Řád a vášeň Václava Smetáčka

Kdo by chtěl, a že by to bylo vskutku záhodno, sepsat monografii o Václavu Smetáčkovi, o tomto nejdéle sloužícím českém šéfdirigentovi (Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK 1942–1972), má práci výrazně ulehčenou oproti jiným hudebním velikánům.Totiž stačí se domluvit s jeho dcerou Václavou Smetáčkovou a nahlédnout do akribicky uspořádané pozůstalosti. Jak ji ovšem uspořádal sám dirigent-gentleman. Důsledně a systematicky pečoval o svoji korespondenci, o knihovnu partitur, o programy koncertů. Vedl si statistiku, kolik koncertů a s kým provedl. A také, a to je zvláště cenné, jaké skladby a kolikrát dirigoval.  Na koncertech orchestru FOK 24. a 25. září, věnovaných právě svému legendárnímu šéfovi, zazní mimo jiné předehra Antigona od Vladimíra Sommera (1921–1997) z roku 1957. To samozřejmě není náhoda. Smetáček tvorbu svých současníků mohutně podporoval a Antigonu si zvláště oblíbil. Provedl ji za svého života, jak čteme ze zažloutlého lístečku, hned patnáctkrát. Poprvé na festivalu Pražské jaro 28. května 1958, ten stejný rok také v Berlíně s Konzerthausorchester, jehož hlavním hostujícím dirigentem se Smetáček stal v následujícím roce.V roce 1958 předehru také nahrál, slyšme.

Další rok se rozkacená Antigona pod Smetáčkovým vedením objevuje na programu pařížského Orchestre Radio – Symphonique. V roce 1960 předehra zazněla hned osmkrát, z toho ovšem jen třikrát s FOKem. Dvakrát totiž Sommerův klenot zasvítil v Baku – Statní ázerbájdžánský orchestr, dvakrát v Jerevanu – Statní arménský symfonický orchestr – a jednou v Moskvě. Antigona ve Smetáčkově pojetí však doputovala ještě dál: rok 1961 – Tokio a místní Symphony Orchestra, rok 1963 – Havana, Kuba a Orquesta sinfonica nacional. Poslední provedení v červnu 1965 bylo nejstylovější, neboť nejblíže inspiračního zdroje – Statní orchestr v Aténách, Divadlo Herodota Atického. Tomu se říká péče o soudobou českou tvorbu a Antigona samozřejmě nebyla osamocená.Musorgského Kartinky, které také orchestr „vystaví“ na zmíněném koncertě, mají ke Smetáčkovi hluboký vztah a naopak. Když je totiž v roce 1941 chtěl zahrát, nemohl užít tradiční Ravelovu instrumentaci, neboť Ravel patřil mezi zakázané autory. Tak Smetáček Obrázky upravil sám. Provedení se uskutečnilo 3. května ve Vinohradském divadle, což mělo svůj jasný důvod. Zatímco totiž hrál Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK v orchestřišti, na jevišti, inspirován podmanivou Musorgského hudbou, tančila skupina Laurette Hrdinové (1907–1958). Škoda, že se nezachovaly fotografie.Doktor Václav Smetáček toho po sobě zanechal mnoho: nahrávky, fotografie (například ty, jimiž je obložen tento text), z nichž je patrné, že Smetáček měl v sobě obrovský smysl pro řád a vnitřní disciplínu. Ovšem také nadobyčej velikou vášeň pro hudbu, jíž se oddával cele. Tak o tom vypovídá i krásná kniha vzpomínek Míly Smetáčkové – Život s taktovkou, nebo vzácné snímky Českého rozhlasu, na kterých mluví samotný dirigent. Nikdy na nich ale nemluví o sobě, vždy o druhých a o hudbě.
Autor je dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy – FOK
Foto archiv