Tanec Praha 2014 potřetí

Univerzální folklor a čas porcovaný bílými míčky 

Ve dnech 10. a 11. června pokračoval festival Tanec Praha v prostoru suterénního divadla Alfred ve dvoře dvěma kratšími projekty, které jsou součástí programového celku Evropská taneční laboratoř. Je to již tradiční a letitá součást programu, kde je dáván prostor choreografům, kteří tvoří své první opusy a jako talentovaní tvůrci oslovili odbornou veřejnost v rámci sítě Aerowaves. Jde o platformu, jejímiž členy a partnery je mnoho států včetně České republiky, zástupci se každoročně scházejí a vybírají ze stovek uchazečů seznam dvaceti „priority companies“, souborů, které nejvíc zaujaly jejich pozornost. Zařazení je pro vybrané soubory a choreografy často vstupenkou na festivaly, a tak je tomu i na Tanci Praha a Evropské taneční laboratoři. Ani české soubory nezaostávají, letos se mezi dvacítkou nejlepších objevili Spitfire Company a jako dvojice tanečníci Tereza Ondrová a Petr Šavel, minulý rok to byla Andrea Miltnerová a skupina ME-SA, v letech 2009 a 2008 DOT504 (a to v roce 2008 šlo pouze o deset skupin). Představení v rámci Evropské taneční laboratoře jsou vždycky tak trochu sázkou do loterie, ukazují teprve zrající tvorbu, experimenty, pokusy, tvůrce v procesu hledání, v procesu transformace povolání a žánrů, proto tedy „laboratoře“. Na letošním festivalu jsou dvě a hned ta první přinesla velmi pozitivní a inspirativní taneční kusy.

Jako první vystoupilo duo ze souboru Cie József Trefeli, působícího ve Švýcarsku, který nese jméno jednoho z nich. József Trefeli se narodil maďarským rodičům v australském Melbourne, prošel univerzálním tanečním vzděláním, ale vypěstoval si také vřelý vtah k maďarštině a maďarským lidovým tancům. Gábor Varga pochází z bývalého Sovětského svazu, tanec vystudoval mimo jiné v Budapešti a v Bruselu, oba tanečníky svedla do cesty náhoda a po již druhém setkání před několika lety se rozhodli vytvořit tvůrčí tým. Krátký dvacetiminutový duet Jinx 103, s nímž se představili v Praze, je silně inspirován maďarským folklorním tancem, ale s jeho prvky zachází velmi volně a současná hudba přibližuje jejich duet či duel světu streetových technik. Diváci mu přihlížejí ze všech stran jako v antickém amfiteátru a tanečníci je ještě obkrouží červenobílou páskou, jako kdyby se měl odehrát opravdu souboj. Tanec je mužný a energický, ale jde spíš o přátelské klání, jehož principem je přizpůsobování se a hledání okamžiků společné energie hraničící se synchronicitou. Začíná jen přecházením a postáváním, přetavuje se do tanečních kroků, které se zrychlují a dynamizují, směřují více do prostoru, přidávají se výskoky. Některé části připomínají slovácké cifrování a další povědomě vypadající prvky, jaké ve folklorním tanci očekáváme. Tanečníci stále udržují oční kontakt, pohybují se po vymezeném prostoru blízko diváků a roli toho, kdo vnáší do tance nové prvky, si vyměňují. Krokové vazby jsou dané, ale jejich sled improvizovaný, jako u skutečného folklorního tance založeného na mužské obratnosti. Je to milý dialog, který rozproudí krev i v obecenstvu, a takto krátké taneční dílo ani žádný jiný obsah nebo nadstavbu nepotřebuje. Nadto jsou prvky folklorních tanců srozumitelné téměř univerzálně, jak sami tanečníci, kteří sjezdili s dílem lán světa, vyprávěli v diskusi po představení. V mnoha zemích, které navštívili, se diváci domnívali, že v jejich tanci vidí vlastní tradiční prvky, a oba tanečníci jsou touto univerzálností překvapení i nadšení.Francouzský tanečník a žonglér Clément Dazin si ve své choreografii Bruit de couloir (Hlas chodby) vybral o poznání vážnější téma. Skutečně tu můžeme hovořit o choreografii, protože tento subtilní a na pohled plachý a vážný mladík zachází s prací žongléra nanejvýš uvážlivě a s dramaturgickým úmyslem. V jeho podání není žongláž povrchní podívanou, jednou z mnoha tradičních cirkusových disciplín, ale používá ji jako symbolický prvek. A jaké téma že si vybral? Vyšel prý od myšlenky na život a smrt, kterou mu vnukl při osamělých zkouškách jeden z pohybů, jež mimovolně prováděl. A odtud se zrodilo téma „NDE“, což je anglická zkratka pro fenomén „near death experience“, zážitek blízké smrti, tedy stav, kdy se člověk ocitá (nebo se domnívá, že se ocitl – je-li libo skeptičtější pohled) mimo své tělo na hranici života a smrti a kdy se z lékařského hlediska vytrácejí známky života, ale vědomí dál existuje a pamatuje si své zážitky. Lidé, kteří zažili NDE, vnímají tento prožitek jako nahlédnutí ne na nějaký oddělený „onen svět“, ale do jiné dimenze jednoho a téhož světa, v němž žijeme i my, kde nejsou omezeni fyzicky ani kontinuitou času. Často překonávají bez námahy velké vzdálenosti, vidí své blízké jednat a mluvit, a po návratu do svého těla a fyziologickém probuzení to často dokazují znalostmi událostí nebo výroků, které se prokazatelně odehrály, ale neměli či nemohli je vidět a slyšet. Nejedno svědectví prožitku NDE pak nápadně připomíná slavné Platonovo podobenství o jeskyni… Ať tak či onak, fenomén NDE není nijak depresivní, jen dodává našemu pohledu na lineární existenci času a prostoru trochu relativity.A o to také jde v půlhodinovém představení Bruit de couloir, jehož principem je jednak spojení prvku žonglování s míčky se současným tancem, jednak samotná práce s významem vztahu času a pohybu, především s jeho nečekaným zpomalováním a zrychlováním. Celé vystoupení je rozfázováno do krátkých sekvencí, v nichž se hlavní protagonista ocitá v prostoru, který je vždy vymezen light designem: pruhu, obdélníku, světelném kruhu… Tam rozehrává hru se svými míčky, kombinuje pomalou chůzi s bryskní prací rukou a naopak, nechává světlo dopadat jen na část těla, pohybuje s míčky tak nenápadně, až jim dodává zdání nezávislé existence a života, kombinuje kvality pohybu, využívá podlahu, opakování sekvencí… Někdy jsou výjevy až drásavě pomalé, Dazin si pohrává s mezními hodnotami divákovy trpělivosti. Žonglovací míčky nejsou jen artefakty, ale získávají vlastní život, někdy se zdají být součástí či prodloužením těla, jindy s ním komunikují, pobízejí k následování, jindy se nechají manipulovat. A tanečník sám s nimi jako se svými společníky prožívá různé části života, živost mládí, nachýlené zpomalení stáří, hravost i zamyšlení, melancholii, mechanické opakování úkonů produktivního života. Zároveň nechává diváky, aby si ve výjevech sami hledali vlastní významy a vztahy a ty své jim nepodsouvá.

Hodnocení autorky recenze: 95 %
***

Black Out, černobílá oslava soumraku
K jednomu z nejneobvyklejších zážitků na letošním Tanci Praha bude bezpochyby patřit návštěva inscenace Black Out švýcarského souboru Cie Philippe Saire. Inscenace choreografa Saireho je především vizuálním experimentem, který se zabývá živým spojením černé a bílé, výtvarným představením, jež svou výtvarností samo sebe uspokojuje a vysvětluje, aniž by aspirovalo na složitá filozofická témata.

Scénografické řešení je neobvyklé – projektu přihlíží jen asi čtyřicet diváků, protože se dívají v řadě přes hradbu tenké zdi do nitra zvláštního prostoru, nádrže, bazénu, s bílou podlahou a černými zdmi bez dveří, jako do arény při býčích zápasech. V programu o této scénografické inovaci není podrobnější zmínka, jen o „ptačí perspektivě“, již diváci zažijí. V takto ohraničeném světě připomínajícím past, se ocitají dva tanečníci a jedna tanečnice v plavkách, zprvu rozloženi na zemi při slunění na pláži. Záhy se však těla nastavená žáru zřejmě letního slunce začínají vzpírat, posunovat, v energických úderech o zem manifestovat svou živočišnost. Jako hudební doprovod zatím zazní nekoordinovaný halas a tartas bicích i dechových nástrojů, jenž prochází prostorem a zaniká, snad si máme představit, že trojice se vyhřívá na březích Brightonu a kolem právě přešla tradiční lázeňská kapela.Těla tanečníků se začnou nekoordinovaně pohybovat, interpreti vstávají, a právě v tom okamžiku přistane na scéně ze stropu několik spršek, spíš sprch štěrku, který je hlavní rekvizitou. Tanečníci se jím brouzdají, vytváření do něj čáry a mapy pomyslných cest a pohoří, rozrážejí kupičky jemného štěrku nohama a svými těly, kamínky je zraňují… Výjev je intenzivní fyzickou prací s prostorem, nad nímž pozvolna zhasíná světlo, jako by se snášel soumrak. Tanečníci rozehrávají zvláštní situace definované prostorem a rozstřikovaným štěrkem. A několika radly na sníh, jimiž je možno jej uhlazovat, přenášet i rozviřovat a vyhazovat do vzduchu. Připomíná to hru, dětskou hru, ale tvrdou, opravdovou.

Muži se oblékají do „čerňáckého“ přiléhavého úboru včetně kukel, zatímco žena, dívka zůstává zranitelná v pichlavém prostoru. Jeden z nich kolem jejího ležícího těla vytváří mozaiku, jež připomíná ony zázračné obrázky, které dovedou vytvářet pouliční umělci malující na skleněné tabule pískem… Tanečníci v kuklách připomínají čapkovské mloky nebo mimozemšťany z amerických sci-fi seriálů (vida, jak je popkultura hluboce v člověku zakořeněna). Morbidně působí scéna, v níž je tanečnice jako loutka oblékána do černého a posléze zasypána, až divák začne trnout o její zdraví. Přitom tato scéna evokuje také nevinné „pohřbívání“ do písku, kratochvíli nudících se návštěvníků písečných pláží. Tady ale banální konotace dostávají nový nádech. Když interpreti nakonec pokryjí štěrkem celou zem, rozmístí na něj nenápadně řetězec elektrických svíček a po úplném zhasnutí se pod zraky diváků rozžehne hvězdná obloha. Iluze se proměnila. Slábnoucí světlo napovídá, že jsme svědky dění snad jednoho odpoledne, ale stejně tak dobře před námi mohly místo návštěvníků pláže kroužit planety…Inscenace je především výtvarným zážitkem, z ptačí perspektivy se návštěvníci dívají na pohyblivý obraz, kde se lidská těla mění ve štětec a ruku. Hra se štěrkem připomíná ony zručné umělce okamžiku, kteří na skleněné desce s trochou písku dovedou vykouzlit pár gesty krajinu nebo portrét v sérii pohyblivých výjevů. Zde je vše naddimenzováno, a přitom jsou diváci interpretům této performance tak blízko, že by si s nimi mohli podat ruce. Díváme se na živě vytvářený obraz, chvíli směšný, chvíli hororový, alegorii stmívání.Jediná věc, na kterou organizátor zapomněl, je upozornit diváky, že performanci budou sledovat vstoje. Čtyřicet minut není zas tak málo, i když se opíráte.

A na co se těšit dál? V úterý a ve středu příští týden čeká pražské publikum po krátké pauze druhá várka choreografií Evropské taneční laboratoře, tentokrát z Portugalska a Nizozemí. Ve čtvrtek a v pátek se Tanec Praha programově spojí s Dny Jeruzaléma v Praze a společně uvedou několik projektů izraelské provenience, část představení se bude konat na vltavském nábřeží v Lodi Tajemství, poslední v pátek večer v Ponci.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Tanec Praha 2014

Evropská taneční laboratoř
Jinx 103
Koncept, choreografie a interpretace: József Trefeli & Gábor Varga
Hudba: Frederique Jarabo
Premiéra 12. ledna 2014 ADC Geneva 

www.jozseftrefeli.org 

Bruit de couloir
Interpretace: Clément Dazin
Světelný design: Freddy Bonneau
Zvuk: Grégory Adoir
Umělecká konzultace: Bruno Dizien, Aragorn Boulanger a Johanne Saunier
Produkce: Les Migrateurs à Strasbourg
(koprodukce a rezidence:  Parc de la Villette – Résidences d’Artistes 2013  / La Brèche – Pôle National des Arts du Cirque de Basse-Normandie / Espace Athic à Obernai / le CND de pantin / Centre National des Arts du Cirque / Le Manède de Reims – Scène Nationale)
Premiéra listopad 2013
(psáno z představení 10. 6. 2014 Divadlo Alfred ve dvoře Praha)

www.clementdazin.fr
***

Black Out
Choreografie: Philippe Saire, ve spolupráci s tanečníky: Philippe Chosson, Maëlle Desclaux, Jonathan Schatz
Dramaturgie: Roberto Fratini Serafide
Světelný design: Philippe Saire
Zvukový design: Stéphane Vecchione
Konzultace scénografie: Sylvie Kleiber
Konzultace svícení: Laurent Junod
Kostýmy: Tania D’Ambrogio
Technika a světla: Yann Serez
Zvuk: Philippe Saire
Premiéra 18. listopadu 2011 Théâtre Sévelin Lausanne
(psáno z představení 12. června Divadlo Ponec Praha)

www.philippesaire.ch
www.tanecpraha.cz 

Foto archiv, Vojtěch Brtnický