Boris Godunov a Dimitrij společně v jednom CD kompletu

Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Českým rozhlasem vydala neobyčejně cenné snímky velkých operních kompletů, pořízených v poválečných letech Československým rozhlasem v Praze. Je až obdivuhodné, kolik takových nahrávek bylo v tomto období realizováno. Zároveň musím ocenit snahy Společnosti Beno Blachuta nenechat tak jedinečné snímky ležet v prachu archivu Českého rozhlasu, ale zpřístupnit je modernizací a digitalizací na kvalitních CD veřejnosti. Což ovšem není tak říkajíc „zadarmo“, žádá si to mnoho úsilí, snahy, žádostí o granty, než se ona dobrá věc podaří a věrná láska k historickému odkazu zvítězí.

Z jednoho úhlu pohledu to je cenné pro zachycení vynikajících interpretů dané epochy. Ale je zde také druhý pohled, ryze propedeutický. Můžeme se dobře seznámit s jedním z nejoriginálnějších děl světové hudební tvorby, jakým je bezesporu Musorgského Boris Godunov. Navíc v dobrém překladu do češtiny od Rudolfa Zamrzly, takže slovně porozumíme každé frázi, každé replice. Což právě při prvním poznávání díla je moc důležité. V českých podmínkách se k nahrávání kompletu této světové opery u nás již nikdo nevrátil (v roce 1984 vydal Supraphon jen výběr scén). Také proto zachycená interpretace Karla Ančerla z roku 1949 zůstává o to více vzácná.

Spojení Musorgského Borise s Dvořákovým Dimitrijem je na kompletu CD tematické, nemá však souvislost s hudebním stylem. Ten je u obou děl zcela rozdílný, přestože Musorgskij a Dvořák jsou vrstevníci, narození jen dva roky po sobě (1839 a 1841). Díla ale spojuje silné téma z ruských dějin, z vývoje v letech kolem přelomu do sedmnáctého století, po smrti cara Ivana Hrozného, kdy o carský trůn usilovali různí dobrodruzi. Jistě, že od žánru opery neočekáváme historicky věrné pohledy, důraz je zde víc kladen na psychologii postav a vztahů, zasazených v daném historickém kontextu. Kde dějová linie Borise Godunova končí, tam de facto Dimitrij začíná, v Borisovi je načrtnut jako Lžidimitrij, původem Griška Otrepěv. Ale ani Antonín Dvořák, ani František Ladislav Rieger, natož jeho dcera – libretistka Marie Červinková Riegrová, o Musorgského díle a jeho vzniku naprosto nic nevěděli. Žili tudíž v mylné iluzi, že jsou první, kdo sáhli po této epoše ruských dějin, ve jménu zjevných a nezastíraných snah o světovost námětu.

Musorgského Boris Godunov, dle stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina, dosáhl světového věhlasu, zatímco Dvořákův Dimitrij se přes vysoké hodnoty hudební dosud ve světovém kontextu neprosadil. Stylově je Boris Godunov cenný právě proto, že je až výjimečně originální, i přes kuriózně znějící fakt, že Musorgskij byl samouk a školením v harmonii nikdy neprošel. Však také jeho velký ruský současník Petr Iljič Čajkovskij pohrdal Musorgského údajně nedbalou genialitou… Naopak jeho druhý významný ruský současník – Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, znalec forem a harmonie, trpělivě geniální myšlenky svého druha z okruhu Mocné hrstky (Mogučaja kučka) upravoval. Co platno, navíc se v době kompozice díla již Musorgskij značně opíjel, aby alkoholem přebíjel své již chronické deprese, takže nezanechal ani vypracovanou instrumentaci. Vedle Korsakova ji realizoval později důsledně i Dmitrij Šostakovič. Modest Petrovič Musorgskij se stal totiž nejoriginálnějším ruským skladatelem, silně ovlivňujícím své následovníky. Proto ten silný zájem Korsakova i Šostakoviče právě o jeho dílo. Svět ho cení pro autenticitu, svébytný hudební jazyk a osobitě uvolněnou hudební formu. V ničem není totiž spjat s dobovým vývojem romantické hudby, natož s principy Wagnera či Liszta. Proto je pro vývojovou linii ruského umění tak jedinečný! Rovněž pro hloubku citu a výrazu. Zatímco jeho rádce a skvělý znalec harmonie a instrumentace Rimskij-Korsakov svým typicky romantickým, lidově naivním světem svých oper se prosadil sám o dost méně. Umění si cení originalitu nade vše! Modest Petrovič Musorgskij byl zároveň inspirací pro následující špičky ruské hudby, jakými byli Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, ale také výše zmíněný Dmitrij Šostakovič, který se dílem a jeho úpravou zabýval. Zastával totiž názor, že Korsakovova instrumentace je až příliš romanticky „uhlazená“, Musorgského drsný osobitý výraz moc stylizuje do klišé romantizující harmonie. A chopil se své představy instrumentace. Inscenátoři mají na výběr. Existuje ještě úprava ruského muzikologa Pavla Lamma, profesora moskevské konzervatoře. Revize u Borise znamenají i různou volbu stavby obrazů. Poslední dva obrazy můžeme totiž klidně zaměnit bez jakékoli újmy, jednotlivé obrazy jsou u Modesta Petroviče Musorgského v podstatě uzavřené celky.

Dirigent Karel Ančerl si zvolil roku 1949 původní verzi Musorgského z roku 1872, rozšířenou o obraz před chrámem Vasilije Blaženého. Pokračovatel velké éry Václava Talicha v poválečném období České filharmonie prokazuje neobyčejný smysl pro výraz operního dramatu. Smysl pro tektoniku velkých hudebních ploch, dramatismus díla, pro tempa a impozantní výstavby vrcholů. Orchestr pod jeho taktovkou hraje na vysoké úrovni intonačně, ale i dynamicky.Vybral si pro hlavní roli vynikajícího barytonistu poválečné éry – Václava Bednáře. Role Borise je v tomto směru amfoterní, může ji zvládat baryton i bas. V partituře Musorgského sice najdeme předepsán baryton, což ale není nikdy dogma. Legendou se stal Fjodor Šaljapin, slavný ruský basista. Ale v české interpretaci najdeme hodně barytonistů v historii této role – Stanislav Muž, Přemysl Kočí, Antonín Švorc, Josef Hořický, Karel Křemenák, z basistů je v popředí Rudolf Asmus, Karel Berman, Dalibor Jedlička. U Václava Bednáře vyniká zvláštní okolnost, že do role Borise nebyl na jevišti Národního divadla nikdy obsazen, ale vyzkoušel si ho ve svém ostravském angažmá. Do nahrávky tedy nešel bez jevištní zkušenosti s touto rolí. Borisovi vyhovuje nádherným témbrem svého voluminózně znějícího barytonu, velkým hlasovým rozsahem do výšek i hloubek. Jeho Boris vyniká zejména vysokou zvukovou kultivovaností, majestátností projevu, dikcí. Snad je občas jen příliš pěvecky uhlazený. Vždy odmítal užití naturalismů, to je právě pro Václava Bednáře charakteristické.Někomu může chybět syrovost a exaltovanost ruských typů basů, Bednář zvládá ale roli báječně ve výrazu své typické uměřenosti prostředků, podoben tak svým tehdejším velkým kolegům v činohře, jako byl Radovan Lukavský nebo Rudolf Hrušínský.

Vynikajícím Lžidimitrijem je na nahrávce Beno Blachut, který je ve velkém kompletu i představitelem Dvořákovy titulní role. Jeho hlasová vitalita a pružnost je v této době až neuvěřitelná. Dirigentům muselo moc imponovat spojení lyrické lehkosti tvoření, s přesvědčivým, mužným dramatismem. Milenkou Marinou je mu zde překvapivě Jaroslava Procházková. Překvapivě pro mne proto, neboť jsem ji mohl poznat později, kdy mi utkvěla v paměti především jako skvělá herečka v rolích charakterních (Káča, Marcelina). Na nahrávce je ještě mladá, proto v plném rozkvětu svých výborných mezzosopránových dispozic. Musorgskij vytvořil v Borisovi tři skvělé role pro charakterní typ tenoru. Ve světové literatuře je jich pohříchu málo, česká tvorba je v tomto ohledu specifickým fenoménem. V prvé řadě je to Šujskij, který musí být protihráčem Borise, což se ale v málokteré inscenaci zcela zdaří. Jaroslav Gleich je pro mne velmi pozitivním překvapením nahrávky! Šujského vytváří s imponující pěveckou suverenitou, s obdivuhodným smyslem pro výraz slova. Velmi exaktně si Ančerl svého Šujského zvolil! Rovněž originálně působí skvělá dvojice potulných mnichů Misaila a Varlaama v podání buffo tenoristy Oldřicha Kováře a basisty Vladimíra Jedenáctíka. Jedenáctík byl charakterizačním pěvcem – hercem nevšedních kvalit a jeho pojetí písně Tak se sběhlo ve městě Kazani je doslova kabinetní ukázkou drsně výrazové, pravdivé interpretace. Rudolf Vonásek dobře doplňuje trojici charakterních tenorů jako Jurodivý, hlasovou barvou zřejmě Karlu Ančerlovi vyhovoval pro roli tohoto pomateného blázna, mluvícího právě proto syrovou pravdu. Proč ne, ostřejší charakter tónu je zde výrazově zcela na místě. Osobně nezapomenu asi nikdy na překvapivě silnou interpretaci Jurodivého Viktorem Kočím, v roce 1967. Proto si ji dodnes tak pamatuji.

Výrazné jsou v Borisovi také basové role Pimena, kde zaujme profundní bas Karla Kalaše, neobyčejně dynamicky vypracovaný do detailů, jak jinde u tohoto pěvce na nahrávkách neznám. Ančerlův rukopis je zde opět znát v nalézání silného, sugestivního výrazu.Výrazově silně působí rovněž projev Ladislava Mráze jako intrikánského jezuity Rangoniho. Menší roli Xenie zpívá hlasově příjemně svěžím témbrem lyrická sopranistka Jaroslava Vymazalová, Fjodora Borisoviče, synka Borisova, interpretuje Julie Charvátová. Ve třech epizodních postavách se mihne vynikající tenorista italského témbru Bohumír Vích (Andrej Ščelkalov, bojar Chruščov a Osobní bojar). Pěvecký sbor Československého rozhlasu zde Karlu Ančerlovi připravil profesionálně na dobré úrovni v roli sbormistra Jiří Pinkas, pozdější operní dirigent. Osobně bych víc uvítal v souzvuku větší poměr vnitřních harmonických hlasů oproti dimenzaci mnohde příliš dominujících vrchních sopránů.

Nahrávka je nejen ojedinělá v našich archivech, ale zároveň je zcela jedinečná v Ančerlově dramatickém dirigentském pojetí. S výkony namnoze mimořádnými, jak je výše charakterizováno. Pro posluchače, kteří teprve vnikají do osobitých půvabů Musorgského díla, je v mnohých epických scénách (například scéna v krčmě, nebo dialogy Borise se Šujským) přesnější výpovědí výrazu dialogů, než pokud totéž budou poslouchat ihned v originálu.

Druhým CD velikého kompletu je Dvořákova monumentální šestá opera Dimitrij. Na rozdíl od Borise Godunova zůstává plně v dobovém stylu novoromantismu. Dokonce se v řadě uzavřených čísel Dvořák vrací zpět k velkému typu meyerbeerovské opery, aby zdůraznil majestátnost velkých ansámblů, zachycených polských motivů, mohutného finále. Antonín Dvořák byl v době premiéry Dimitrije roku 1882 již v symfonické tvorbě uznávaným světovým autorem, u operních děl stále čekal na svoji chvíli. Námět mu doporučil sám František Ladislav Rieger v zaujetí typickým dobovým rusofilstvím, libreto vypracovala jeho dcera, Marie Červinková Riegrová. Antonín Dvořák vkročil Dimitrijem do období svých vrcholných děl, kdy následoval Jakobín, Rusalka a Armida. S Borisem má jediné společné, že byl rovněž vícekrát revidován, upravován, krácen, což není v operní tvorbě našeho mistra ale neobvyklým jevem. Smetanův dramatický cit mu trochu chyběl, vždy převládl doslova gejzír spousty hudebních nápadů, které teprve následně, s řadou nutných vide, nacházely onu míru konciznosti.

Dimitrij stále čeká na své uznání ve světovém kontextu, kde nezakotvil, zatímco v českém hudebním prostředí je přijímán velmi pozitivně. Sám jsem měl štěstí vidět Dimitrije ve třech různých inscenacích. Vždy je jen otázkou, kterou verzi, jak upravenou, inscenátoři zvolí. Dimitrij se nahrál ve studiu pražského rozhlasu poprvé v roce 1946 pod taktovkou v té době dvaašedesátiletého Karla Nedbala. To je vzácné pro naši historii. Nemáme s tímto zajímavým umělcem mnoho dokladů jeho bohaté dirigentské činnosti. Jeho práce v Olomouci a Bratislavě byla velmi ceněna. Zanechal nám zajímavou knihu Půlstoletí s českou operou, pro zájemce o historii neocenitelná publikace. Pro svůj rozhlasový snímek volil Karel Nedbal Kovařovicovu úpravu, vytvořenou roku 1906, tedy již po Dvořákově smrti. Karel Kovařovic byl znalý praktik, autor velmi úspěšných Psohlavců. Pomohl výrazně závěru Janáčkovy Její pastorkyně, zdá se mi, že i zde jím provedené úpravy a škrty jsou vcelku optimální. V roce 1989 (vydáno 1991) vznikla kompletní nahrávka Supraphonu pod vedením německého dirigenta Gerda Albrechta. Ten volil onu původní dlouhou Dvořákovu verzi před množstvím následných úprav. Každý si může porovnat, bude-li mít tu trpělivost, s partiturou Dimitrije v ruce, jak se provedení v globálu liší. Osobně bych dal přednost této Kovařovicově verzi. Ale jen s malým dodatkem. Dvořák je zde především obrovský hudebník a teprve potom dramatik. Základem mu jsou sborové scény, o které se zjevně vydatně opírá. Scény jsou slavnostně vznosné, působí až nezvykle velkooperním dojmem, za bohatého zvuku orchestru. Je zjevné obrovské úsilí, ale scény nejsou dramaticky účinné. To je ten rozpor v díle, kterému asi sebepoctivější snaha upravovatelů zásadněji nepomůže. Vytane toto vše náhle na mysli při poslechu vedle Borise, který je silně působícím dramatem.

Karel Nedbal si vybral pro titulní roli Beno Blachuta, skutečnou velkou hvězdu doby v onom pravém smyslu slova. Je to i další důkaz, že Blachut nevstoupil na pole dramatických oborů až známou premiérou Dalibora v roce 1948. Jeho silný talent byl zřejmý hned od roku 1941, kdy nastoupil do Národního divadla. Jenže plynulý tok rolí se přerušil uzavřením českých divadel a vysokých škol po atentátu na Heydricha. Proto máme pocit, že jeho talent zazářil až v letech po válce. V roce 1949 je již Blachut šestatřicetiletý, což bývá obvykle u tenoristů de facto nejlepší možná doba. V interpretaci složité role Dimitrije cítíme u Blachuta vzácný ideál rovnováhy lyrismu a dramatismu. U hlasu barvou temného, mužného, leč s oním typickým měkkým falzetovým základem, právě proto ohebným a schopným modulací. Jeho majestátní vstup, obě velké árie, jsou doslova poslechovou lahůdkou. V árii Z divokého žití víru zaujme zejména krásně hladký, pružný závěr v závěrečném oktávovém skoku – „a nemilován“ – pro Blachuta nepředstavuje sebemenší technický problém (profesor Rudolf Vašek v rozboru českých skladatelů a jimi napsaných vokálních partů toto místo Dvořákovi vytýká jako nezpěvné, obtížně interpretovatelné). Lyricky podmanivá árie – Viděl jsem ji, Xénii jsem zřel – je zase ukázkou lyrického základu Blachutova tolik podmanivého, citově vřelého projevu. Dimitrij je, dle mého rozboru partitury, obtížnější role než populární Smetanův Dalibor. Beno Blachut, podobně jako v Daliborovi, se také zde stal klasickým interpretem, při čemž nesmíme zapomenout na jeho velkého předchůdce – Karla Buriana, který Dimitrije velmi rád interpretoval. Po Blachutovi je to především Vilém Přibyl a Leo Marian Vodička.

Z ostatních rolí zaujme nesmírně Marta Krásová v Marfě nádherným, kovově znělým mezzosopránem, který charakterizuje vznosnost a ztepilost postavy. Srozumitelnost každé hudební fráze potěší. Xenie Marie Budíkové, pozdější rektorky HAMU v Praze, je zajímavým dokladem půvabného, lesklého lyrického sopránu z jejích nejlepších let kariéry. Dvořákova Xenie dává pěvkyním podstatně větší plochu než tatáž role u Musorgského. Také barytonový part Šujského v podání legendárního barytonisty Národního divadla Stanislava Muže zaujme mužnou pevností a barevností nádherného, velkého barytonu dramatického charakteru (jeho parketou byl zejména Wagner!). Marinu představuje Zdeňka Hrnčířová, dramatický talent doby, která na sebe vzácně upozornila již na snímku prvního Smetanova Dalibora, o němž jsem informoval (zde). Pěvecky jistá, pevná v celém hlasovém rozsahu, s výrazovou podmanivostí ve scénách, kdy si pohrává s Dimitrijem a odhaluje mu pravdu jeho vzestupu k moci.Společnost Beno Blachuta spolu s Radioservisem předkládají posluchačsky náročný komplet dvou výrazných operních děl devatenáctého století, tematicky podobných, leč stylově zcela rozdílných. Musorgského geniální originalita, která nebere sebemenší ohled na většinové snahy Evropy po vzoru Wagnera a Liszta. Je to vzácné ve světových hudebních dějinách. Přední český muzikolog a zároveň také vynikající hudební režisér, profesor Jaroslav Smolka, vyzdvihoval ve svém pojetí dějin hudby čtyři světové osobnosti. Tak vzácně mimořádné, že je nelze zařadit k žádnému stylu, ba ani k žádné skupině. Počítal k nim právě Modesta Petroviče Musorgského, poté Igora Stravinského, Bélu Bartóka a Leoše Janáčka. Naopak Antonín Dvořák pluje v Dimitriji v romantickém mainstreamu tehdejší Evropy, ve vrcholícím novoromantismu, ovlivněném Wagnerem coby operním milníkem století. U Dimitrije bývá Dvořákovi navíc vytýkán jistý odklon od Wagnerových principů, jeho návrat zpět k velké opeře meyerbeerovského tvaru, s řadou uzavřených čísel. Nemyslím, že by právě v tomto pohledu Dvořák chybil. Téma samo si zřejmě vyžadovalo příklon k tomuto typu velké opery. Problém díla je spíše v toku hudby v ansámblech a sborech oratorním stylem, který dramatickou formu činí namnoze jednostrunnou, formální z pohledu dramatu, neboť trochu samoúčelně proudí bez břehů dramatické konciznosti. Proto nutně následovala celá řada úprav. Ostatně třeba Poláci by asi sotva chápali český pohled na ně, kde polská družina je operou líčena jako velmi nesympatická až bezcharakterní, je vlastně příčinou zkázy statečného a tolik dobrotivého Dimitrije. Že by to bylo jen zde? Ale kdepak. Janáčkův Taras Bulba by na tom byl hůře. Velkolepá oslava rebela proti velké polské říši… Takže náš občasný pláč nad malou světovostí Dimitrije může mít i jiné příčiny, mnohem marginálnější než jen ryze hudební motivace.

Společnost Beno Blachuta předložila již v roce 2004 komplet historického významu. To, že vedle sebe postavila díla tematicky podobná, leč hudebním stylem rozdílná, je skvělé. Konfrontace obou děl je ryze poslechově nadmíru zajímavá.Pro neobyčejnou historickou cenu volím sto procent, byť nemohu nepostřehnout, že vklad talentu Karla Ančerla je v jeho osobitosti, nekonformnosti v hledání výrazu hudby snad až výjimečný. Nelze ale také nepostřehnout hudební cit, smysl pro styl, dirigentskou inteligenci, leč při vší úctě ne takovou míru síly kumštýřského záběru, tempického i dynamického členění u Karla Nedbala, tak jak vnímám u Karla Ančerla. Ale i později ve zmíněném snímku snah Gerda Albrechta. Vynikající je pěvecké obsazení Dimitrije.

CD vyniká také programovou brožurou s velmi exaktně představenou historií obou děl, ale také charakteristikou interpretů díla.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Antonín Dvořák:
Dimitrij
Vydala Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Radioservisem 2004
CD: SBB002-04-02 – EAN 8594156850029
Celková délka: 179:02+143:19

Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Dirigent: Karel Ančerl
Symfonický orchestr Československého rozhlasu
Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Sbormistr: Jiří Pinkas 
Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Sbormistr: Bohumil Kulínský
Studio Československého rozhlasu Praha 1949

Boris Godunov – Václav Bednář
Fjodor Borisovič – Julie Charvátová
Xenie Borisovna – Jaroslava Vymazalová
Chůva – Štěpánka Štěpánová
Vasil Ivanovič Šujskij – Jaroslav Gleich
Marina Mníškova – Jaroslava Procházková
Andrej Ščelkalov – Bohumír Vích
Pimen – Karel Kalaš
Lžidimitrij – Beno Blachut
Rangoni – Ladislav Mráz
Varlaam – Vladimír Jedenáctík
Misail – Oldřich Kovář
Jurodivý – Rudolf Vonásek
Šenkýřka – Věra Krilová
Nikitič – Jiří Schiller
Miťucha – Jan Soumar
Bojar Chruščov – Bohumír Vích
Osobní bojar – Bohumír Vích

Antonín Dvořák:
Dimitrij
Dirigent: Karel Nedbal
Symfonický orchestr pražského rozhlasu
Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Sbormistr: Jiří Pinkas 
Studio Československého rozhlasu Praha 1946

Dimitrij – Beno Blachut
Marfa Ivanovna – Marta Krásová
Marina Mníškova – Zdenka Hrnčířová
Xenie Borisovna – Marie Budíková
Basmanov – Karel Kalaš
Šujskij – Stanislav Muž
Jov – Jaroslav Veverka
Něborský – Vladimír Jedenáctík
Bučinský – Jan Soumar

Foto archiv