Co všechno patří k opeře na Floridě

Když jsme poprvé kolem moderní prosklené budovy Opery v Miami na Floridě projížděli, byl jsem jejím zevnějškem uchvácen. Mít tak podobné nové divadlo u nás! Přece jen se ale našinec musí držet při zemi: obrovská metropolitní oblast kolem Miami má kolem deseti miliónů obyvatel a patří k největším ve Spojených státech a tak si ohromná spadová oblast dotyčného operního souboru takový luxusně vyhlížející svatostánek určitě zaslouží. Opera v Miami slaví sedmdesáté výročí svého trvání. Od roku 1941 tu uvedli poměrně dlouhou řadu více či méně zajímavých titulů, některé z nich pochopitelně opakovaně  -například Verdiho Traviatu v deseti a Pucciniho Madamu Butterfly dokonce v jedenácti nastudováních. Hrál se tu ale například i Britten či Menotti, z českého repertoáru před deseti lety Janáčkova Káťa Kabanová. V místních inscenacích se za tu dobu objevila dlouhá řada mezinárodně uznávaných hvězd – jen namátkou zmíním jména Renata Tebaldi, Franco Corelli, Renata Scotto, Montserrat Caballé, Jon Vickers, Sherrill Milnes, Nicolai Gedda, Birgit Nilsson, Anna Moffo, Plácido Domingo, Joan Sutherland, James Morris, Luciano Pavarotti, Simon Estes, Elizabeth Futral či Deborah Voigt.

Každou sezonu uvádí Florida Grand Opera čtyři operní produkce, zásadně hrané v blocích po zhruba šesti představeních. Zatímco v té minulé tu nabídli Pucciniho Turandot, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Mozartova Dona Giovanniho a také novinku Cyrano od Davida DiChiera (zakládajícího šéfa Michigan Opera Theatre), letošní sezona v Miami zahájila Torrobovu zarzuelou Luisa Fernanda (v jedné z repríz se objevil  Plácido Domingo), pokračuje Pucciniho Vlaštovkou, Verdiho Rigolettem a zakončí ji Gounodův Romeo a Julie, to vše doplněno poměrně velkým množstvím dalších „mimooperních“večerů, především koncerty, ale i několika balety.Poslední letošní lednovou sobotu, před začátkem premiéry Rigoletta bylo před Operou opravdu rušno. Nablýskané limuzíny s místní honorací najížděly jedna za druhou, divadelní personál jen tak tak u nich stačil otevírat dveře a dámám v dlouhých robách pomáhat s vystupováním. Stejně jako zvenčí i vestibul teprve předloni otevřeného Adrienne Arsht Center působí kombinací skla, betonu a nablýskaného kovu vzdušným a velmi moderním dojmem. Příjemný pocit navozuje i všudypřítomná nezbytná klimatizace (vždyť i v lednu je venku pětatřicetistupňové vedro), kiosky nabízející nejrůznější sendviče, kávu či něco ostřejšího a také obchod s hudebními nosiči (ale i s operními suvenýry, třeba v plyši vyvedenou Butterfly) Pohodlné výtahy vás odvezou na ochozy horních pater vestibulu, odkud krom mumraje pod sebou můžete pozorovat i okolní pomalu se rozsvěcující mrakodrapy.Po vstupu do hlediště, kterému byste bezmála dva a půl tisíce míst zcela jistě nehádali, vám ale přece jen trochu zatrne: Při porovnání s elegantním předsálím jako byste se najednou ocitli v našem hotelu Internacional, čili v době Šakalích let. A ani přeplácaně barevná opona vašemu údivu nepřidá.Tlustý, skoro stopadesátistránkový barevný program tištěný na kvalitním papíře, zahrnující repertoár celé sezony a také docela podrobné životopisy všech sólistů, dostanete u vchodu zdarma, tak jak je ve většině amerických operních domů zvykem. Program obsahuje i početný seznam všech sponzorů, u desítek těch větších i s jejich fotkami, v případě nejštědřejších barevnými. Jejich„živé originály“ (z nichž někteří opeře v Miami věnovali i milion dolarů) pak mezi návštěvníky v přízemí, kam lístek na premiéru přijde na 225 $, snadno objevíte. Samozřejmě, nejspíš jen málokdo z nich si premiéru Rigoletta nechá ujít.

Ještě před prvními tóny se zvedá opona a do předehry na setmělou scénu se přibelhá znetvořený Rigoletto. Jen pomalu, s výrazným gestem svůj hrb obnažuje. Velký přes polovinu zad, dokonale nakašírovaný jej nastrčí do ostrého kužele světla a usedavě přitom vzlykne. Rigoletto v Miami začíná. Až tvrdošíjně realisticky pojednaná scéna, s kamenným věrně patinovaným schodištěm, důkladně masivním starožitným nábytkem, obřími do detailu vypiplanými svícny, ohromnou sochou jakési múzy, se strnulými strážemi s halapartnami. K tomu pečlivě propracované bohatě štupované kostýmy, jak od dvora Rudolfa II. A také operácká posunčina, často přehnaná gesta, jak okoukaná z pantomimických scén klasického baletu. Můj doprovod, ředitelka jednoho z pražských divadel, se ke mně s údivem natočí a špitne: To je jako naše bývalé Divadlo Jiřího Wolkra v padesátých letech, tohle jsem ani já už nezažila… V podobném duchu se nesou i další jednání; snad největší výkon přitom odvádí spoutaná Giovanna, která sebou v závěru třetího obrazu dokáže dlouhé minuty energicky škubat v marné snaze se osvobodit… Během následujících tří hodin marně tápu v paměti, kdy jsem v opeře viděl něco podobného. Přemýšlím o vkusu zjevně spokojených Američanů, příchází i pár momentů, kdy těžko potlačuji smích. Zkrátka a dobře produkce jako z dob, kdy se na film opera zaznamenávala jen zcela výjimečně. Pod režií je přitom podepsán třicátník – Jeffrey Marc Buchman, který před pár lety u opery začínal jako baryton.Ještě že je aspoň co poslouchat: Představitel Rigoletta je sice celkem průměrný, i v Evropě na méně významných scénách zpívající Mark Walters. Gilda ale jednoznačně jedna z nejlepších, které jsem kdy slyšel – Nadine Sierra, finalistka Metropolitan Opera National Council Auditions, ohromný příslib do budoucna. Hlavně srdce přítomných dam si určitě získal taktéž americký (například též v Drážďanech známý) tenor Michael Fabiano coby Vévoda, a to možná ještě víc než zpěvem svým atraktivním zevnějškem, byť při La donna é mobile mu již zjevně docházely síly. Skvělý Sparafucile Kevina Langa, výtečná Maddalena Dany Beth Millerm, zkrátka a dobře velmi vyrovnané obsazení a k tomu poměrně solidně a spolehlivě hrající orchestr.

Repríza Pucciniho Vlaštovky se nesla prakticky ve stejném duchu, byť na výpravě – jakkoli neméně realistické a do detailu „propracované“ – se nejspíš kvůli menší divácké atraktivnosti titulu přece jen trochu šetřilo. Tím spíš ale vynikala ona pachuť opery, pojednané v dávno přežitém stylu pimprlového divadla. Prostě anglická režisérka Nicola Bowie se zjevně přizpůsobila přání a vkusu amerického publika. A tak si člověk alespoň vychutnával „živé“ provedení zřídka hrané partitury, opět s velmi dobrým obsazením v čele s Elizabeth Caballero jako Magdou.

Potlesk i po premiéře Rigoletta byl na naše poměry velmi chabý, ale tak tomu v Americe bývá. Publikum mizí z hlediště velmi rychle. Mezi opuštěnými řadami zůstávají po podlaze poházeny již nepotřebné pomuchlané programy. I to patří k opeře v Miami.

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Andrew Bisantz
Režie: Jeffrey Barc Buchman
Scéna: Allen Charles Klein
Kostýmy: Camilla Haith
Světla: Jeff Davis
Choreograf: Rosa Mercedes
Sbormistr: John Keene
Florida Grand Opera Orchestra and Chorus
(scéna převzata z Cincinnati Opera)
Premiéra 28.ledna  2012 Adrienne Arsht Center Miami

Rigoletto – Mark Walters
The Duke of Mantua – Michael Fabiano
Gilda – Nadine Sierra
Count Monterone – Joo Won Kang
Sparafucile – Kevin Langan
Maddalena – Dana Beth Miller
Marullo – Ryan Milstead
Borsa – Jason Ferrante
Count Ceprano – Craig Colclough
Countess Ceprano – Courtney McKeown
A Page – Brittany Ann Reneé Robinson

***

Giacomo Puccini:
La rondine
Dirigent: Ramon Tebar
Režie a choreografie: Nicola Bowie
Scéna: Ralph Funicello
Kostýmy: Camilla Haith
Světla: Jeff Davis
Sbormistr: John Keene
Florida Grand Opera Orchestra and Chorus
(scéna převzata z New York City Opera)
Premiéra 21.ledna 2012 Adrienne Arsht Center Miami
(psáno z reprízy 27.ledna 2012)

Magda – Elizabeth Caballero
Ruggero – Bruno Ribeiro
Lisette – Corinne Winters
Prunier – Daniel Shirley
Rambaldo – Craig Colclough
Yvette – Brittany Ann Reneé Robinson
Bianca – Lacy Sauter
Suzy – Courtney McKeown
Périchaud – Ryan Milstead
Crébillon – Joo Won Kang
A Singer – Lacy Sauter

www.fgo.org

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat