ProART – deset let hledání nových cest

ProART oslaví desáté  jubileum festivalem, projektem 10 choreografů k Roku české hudby a znovuobjeveným baletem Erika Satieho 
Rozhovor s uměleckým ředitelem ProART, tanečníkem a choreografem Martinem Dvořákem

ProART figuruje na české kulturní scéně již od roku 2004. Máte pocit, že je třeba ho ještě představovat?

Ano, ten pocit mám i po deseti letech. Ta přehršle kulturních aktivit je obrovská, a i když můžeme v našem případě mluvit o tradici, často si říkám, zda naše společnost opravdu tradici ctí a netíhne spíše k těm jednosezonním rychlokvaškám. ProART si svou filozofii našel netradičně v koncentračním táboře Terezín, a i když se v jeho zdech nikdy neuskutečnil, tak ten kulturně-humánní náboj si snaží nést dodnes. Naším záměrem bylo propojováním umění propojovat umělce a sbližovat je navzdory předsudkům a bariérám. I po deseti letech se to stále může jevit jako idealismus, ale nastala již spousta momentů, které mluvily o opaku. Umění je mocné a může sbližovat a bořit hranice mezi lidmi. ProARTu se to tak zatím daří.

K jubileu patřívá často nějaká bilance. Máte určitou představu, kolik se s ProARTem už setkalo lidí?

Hm, to je těžká otázka. Pedagogů jsme pozvali již přes sto, každý rok festival realizuje tak čtrnáct až dvacet dva večerů, Company uskuteční do roka takových třicet až čtyřicet vystoupení. Aktivních účastníků festivalu počítáme ročně tak mezi sto šedesáti až dvěma sty. Samotná Company vyprodukovala již více než dvě desítky projektů, nepočítaje těch juniorských pro amatéry či poloprofesionály. Diváky je možné počítat pochopitelně na tisíce. Pravidelné taneční kurzy navštěvuje kolem padesáti až šedesáti zájemců. Když to tak sečteme, můžeme být pochopitelně spokojení, jenže dnešní doba je rychlá, neúprosná, vše neroste přímou úměrou, je nutné držet krok a nějak se dramaturgicky vymezit. Najít svou vlastní tvář, udržet svůj směr. My jsme šli velmi často napříč žánry a to dnes není úplně výhodou. Každý chce škatulky, aby rozuměl.

Jaká je tedy po deseti letech ta dnešní ProARTovská tvář?

ProART dnes znamená festival, taneční soubor, pravidelné taneční kurzy, workshopy, občas nějaký juniorský projekt. To rozpětí je dost široké a není lehké je udržet. Vlastně to ani není nutné. Lidé a jejich potřeby se proměňují, je nutné na to nějak reagovat. ProARTu je blízká nadžánrovost, na prvoplánové trendy moc nehledí. Festival se kromě tance, zpěvu, herectví a fotografie rozrostl i o klavír, smyčcové nástroje, loni byla i kresba, tvůrčí psaní. Bohužel ekonomicky se nám nedaří vše udržet. Jsme stále v procesu hledání a doufám, že v něm vždy budeme, protože říct – tak a teď to máme – to by byl začátek konce.

Jak tedy letos oslavíte tu svou desetiletku? Chystáte překvapení i sami sobě?

ProART loni na podzim absolvoval hodně zahraničních výjezdů – mimo jiné Izrael, Itálie, Korea, Malta – tudíž začátkem tohoto roku jsme spíše odpočívali a přemýšleli, co a jak dál. Věčné vyčkávání na výsledky grantů taky moc na jistotách nepřidá. Nicméně Company má v květnu v Brně premiéru takového raritního projektu. Jmenuje se USPUD_emoticon a půjde o dvoudílný taneční večer, jenž představí první scénické uvedení ojedinělého mystického klavírního baletu Erika Satieho Uspud a současné „elektro-akustické” choreografie Emoticon. Na tu skladbu Satieho jsem opravdu narazil jen náhodou a podle mých informací ji scénicky dosud nikdo nezpracoval, pouze koncertně s videoprojekcí. On je to totiž poměrně tvrdý oříšek pro pár fajnšmekrů, nikoli pro masy. Uspud je hudební divadlo vzniklé už v roce 1892(!) – což podle poslechu rozhodně nepoznáte – a autorem označené za „křesťanský balet o třech dějstvích” s textem J. P. (José María Vicente Ferrer Francisco de Paola Patricio Manuel) Contamine de Latoura. Dodnes však není jasné, v jakém smyslu měl být text v baletu prezentován, není jasná ani žádná přímá vazba k partituře. Existuje několik koncertních verzí, kdy je text volně recitován přes hudbu či naopak uveden pouze projekčně na plátně. Text totiž není komponován k notám ani do rytmu. Uspud je taková podivná a komplikovaná skladba, parodie a vážný akt současně, neúplné a „neproveditelné“ konceptuální gesto. Co jím Satie zamýšlel, není zřejmé. Hudbu totiž není možné hrát na nástroje uvedené v partituře. Dílo je často vnímáno jako parodie na operu a tehdejší wagneristický gesamtkunstwerk. Text může být vnímán i jako parodie, pocta či variace na Flaubertův text Pokušení svatého Antonína. Výsledek má být tedy spíše takovou mystifikací než jasným sdělením, hraji si s obrazy, příběhem, pohybem, balancuji na hraně abstrakce a narace. Na tomto kusu pracuji s tvárným hercem Městského divadla Brno Alešem Slaninou a svým „dvorním klavíristou“ Richardem Pohlem.

V druhé polovině pak u hudby Erika Satieho zůstaneme a k jeho slavným Gymnopédies přidáme současné elektro-akustické kompozice pánů Toma Hodge a Franze Kirmanna. Jde o střet akustické hudby a elektronické. Choreograficky pak o reflexe improvizace na pevnou krokovou strukturu a jejich emocionální vyznění ve vztahu s hudbou a prostorem. Právě prostor je na celém projektu to nejlákavější. Jde totiž o slavnou Vilu Tugendhat v Brně, kde se 19.–21. května tato tři ojedinělá vystoupení pro pár desítek diváků uskuteční. Otevřenost a transcendence skleněného pokoje umocní celou atmosféru tohoto minimalisticko-avantgardního projektu.V létě se však uskuteční ne desátý, jak by se dalo čekat, ale již jedenáctý ročník ProART Festivalu. Co čeká diváky a aktivní účastníky letos?

Letošní novinkou jsou bezesporu pěvecké masterclass Ivy Bittové, Adama Plachetky a Báry Basikové. Zařadili jsme je oproti ostatním workshopům vždy o víkendu a jsou sice kratší v čase, ale v náplni o to intenzivnější. Ostatně pozvat tyto osobnosti na celý týden bychom si bohužel nemohli dovolit. Celkem letos zavítá na festival dvacet devět pedagogů z devíti zemí a budou vyučovat v žánrech tance, herectví, zpěvu, fotografie a krom toho též také klavír a smyčcové nástroje. Na festival se opět vrací například Eran Gisin z Izraele, Gabriel Wong z Malajsie, Neil Paris z Anglie, Rakušanka Irene Bauer, Slovák Vladislav Benito Šoltýs. Mezi nováčky bude letos patřit Žiga Jereb ze Slovenska, Leonie Wahl ze Švýcarska či německé duo Olaf Reinecke a Bärbel Stenzenberger. Vyučovat se bude od baletu, jógy, pilates, přes moderní lekce, současné trendy až po taneční divadlo, partneřinu, improvizaci a inovativní fúzi Feldenkrais s breakdance. Tuto směsici tanečních stylů může u nás ochutnat každý bez rozdílu věku, pohlaví (tančící muži jsou přeci sexy) nebo předešlého tanečního vzdělání. Tradiční herecké ateliéry povedou letos Kamila Valůšková z brněnského HaDivadla, v Praze pak režisérka a dramaturgyně Divadla Na zábradlí Lucie Ferenzová. Věřím, že divadlo může být zajímavým obohacením i pro zarytého milovníka tance, emoce a výraz totiž patří i do pohybu. Festival nabízí šanci i těm, kteří se chtějí zúčastnit nějakého tanečního projektu na jevišti a dosud neměli tu příležitost. V takzvaném  searching projektu se pod dohledem choreografů a režisérů mohou představit na prknech, jež znamenají svět. Na závěr jen doplním, že klavírní lekce povede Richard Pohl a smyčcové nástroje Graffovo kvarteto.

Pochopitelně denní workshopy jsou doplněny i o večerní představení. Letos k nám zavítají například Budapest Dance Theatre, taneční Divadlo elledanse ze Slovenska, Nadar Rosano z Izraele, Yukie Koji z Japonska, Lydia Lithos Dance Theatre z Řecka, představí se i někteří pedagogové a ProART Company s choreografiemi Uspud, Emoticon, Jan a předpremiérou nové kreace deseti choreografů k Roku české hudby. Dohromady plánujeme asi čtrnáct večerů, což je oproti loňskému roku výrazně méně, ale grantová řízení nás bohužel stále více tlačí do kouta.

Letní kulturní nabídka je rok od roku bohatší, jak je možné bojovat s konkurencí, jak získat divákův zájem? Našli jste recept?

Já myslím, že na to recept ani neexistuje. Vždycky jde o souhru okolností a náhod, nálady společnosti, publika, v neposlední řadě o přízeň počasí. Za těch deset let jsme se často přepočítali, ale byli jsme i mile překvapeni. Vždy je to risk, ale riskovat se vyplácí. Snažíme se tomu vtisknout nějakou duši. A řada pedagogů se k nám vrací raději než třeba na sousední „multimonstrózní“ světový ImPuls Tanz ve Vídni. Vždy je to o lidech, proto si pečlivě vybírám a nezáleží mi jen na životopise, ale více na celkové osobnosti. Proto zvu nejraději lidi, které osobně znám. Zní to blbě, ale jsou to často mí přátelé. Občas jsme pozvali neznámého cizince a ten se pak choval jak nafoukaná diva. Tak o ty my zájem nemáme.

V odpovědi na jednu z předchozích otázek jste nakousnul projekt k Roku české hudby a deset choreografů, je to opravdu správná číslovka? A v čem ten projekt spočívá?

Ano, to číslo je opravdu správné. Nevím, zda se o podobný experiment před námi někdo pokoušel, ale o to je to větší dobrodružství. Jak jistě víte, letošní rok je věnovaný české hudbě a českým skladatelům. To mě přivedlo k myšlence využít našich „proartovských“ uměleckých vazeb a oslovit desítku umělců a přimět je, aby choreografovali pro Company na hudbu deseti českých skladatelů. Pochopitelně to musí mít nějakou vnitřní dramaturgii, proto jsem zvolil skladatele dvacátého století, počínaje Dvořákem, i když ten zasáhl do dvacátého století jen několika lety. Samozřejmě se nabízela možnost zvolit skladatele současné, jenže v našem případě platilo (myšleno právně-ekonomicky), co mrtvý skladatel, to dobrý skladatel. Mezi další komponisty patří pochopitelně Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, dále taková oficiálně uznaná trojka Vítězslav Novák, Bohuslav Foerster, Josef Suk, z té mladší a předčasně zemřelé avantgardnější generace pak Pavel Haas, Jaroslav Ježek, Hans Krása a jediná žena Vítězslava Kaprálová. Projekt je teprve ve stadiu příprav, ale už samotný výběr skladatelů a přidělování hudby jednotlivým choreografům není snadné. Ne každému je tato hudba blízká a umí s ní pracovat. Pro choreografa z Malajsie je prostě nepřirozené tvořit na Janáčka. Ale mě právě vždy zajímal ten proces přibližování se něčemu a hledání v něčem. Proto jsem si taky třeba vybral toho Satieho pro Tugendhat. Podle mne to člověka nutí vyvíjet se a ne dělat jen to, co již umí. Každá z oněch deseti skladeb má mezi šesti až deseti minutami a k oněm deseti vyvoleným tvůrcům patří v abecedním pořadí: Irene Bauer (Rakousko), Jan Březina (Česká republika), Martin Dvořák (Česká republika / Rakousko), Eran Gisin (Izrael), Eva Klimáčková (Slovensko/Francie), Neil Paris (Velká Británie), Vladislav Benito Šoltýs (Slovensko), Bärbel Stenzenberger (Německo), Leonie Wahl (Holandsko/Rakousko), Gabriel Wong (Malajsie/Německo). Samozřejmě každý z choreografů dostal vícero možností, koho si vybrat. Držte nám proto pěsti a my se těšíme na podzim, kdy vám výsledek naší práce pod názvem Motion Scores budeme moci představit.

Děkuji za rozhovor.www.proart-festival.cz

Foto Norbert Artner, Marek Procházka