Zlatá víra v hudbu

Zápisky putujícího hudebníka (1)

Jednou z hlavních krás klasické nebo chcete-li vážné hudby je její blízkost ke spiritualitě. Již pohled do klasických koncertních prostor tomu napovídá. Stačí přijít do Dvořákovy síně Rudolfina, významného českého sálu, jehož strop drží vysoké korintské sloupy a stěny zdobí zlaté ornamenty. Právě tamní vertikální rozmach ve mně často evokuje atmosféru kostela, podpořenou ztichlým obecenstvem na jedné straně a přednášejícím elementem na straně druhé.Nemusí se však jednat o příbuznost vizuální. Ačkoli se Berlínská filharmonie kostelu nepodobá vůbec, mé první zážitky z její návštěvy byly neméně spirituální. Zapojení koncertního pódia do středu sálu má důvod sociální a akustický, avšak na mne působí především symbolicky. Při poslechu ušlechtilých tónů má člověk výhled nejen na hrající umělce, ale na celé koncertní setkání, všechny duše, které byly svolány na ten jeden určitý moment.

Strop velkého berlínského sálu je poezie sama – organická struktura s vsazenými bodovými světly evokuje večerní oblohu s prvními hvězdami. A pokud se člověk na celou budovu filharmonie dívá z určitého úhlu a zapojí fantazii, na zlatavé střeše uvidí dvě rozpjatá křídla. Samozřejmě andělská. Zlatá barva je společným jmenovatelem skrze různá architektonická období, barva slavnostní, vznešená, mocná.Samotná hudba, která tyto sály naplňuje, získává automaticky nádech čehosi vznešeného. Na jednu stranu je to krásné, avšak hudbě samotné to leckdy nesvědčí. Nesčetněkrát jsem si při poslechu Haydnových symfonií uvědomil nepříslušnost přílišného ticha. Obzvláště při tanečních větách, které mne unesly k představám o bujarém tanci a veselce s jitrnicemi a vínem. Následný pohled na zvážněle ztichlé posluchače k tomu jaksi nesedí. Příkladem mluvícím za vše jsou poté umělci, kteří onu spiritualitu automaticky předsazují a s její pomocí zahalují své technické nedostatky. Doufajíc, že zlatá aureola posluchače oslepí a také jim trochu otupí sluch… Linka mezi upřímným prožitkem hudby a předstíráním téhož je velmi tenká. A právě v tomto bodu je hudba víře nejblíž.

Víra je způsob, pomocí kterého se člověk může dostat do míst, kam již logické myšlení nedosáhne. Právě velká úloha víry při hraní na hudební nástroj mne vždy přesvědčila, že jsem si vybral správné povolání. V prvních momentech se jedná o poznávání vlastního těla a učení, jak projektovat představu svých myšlenek do prstů, které následně zformují zvuk. Představy mohou být jakékoli, ale výsledný zvuk neoklame. Příkladem je vibrato – pro nehudebníky: vibratem je myšlen technický prostředek, který „zvlňuje“ jinak rovný tón. Pan profesor Mirko Škampa, významný český hudební pedagog, vždy prohlašoval, že „vibrato je okno do duše“. Vibrato jako technický prostředek, který je natolik mikrodetailní, že ho nemůžete logicky naplánovat.

Každý hudebník bádá nad tím, jak ze svého nástroje vyloudit ten nejkrásnější tón. Během mnoha let jsem si ověřil, že nástroje, nehledě na to jestli strunné, dechové či bicí, mají jednu věc společnou: nejhezčí tón vytvoří, pokud je necháme hrát. Zní to banálně, avšak právě otázka přístupu k tvorbě tónu je zásadní, jelikož samotný zvuk vzniká nejprve v hudebníkově mysli.

Pokud vám nyní celá věc vyznívá trochu šarlatánsky, vysvětlení pomocí fyziky je nasnadě. U smyčcového nástroje tvoří dynamiku pravá ruka. Její vynaložená síla se však nerovná síle výsledného tónu. Na začátku sice musí být fyzický předpoklad, tedy trénovaný sval, avšak ve výsledku je třeba sílu uvolnit a transformovat do všech směrů, kterými nástroj disponuje. Jednoduše řečeno – ten nejlepší dojem z koncertu a odezvu ze sálu jsem měl vždy ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že jsem na nástroj téměř vůbec netlačil.

Stejná věc se týká i ruky levé. Intonovat lze čistě pouze v případě, kdy je ruka uvolněná. Jakákoli stísněnost vede k upjatému intonování. Uvolněné, dalo by se až říci odevzdané, musí být celé tělo. Kvalitní pedagogové od začátku u studentů odhalují skryté křeče a stažené svaly, které vždy dříve nebo později vedou k dalším problémům.

Jediné, co hráč musí udělat, je věřit. Věřit svému tělu, že při poctivé přípravě ho nezklame a dokáže předvést bezchybný výkon. Právě tato vlastní víra přenáší důvěru do celého koncertního sálu a vytváří onu známou intimitu.

Foto archiv