Jean-Christophe Spinosi: Bez hudby? To by opravdu nebylo zábavné!

Úžasný partner. Výborný, jemný, podněcující, chápající… Podobnými superlativy zahrnula i u nás kritika muže, který stojí v čele orchestru dobových nástrojů, před půlrokem doprovázejícího mezzosopranistku Cecilii Bartoli při jejím prvním skvostném pražském koncertu. Dirigent Jean-Christophe Spinosi se svým Ensemble Matheus. Jen těžko hledat rovnocennou náhradu. Přední světoví pěvci se o něj a jeho soubor doslova perou.Podobných nezapomenutelných koncertů, jako byl ten pražský, zažil Jean-Christophe Spinosi v Evropě i zámoří předlouhou řadu, mnohých poct se mu dostalo za jeho nahrávky, nejedno ocenění má od francouzských státníků. Osmačtyřicetiletý rodák z Korsiky se mezi světovou špičku dostal nejen jako dirigent, ale žádaný je i coby houslista. Opakovaně úspěšný byl ale i u dirigentského pultu v opeře: pařížský Châtelet bouřlivě aplaudoval jeho Rossimu (La pietra del paragone), Théâtre des Champs-Elysées jeho nastudování Mozarta (Così fan tutte), Pařížská opera i vídeňský Konzerthaus jeho pojetí Händela (Alcina), i publikum od nás obdivovalo v Theater an der Wien jeho Kouzelnou flétnu, s Rossiniho Lazebníkem debutoval ve Vídeňské státní opeře. I tak ale patří k jeho největším láskám instrumentální a vokální hudba baroka a snad nejvíc pak Vivaldi.Vivaldiho máte asi nejspíš hodně rád, když zaujímá tak velké místo ve vašem repertoáru. Co hlavně vás na něm přitahuje? A kde si myslíte, že je důvod toho, že Vivaldiho opery dnešní publikum často nezná? Že se tak málo hrají ?

Vivaldi vlastně převládá především v mé diskografii; a důvodem je, že se jedná možná o jediného velkého skladatele osmnáctého století, jehož dílo ještě z velké části nebylo zaznamenáno na CD, a proto mě napadlo, že je potřeba pracovat na tom, aby ho mohl objevit co největší počet posluchačů. Vivaldi byl po své smrti na určitý čas zapomenut a vlastně trochu náhodou byla jeho hudba znovu objevena na začátku dvacátého. století. Konečně, i když jméno je velmi známé, pro dnešní publikum je část Vivaldiho díla ještě poněkud nová a to především opery. To je také důvod, proč nejsou často prezentovány na jevišti, neboť je potřeba hodně času, aby si je zpěváci i režiséři umělecky osvojili a aby si na ně publikum zvyklo.

Starou hudbou se hodně zabýváte. Povězte, jak moc se za dobu vaší kariéry změnil způsob a styl její dobové interpretace?

Před třiceti lety interpreti hrající na staré hudební nástroje směřovali především k vyčištění od jistých zvyklostí a pseudo tradicí. V té době panovala filozofie svobody a subjektivity. Obávám se, že dnes mnozí hudebníci pro legitimní starost z respektování děl a skladatelů, ztvárňují hudbu pomocí dobových nástrojů, a tuto svobodu poněkud ‟uzamkli” používáním někdy až příliš teoretické četby. Naštěstí stále ještě nacházíme hudebníky pracující velmi seriózně a na vysoké úrovni, kteří považují své srdce a malé zrnko šílenství za nejdůležitější základy jejich uměleckého ztvárnění. Podívejte se třeba na Cecilii Bartoli!

Dá se to vůbec podle vašeho názoru alespoň s přibližnou jistotou určit, jak v době svého vzniku třeba právě Vivaldiho opery zněly?

S jistotou nikoliv, avšak můžeme si to zkusit představit! Ať byl učiněn jakýkoli pokrok ve studiu zdrojů, nemáme nahrávky, a část poezie, kterou bude možné najít ve studii ztvárnění z té doby, bude pro mne velkou motivací k vroucnému uměleckému ztvárnění této hudby. Nedá mi to se nezeptat: Nejednou jste dirigoval oproti Vivaldimu o celé století mladšího Rossiniho. Jak hodně se podle vás liší zvuk orchestru v Rossiniho době od toho, jak Rossiniho opery znějí dnes?

Úplně odlišná je nejen instrumentace, protože si prošla klasicismem, ale navíc i technika nástrojů se v průběhu sta let výrazně proměnila. Jednotlivé hudby spolu nemají nic společného, pokud nebere v úvahu jejich vzájemné šílenství a genialitu melodií a také obrovskou vokální hrdinskost, jež vyžadují od zpěváků.

Během vaší kariéry jste pracoval s mnoha vynikajícími zpěváky, uveďme jména jako Jennifer Larmore, Natalie Dessay, Simone Kermes, Marie-Nicole Lemieux, Philippe Jaroussky, Susan Graham a v neposlední řadě také s Cecilii Bartoli. Dokázal byste říct, v čem hlavně tkví základ jejich úspěchu? A jak hodně se odlišují ve svém přístupu ke své profesi?

Neznám do detailu jejich způsob přípravy. Jediné co vím, že jsou všichni velkými profesionály a jejich společnou vlastností je to, že přicházejí vždy perfektně připraveni na každé představení. Konečně kromě jejich skvělé techniky jim stálý úspěch vytváří také to, že při každém ztvárnění koncertu do něj vkládají celé své srdce.

Není vám při koncertech, kde doprovázíte zpěváky, tak trochu líto, že jste přece jen oproti nim v pozadí?

Pokud jde o to, vůbec ne. Pro mě se opravdu vždy jedná o týmovou práci, prožíváme a zakoušíme věci společně, a společně také sdílíme potěšení z hudby. Pražany jste si hodně získal při koncertu Cecilie Bartoli. Jaký jste měl z něho vy osobně pocit?

Měl jsem pocit, že v sále cítím opravdovou elektřinu. Samozřejmě jsem nemohl vidět na diváky, protože mě na scéně trochu oslňovala světla, a jediné, co se mi podařilo spatřit, byly obrovské úsměvy na tvářích. Bylo to báječné spojení s publikem.

Teď úplně odjinud: V Česku se nejednou diskutuje o nedostatku peněz pro kulturu, o tom, zda nezredukovat počet orchestrů či nezrušit nějaký operní soubor, ale třeba také o platech hudebníků. Jaká je v tomto ohledu situace ve Francii? Do jaké míry jste závislí na sponzorech?

I u nás jsou problémy, přestože ve Francii máme zatím to štěstí, že orchestry jsou zde finančně podporovány. S mezinárodní krizí v tomto kontextu se všichni dotazují a čelí potížím. Zdá se mi, že jsme čím dál tím více závislí na sponzorech.

Už po staletí si hudebníci pokládají tuto stejnou otázku: Jak hudbu financovat? Odpověď se mění podle doby, ale otázka zůstává bohužel stále aktuální!

Vzhledem k tomu vašemu úžasnému Vivaldimu s Cecilií Bartoli bych se na závěr rád zeptal, jaký hudební žánr, případně autora vy osobně posloucháte nejraději? Mění se váš vkus často?

Obecně mám velmi rád hudbu, kterou právě hraji nebo na níž pracuji. Velice se zajímám o vážnou hudbu z posledních čtyř století, od Monteverdiho až po současnou hudbu; hodně poslouchám rovněž populární hudbu: hudbu varieté, rock, jazz, filmovou hudbu, a velkou radost mi dělá poslech žánrové hudby a hudby z různých období. Ostatně právě kontrasty, jež mi tato ‟putování” od jedné k druhé přinášejí, mi také dodávají ty nejsilnější emoce.

Dokážete si svůj život bez hudby představit?

Mohu si to zkusit představit… Ale to by opravdu nebylo zábavné!

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za rozhovor.
www.ensemble-matheus.fr

Ptal se Vít Dvořák
Překlad Věra Ozimá