Vídeňská státní opera má nového Lohengrina

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Bučení pro Lohengrina v hospodě
Wagnerova opera ve Vídni je revue klišé a kýče, obsazení je nevyvážené (noční kritika) 

Produkce Lohengrina v režii Barrie Koskyho z roku 2005 byla obrovský propadák. Ale tou nynější ji, přinejmenším z optických důvodů, nebylo nutné nahrazovat. Od soboty je ve Vídeňské státní opeře možno vidět romantickou operu Richarda Wagnera v režii Andrease Homokiho.Lohengrin se odehrává v hostinci, v čemsi jako mnichovský Dvorní pivovar. Všichni protagonisté i sbor jsou v krojích. Zřejmě to má představovat předfašistickou společnost, nakloněnou svému „vůdci“ – opět jednou klišé, a navíc pro kroj jako oděv vlastně urážka. Lohengrin je předveden jako kýčovitá opera, aniž by se šlo do hloubky. Bylo naprosto pochopitelné, že režie sklidila hlasité bučení.

Co se týče dirigenta, předcházely v obsazení dvě změny. Původně se počítalo s Christianem Thielemannem, ten však musel vzhledem ke kolizi s Velikonočním festivalem v Salcburku odříct. A pak kvůli nedostatečné podpoře při prosazení kompletní verze odstoupil Bertrand de Billy. U pultu se tedy objevil Mikko Franck, řídil představení s obětavým vkladem a energicky, orchestr inspiroval k nádhernému zvuku, leccos však dynamicky překrýval. Klaus Florian Vogt zpívá Lohengrina nezaměnitelně lyricky, v některých okamžicích postrádáme v hlase hrdinský tón. Camilla Nylund je Elsou se silným vibratem, Michaela Martens dramatickou, ne vždy precizní Ortrudou. Wolfgang Koch se jako výrazný Telramund dokáže prosadit a je ze všech nejlepší, následovaný Güntherem Groisböckem (král Heinrich). Neakceptovatelný je Hlasatel Detlefa Rotha.

(Der Kurier – 13. dubna 2014 – Gert Korentschnig)***

Sundejte Bavorům kalhoty!

Jednu přednost oproti předchůdci, Lohengrinovi Barrie Koskyho z roku 2005, tato inscenace má: zatímco tehdy se chytré momenty režie postupem doby při dalších obsazení vytratily, dotěrně nepodařená scénická výprava zůstala. To nové inscenaci Andrease Homokiho nehrozí už proto, že zvlášť chytrá není. Wolfgangem Gussmannem minimalisticky nábytkem vybavenému hospodskému sálu se dá prorokovat spíše neutrální kariéra a každý nově příchozí se v něm bude chovat po svém. Když si přece jen zvykneme na jednotné kostýmování – kožené kalhoty a salonní dirndl – zbyde pravděpodobně jen použitelné „nic“.

Homokiho problém upomíná na chmurnou paušální obžalobu Hanse Krankla, že jsou „všichni pitomci“ (pozn. překladatelky: narážka na fotbalistu a trenéra Hanse Krankla, který téměř v každém rozhovoru označí někoho za „pitomce“ – fotbalisty všech národů, Rakušany, Vídeňany – a to včetně sebe). V mytologické nebo filozofické podtexty nedoufejme, Lohengrin zůstává roztržkou předfašistických bavorských koženek podle estetiky Ludwiga Thomy (Thoma byl oblíbený autor Adolfa Hitlera). Obecně je zvolená metaforičnost hrubého zrna. Když je Telramund poražen v souboji, je doslova vysvlečen z kalhot, jako to dělávají nepřátelské týmy fanouškům fotbalového klubu Bayern Mnichov: Wolfgang Koch pak hraje v plátěných spodkách. Souboj sám se děje podle principu Old Shatterhanda: Lohengrin vyřídí to nemehlo, šermující kapesním nožem, holou rukou. Když se objeví, má představovat právě vylíhlé labutí mládě, což dvoumetrového titulního hrdinu Klause Floriana Vogta staví před problém, nejen herecký.

Homoki má přitom lecjaké dobré nápady: Jindy staticky vyřvávající sbory jsou dobře aranžovány, scéna ve svatební ložnici, považovaná za neinscenovatelnou, získává jakožto hospodská hádka mezi novomanželi notně na dynamičnosti.

Podíl finského dirigenta Mikko Francka, který převzal taktovku po nemilém odstoupení Bertranda de Billyho příliš pozdě, je částečně z hodnocení osvobozen. Po hutně a netransparentně zahrané předehře následoval hlučný a nudný první akt, v průběhu času se však Filharmonikové vzchopili a dosáhli impozantních výšin. Fyzicky podobný mladému Horstu Steinovi s toupé je Franck mužem hrozivých efektů, nikoli subtilního nuancování. K tomu však občas přispějí velcí sólisté jako Ernst Ottensamer (klarinet), Martin Gabriel (hoboj) a Michael Werba (fagot). Vcelku vzato, už jsme slyšeli hůře zahraného Lohengrina.

Pěvecky jsme se ne vždy pohybovali na úrovni premiéry Státní opery. Katastrofa začíná u třaslavě slabého Hlasatele Detlefa Rotha – jeho debut na této scéně je záhadou. O něco lépe si vedl astenický král Heinrich Günthera Groisböcka, ve výškách je však slabý a bez hloubek. Camillu Nylund (Elsa) jsme už zažili v přesvědčivější kondici, hlas zní úzce, tremolo prozrazuje přepětí. Wolfgang Koch, coby Telramund, robustní řvoun, zvládá úlohu bez námahy, a už to stačí, aby sklidil ovace publika. Michaela Martens potěší alespoň báječným druhým dějstvím. Tato Ortrud má kromě průbojnosti krásný, ohebný hlas a je také schopna jakési vokální erotičnosti. Lohengrin Klause Floriana Vogta kritikovy názory polarizuje: krásný, bezpříkladně světlý hlas občas dosahuje těžko snesitelné míry ženskosti, až má člověk pocit, že se octl v jakési neznámé verzi pro mezzosoprán. Na druhé straně má, je-li potřeba, k dispozici kov a objem a srozumitelná dikce a zajímavá hlasová barva ho nesou přes všechno hřmění orchestru. Protagonistou je však tentokrát sbor, s nímž se vokálně i herecky tohoto večera mohlo měřit jen máloco.

(www.news.at – 13. dubna 2014 – Heinz Sichrovsky)***

Vídeňský Lohengrin jako komedie omylů

Každá nová produkce Lohengrina je problematická, protože režiséři nevědí, co s labutí, ani co s politickým kontextem. Wagner si přece o ideologické interpretace přímo říkal, když Ortrudu vykreslil jako reakcionářku a domníval se, že teprve prostřednictvím čisté Elsy může dojít k revoluci. Barrie Kosky, který inscenoval Lohengrina ve Státní opeře ve Vídni roku 2005, od této otázky utekl a předvedl scénu se stožáry a jako skládku rozbitých hraček. Byl to propadák.

Krysy
Hans Neuenfels vsadil roku 2010 v Bayreuthu na laboratorní krysy a spojil masovou hysterii kolem osobnosti „fýrera“ s pokusy na zvířatech. V Hamburku byla dlouho k vidění interpretace Petera Konwitschného, s dětskou hrou na válku ve školní třídě vilémovského Německa – představení se dokonce stalo inscenací roku. A v milánské Scale měla před dvěma roky premiéru psychologizující interpretace Clause Gutha – se zaměřením na postavy, úžasným dirigentem (Daniel Barenboim) a fenomenálními zpěváky (Jonas Kaufmann jako Lohengrin, René Pape jako král Heinrich a Evelyn Herlitzius jako Ortrud). Ve Vídeňské státní opeře máme od soboty také novou produkci. Avšak inscenace Andrease Homokiho, která bude uvedena rovněž v Curychu, je v nejlepším případě pokus a od vážného obsahového výkladu je na míle vzdálená.

Rytíř
Homoki umísťuje příběh o rytíři s labutí, který přichází, aby zachránil Elsu a Brabantu zajistil lepší budoucnost, do hospody. Odehrávají se v ní všechna tři dějství, což později při scéně ve svatební ložnici je jen opticky trapné. Hned na začátku se dopouští kapitální chyby, když inscenuje předehru a předvádí smrt Elsina otce a ztroskotanou svatbu s Telramundem. Kdyby se jen Homoki takto na obsah soustředil jinde… Před hostinskou místností je závěs se dvěma srdíčky, který se opakovaně spouští. Stojí na něm: „Štěstí existuje“ (Elsina slova). Působí to všechno kýčovitě – jako vůbec celá inscenace je sbírka klišé a nepřípustné zjednodušení. Všichni protagonisté a sboristé mají v tom hospodském dusnu na sobě kroj, je to přímo urážka krásného oblečení. Proč se kroj neustále používá jako symbol nacistické ideologie a společnosti, nakloněné „vůdci“? Umělci jako Miguel Herz-Kestranek (herec a spisovatel) proti tomu už léta bojují. Tato inscenace se však vrací zpátky, před rehabilitaci, která proběhla už i v běžném životě. Labuť je z umělé hmoty. Když přijíždí rytíř, předvádí sbor cosi jako ptačí namlouvání. Lohengrin v noční košilce jako miminko leží na podlaze a může se sotva hnout. Tak vypadá zářivý hrdina? Kritický přístup k látce je žádoucí, její dětinské obrácení naruby je však příliš málo.Zpětně vzato, je spor mezi režisérem, Klausem Florianem Vogtem (Lohengrin) a dirigentem Betrandem de Billy ještě absurdnější. De Billy nechtěl akceptovat asi čtyřminutový škrt po vyprávění o grálu. Lohengrin v něm říká králi asi toto: „Tobě, králi, jako čistému předpovídám velké vítězství! Ani v nejvzdálenějších dobách už nepřitáhnou do Německa vítězně hordy z východu!“ Při této bezduché režii se to dalo bez problémů inscenovat (kdyby to Vogt zpíval, což zřejmě také nechtěl).

Čímž jsme se dostali k protagonistům: Klaus Florian Vogt je velmi lyrický, hlasově nepříliš maskulinní Lohengrin. Má krásný, přirozený témbr a představuje antitezi uměleckého zpěvu. Má výšky, i když nejsou nijak hrdinné. Leckde bychom si přáli víc energie. Camilla Nylund zpívala Elsu z Brabantu se silným vibratem, jinak decentně a nijak zvlášť působivě. Michaela Martens je dramatická Ortrud, ne vždy precizní. Günther Groissböck jako hlasově výrazný Heinrich je jeden z nejlepších, Wolfgang Koch jako Friedrich von Telramund vůbec nejlepší. Zpívá vysoce dramaticky, ale také téměř lyricky, a vždy je mu rozumět. Detlef Roth jako Hlasatel zůstává velmi vzadu. Výtečně zpívá sbor nastudovaný Thomasem Langem, režisérem Homokim je dobře aranžovaný.

Zachránce
U pultu báječného orchestru Státní opery, který exceloval skvěle už od začátku a výtečně vykresloval hudební kontrasty, stál Mikko Franck jako záskok za Bertranda de Billyho, který původně zaskočil za Christiana Thielemanna. Franckovo vedení orchestru je precizní a plné zaujetí, sází na dramatičnost, má však také cit pro něžné momenty. Jemně vybalancovává motivické bohatství od motivu grálu a motivu štěstí lásky, od králova provolání po motiv pokušení. Pokud mu lze něco vytknout, pak to, že někde vinou silné dynamiky kryje zpěváky. Poslední vídeňský Lohengrin vydržel osm a půl roku. Jakého věku se dožije tento?

(www.kurier.at – 13. dubna 2014 – Gert Korentschnig)***

Lohengrin jako selské drama

Režisér Andreas Homoki umístil Lohengrina do sálu hospody. Všichni jsou od hlavy k patě v krojích a hrají prostě, přesto vznikl sám o sobě přesvědčivý příběh, který však nenadchl každého.

„Štěstí existuje“, stojí na oponě, na níž jsou vidět dvě srdce v plamenech. Stejný obraz je na závěsu v hostinské místnosti, v jejíchž dřevem obložených stěnách (výprava Wolfgang Gussmann) se odehrává celý děj. Občas si připadáme jako v nějaké hře od Anzengrubera, ale ty jsou přece velmi kruté.

Už během předehry vidíme dvě scény z minulosti: pohřeb Elsina otce a bratra a Elsinu nezdařenou svatbu s Telramundem. Andreas Homoki, intendant curyšské opery, pojal Wagnerovu operu jako koprodukci se svou domovskou scénou a optickou inspiraci možná posbíral ve Švýcarsku. Vidíme cosi jako „heimatfilm“, s drastickými kontrasty, ale také něžnými city.

Král Heinrich působí jako žoviální, ale poněkud vystresovaný vesnický starosta, který se chce všem zavděčit, a přesto dokáže dát najevo, kdo tu rozhoduje. Když se v tom houfu krojů poprvé objeví Elsa, není ztracená ve snění, zázrak přivolává spíš vzdorovitě, když tak pobíhá kolem s labutí pod paží. Uprostřed užaslého davu leží najednou Lohengrin v bílé noční košili schoulený na podlaze, z labutě proměněný v člověka. Setkání s Elsou je neobyčejně srdečné a vřelé, oba se od začátku snaží jeden druhého podporovat. Telramund – postava drsného velkostatkáře, dlouho neváhá a tasí nůž. Neozbrojený Lohengrin ho však přesto přemůže a srazí ho ze stolu.

Je zřejmé, že se i třetí dějství odehrává v nyní už prázdném hospodském sále, nikoli ve svatební ložnici. A opět je všechno konkrétní: Lohengrin si přitáhne Elsu na klín, ta je jím viditelně přitahována, avšak přesto položí osudnou otázku. Tím je vše ztraceno, neznámý musí odejít a labuť podivuhodně zmutuje ještě jednou a je z ní Gottfried, což není úplně logické. Zůstává Elsa a podává na zemi ležícímu novému vévodovi z Brabantu, svému bratru, Lohengrinův roh a meč, Ortrud v pozadí ale zřejmě svou hru ještě nedohrála.

Klaus Florian Vogt působil hlasově i zjevem jako světelná postava, ani v koženkách nezapřel zářivého rytíře. Jeho světlý, s jistotou vedený hlas učinil z vyprávění o grálu skutečný vrchol, dokáže však také znít temněji a hrozivěji, jako po souboji s Telramundem. Günther Groissböck (Heinrich) má v hlase průraznost, která činí jeho postavu vládce (v tomto případě starosty) důvěryhodnou. Jako Telramund je přesvědčivý Wolfgang Koch, nejen srozumitelnou dikcí, dokáže také, aby téměř směšná postava (většinou je oblečen ve spodkách a košili) působila nebezpečně a brutálně. Camilla Nylund jako Elsa zaujme, už na začátku Lohengrina obejme a netváří se za každou cenu stydlivě, i když má v zásobě i něžné tóny. Ortrud Michaely Martens působí nejprve jako pomstychtivá Wally, než přidá nebezpečné tóny a nakonec zdůrazňuje spojení s pohanskými bohy. Nijak ideální Hlasatel  Detlefa Rotha měl hlasově s čím bojovat. Výtečný byl a hlasitý aplaus sklidil Mikko Franck, který teprve před dvěma týdny nastoupil za Betranda de Billyho; svou třídu potvrdil už při předehře, avšak ještě víc v opojně hlasitých místech třetího dějství.

(Wiener Zeitung – 13. dubna 2014 – (ral))Richard Wagner:
Lohengrin
Dirigent: Mikko Franck
Režie: Andreas Homoki
Výprava: Wolfgang Gussmann
Světla: Franck Evin
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 12. dubna 2014 Wiener Staatsoper Vídeň

Heinrich der Vogler – Günther Groissböck
Lohengrin – Klaus Florian Vogt
Elsa von Brabant – Camilla Nylund
Friedrich von Telramund – Wolfgang Koch
Ortrud – Michaela Martens
Der Heerrufer des Königs – Detlef Roth

www.wiener-staatsoper.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Michael Pöhn