největší temnotě člověk nachází světlo. Když se vychýlí do úplného extrému, vše kolem se jakoby vyrovná zpět do svého středu a nastane klid jako na té zmrzlé vodní hladině, ve které se odraz nehýbe. Vidíme věci takové, jaké skutečně jsou, a v totální rezignaci je tak přijmeme. Tehdy nastává mír. Lpění na něčem, co dávno minulo, ztratí svůj smysl. Pláč a žal vystřídá uvědomění, že cesta je cíl a naším úkolem je na ní vytrvat. Jen se změnou a vývojem je spojen život. Jeho formy se mění. A malé či velké smrti zažíváme neustále. Neseďme a neplačme tedy nad tím, co jsme zdánlivě ztratili. Nikdy jsme to totiž skutečně nevlastnili. Je to iluze. Co může být pro tuto myšlenku a život symboličtější než první jarní den?