Met: znovu Zeffirelliho Bohéma

Z ohlasů v zahraničním tisku 

V novém obsazení oblíbené Bohémy v Metropolitní opeře se jedná o dámskou jízdu 

Když se Bohéma již bůhví po kolikáté v lednu opět objevila na jevišti Metropolitní opery, v jejím čele byly především silné výkony představitelů mužských rolí, i když výkon Musetty a Mimi byl chvályhodný. Ve středu večer se naopak jednalo o dámskou jízdu, když v rámci druhého obsazení zaznamenaly svůj debut v Met obě hlavní představitelky.

Rumunská sopranistka Anita Hartig si ze sezony 2013–2014 učinila něco jako Mimi tour, když tuto roli zpívala v Pařížské opeře, Bavorské státní opeře a Deutsche Oper Berlin. Ve středu v Metropolitní opeře předvedla vřelý a libozvučný hlas, který Pucciniho partituru dokonale rozzářil. Pevné a pravidelné vibrato a laskavá barva hlasu spolu s klenutými frázemi vytvořily z představení Anity Hartig vrchol večera a jeden z nejvýjimečnějších debutů sezony. Pár vysokých tónů bylo na malý okamžik hůře zaznamenatelných, když si s nimi Hartig hrála příliš nesměle a pokoušela se zpívat jemněji, než jí její hlas chtěl dovolit.

Jinak bylo její představení podmanivé od začátku do konce v čele s árií Si mi chiamano Mimi, která byla důvěrná i robustní a zpívala ji s nevinností i vášní zároveň. Hartig však byla silná i dramaticky, když vyjádřila určitou pulzující a radostnou podstatu jejího boje s tíživou únavou spojenou s její nemocí.Druhá debutantka večera Jennifer Rowley ukázala bohatý, tmavý, ale hbitý hlas ve svém podání Musettina waltzu. Do scény se zcela položila, suverénně si pohrávala s frázováním a libovala si ve své nezbednosti. Sopranistka se během děkovačky po druhém jednání odměnila zaťatou pěstí.

Vittorio Grigolo v roli Rodolfa nikdy nevypadal zcela komfortně. Byl věrohodný jako kluk, co zmaří svou šanci s holkou z dolního patra, protože když se s ní setká poprvé, je příliš horlivý – to ale není směr, kterým se celá opera vyvíjí. Nikdy se vůči Mimi nechoval zdrženlivě, předváděl se jak hlasově, tak fyzicky. Zoufalá panika jeho závěrečných mluvených frází a jeho výkřiky „Mimi!“, když jeho milovaná zemře, ztratily svou sílu, protože intenzita emocí byla na stejné úrovni jako v průběhu celého přepáleného představení.

Hlasově dokázal jako vždy snadno naplnit prostor divadla, ale jeho hlas zněl ostře, alespoň zpočátku. V árii Che gelida manina byl velice silový, postrádal jakoukoli něžnost a vysoké C vyznělo sípavě. Později se rozezpíval a ve třetím jednání dosáhl plnějšího zvuku, ale při spolupráci s dirigentem Stefanem Ranzanim byl opakovaně mimo rytmus.

Až na těchto pár soubojů v přetahování se Ranzanimu podařilo udržet ansámbly pohromadě a zároveň z Pucciniho partitury vypíchnout četné hudební charakteristiky. Bohaté měkké melodie vycházely z orchestřiště po celý večer a Ranzani poskytl Anitě Hartig skvělou podporu v její niterné závěrečné scéně, když vytvořil jemný oblak smyčců, které zněly téměř jako šepot.

Massimo Cavalletti měl chvílemi jako Marcello až drsný hlas, ale se silným a robustním témbrem se hodil na ušlechtilého, i když chvílemi vztahovačného malíře. Jeho spojení s Musettou Jennifer Rowley mělo jiskru. Když se ona natřásala v taverně ve druhém jednání, on hořel žárlivostí, ale v závěru se své vášni rád podrobil. Roli Schaunarda zpíval Patrick Carfizzi, který předvedl zemitý, temný, i když spíše menší hlas a dominoval ansámblovým scénám, kde oživil komediální gagy.

Nicolas Testé, také debutuje v Metropolitní opeře, předvedl  v roli Collina tmavé zabarvení hlasu a náznak buffo kvality. Árii Vecchia zimarra zazpíval prvoplánově, nicméně citlivě. Philip Cokorinos měl sice hrubý témbr, ale ukázal svůj komediální talent jak v roli chlípného bytného Benoita, tak zmateného aristokrata Alcidorna.

(New York Classical Review – 20. 3. 2014 – Eric C. Simpson)***

Bohémové, žijící v chaosu, ale stylově a dramaticky
Anita Hartig v hlavní roli Bohémy v Met

Muzikolog Joseph Kerman, který zemřel minulý týden, ve své knize Opera as Drama obhajuje operu vůči tomu, co nazývá „nejupřímnější kritikou“ od „jednoho divadelního kritika s literárním talentem, který zpochybňoval dramatickou účinnost jakéhokoli neverbálního uměleckého média.“

V případě Pucciniho Bohémy v režii Franca Zeffirelliho v Metropolitní opeře je dramatický účinek textu a hudby rozhodně potlačen v ohromující hlučné scéně z Café Momus ve druhém jednání. Umělci jsou zastíněni bouřlivým jevištním chaosem ve scéně, která je v libretu popsána jako: „ohromný a pestrý dav civilistů, vojáků, služebných, dětí, studentů, švadlen, četníku a dalších“.

Objevuje se tu prvek Kde je Waldo? (poznámka překladatele: dětská obrázková kniha založená na hledání Walda v davu lidí, jako například na pouti, nádraží, pláži a tak dále). Hlavní sólisté se ztrácejí ve zmatené tlačenici a jejich hlasy bojují s nesčetnými aktivitami, které se kolem nich rozvíjejí. Okázalé kulisy (vyžadující dlouhé přestávky pro přestavbu) a široké množství komparsistů na jevišti však stále vyvolávají aplaus a uznalé povzdechy, když se zvedá opona. Totéž se stalo, když se ve středu večer tato inscenace opět vracela na jeviště Met v druhém obsazení sezony.

Sopranistka s bohatým hlasem Jennifer Rowley udělala při svém debutu v Met jako Musetta velký dojem. Koketně se pohybovala skrz dav a zpívala jasným a pohyblivým hlasem především v Quando me´n vo. Stejně tak zažívala svůj debut Anita Hartig, obdivuhodná sopranistka, jež zpívala roli Mimi nedávno i v Covent Garden a La Scale.

Anita Hartig je zatím poslední v úctyhodné řadě rumunských sopranistek včetně Angely Gheorghiu, které zpívaly Mimi. Naplnila svůj zpěv skromným nářkem, v árii Si mi chiamano Mimi však i vášní. Některé vysoké tóny na konci milostného duetu O soave fanciulla však byly znepokojivě nepřesné. V roli Rodolfa se po jejím boku představil energický tenor Vittorio Grigolo. Po zbytek večera tento pár zapálených mladých milenců působil věrohodně. Fyzická námaha, kterou vyvíjel Vittorio Grigolo, občas způsobovala, že jeho zpěv nezněl uvolněně, ale zpíval s vřelostí a nasazením. Jako vášnivý chlapecký Rodolfo byl ve svém živlu.

Další tři bohémové byli všichni skvělí: Massimo Cavalletti jako Marcello, Patrick Carfizzi jako Schaunard a Nocolas Testé debutující v Met v roli Collina, který předvedl Vecchia zimarra s elegancí.

Pod taktovkou Stefana Ranzaniho se z orchestřiště chvílemi ozývala nepřesná tempa, ale celkově dirigent přiměl orchestr Metropolitní opery k plastické a citlivé hře.

(New York Times – 24. 3. 2014 – Vivien Schweitzer)***

Bohéma v Met
(část recenze Kam se poděla impozantní podívaná? Z opery Andrea Chénier nechala Met vše vyčpět. Naštěstí Bohéma je neprůstřelná)

Jestli Bohéma vyzněla 22. března v kontrastu s operou Andrea Chénier lépe, je to spíše kvůli Pucciniho partituře, která je tak dokonalá, až je téměř nezničitelná. Tři zásadní změny obsazení od původního uvedení v této sezoně byly většinou k lepšímu.

Nejslibnější byla umělkyně v Metropolitní opeře úplně nová, Anita Hartig v roli Mimi. Rumunská sopranistka má se svými krajankami Virginiou Zeani a Angelou Gheorghiu společnou charakteristickou „vtíravou“ barvu hlasu – silně zranitelný, avšak fascinující zvuk. Zároveň je zpěvačkou s bezchybným citem, frázuje totiž vybraně a zároveň zdrženlivě. A jako bonus je kopií herečky Michelle Dockery z Panství Downton. Má srdcový obličej a tmavé oči, jejichž každý letmý pohled je dobře postřehnutelný v celém rozlehlém prostoru Met. Není typickou vtíravou interpretkou, ale tím typem umělce, který si postupem času získá srdce diváků.

Debutovala však ještě jedna sopranistka, Jennifer Rowley, která již dříve udělala velký dojem v netradičním repertoáru v New York City Opera a Bel Canto at Caramoor. Její zdravý a rozpustilý hlas se na roli potrhlé Musetty skvěle hodí a navíc do posledního jednání přinesla potřebnou vážnost. Obvykle musíme se samozřejmostí přijmout Musettino dobré srdce, Jennifer Rowley si dala tu snahu nám k tomu předložit důkazy.

Do role Rodolfa vstoupil tenorista Vittorio Grigolo, nečitelný a chvílemi až frustrující umělec. Má mnoho kvalit: znamenitě položený lyrický tenor s lehkými vysokými tóny, skvělé herecké instinkty a vzhled hlavního hrdiny telenovely. Jeho představení však bylo zkaženo buď zničující trémou, nebo velmi špatnou muzikálností: zatím se nemohu rozhodnout čím. Uspěchal rytmus až do stadia sebeparodie a prakticky každou frázi opepřil malým vzlykem či výkřikem. Například v počátku prvního jednání dorazil jeden z bohémů do podkrovního bytu s pečivem a Grigolo vykřikl svou repliku „Legna!“ („Dříví!“) s hrůzostrašnou vehemencí, kterou si tenorista obvykle schovává na okamžik, kdy zjistí, že jeho matka byla právě pohřbena zaživa.

Inscenace Franca Zeffirelliho (která měla premiéru v roce 1981 a je tedy starší než Anita Hartig) stále zůstává pastvou pro oko i přesto, že tentokrát se zdálo, že si nikdo nedal tu práci režírovat umělce v drobnostech, jako je předstírání chladu, když sedí na hromadě sněhu. A právě takový laxní přístup k detailům pravděpodobně nebude tím, co navýší prodej vstupenek.

(New York Observer – 31. 3. 2014 – James Jordan)

Giacomo Puccini:
La bohème
Dirigent: Stefano Ranzani
Režie a scéna: Franco Zeffirelli
Kostýmy: Peter J. Hall
Light design: Gil Wechsler
Choreografie: J. Knighten Smit
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 14. prosince 1981 The Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 5. 4. 2014)

Mimi – Kristīne Opolais (záskok za Anitu Hartig)
Rodolfo – Vittorio Grigolo
Musetta – Susanna Phillips
Marcello – Massimo Cavalletti
Schaunard – Patrick Carfizzi
Colline – Oren Gradus
Benoit – Donald Maxwell
Alcindoro – Donald Maxwell
Parpignol – Daniel Clark Smith
Sergeant – Jason Hendrix
Officer – Joseph Turi

www.metopera.org

Přeložila Tereza Hybnerová
Foto Marty Sohl