Hudební festival pedagogických škol Karlovy Vary 2015

Místo, kde se vytváří podhoubí hudebního vnímání 

Dne 27. března jsem se zúčastnil jako člen poroty renomované celostátní soutěže středních pedagogických škol a gymnázií v Karlových Varech. Již osmatřicátý ročník napovídá mnohé o tradici této soutěže! Pořadatelem a organizátorem byla Střední odborná škola pedagogická, gymnázium a Vyšší odborná škola Karlovy Vary, v čele s jejím ředitelem Bohuslavem Peroutkou. Původní velká sborová soutěž se rozrostla o řadu nových kategorií (celkově je jich devět!), tím zároveň o možnost studentů realizovat se v hudebních aktivitách sólového zpěvu různých žánrů, ale rovněž ve vokálních a instrumentálních ansámblech.

Proč jsem dal článku podtitul s poukazem na podhoubí hudebního vnímání? Na ČT art proběhl před měsícem pořad, kde redaktor České televize pokládal otázku panu Kofroňovi a pěvci Adamu Plachetkovi, proč se u nás údajně nechodí na tvorbu Leoše Janáčka, ale též Richarda Wagnera… Jak Adam Plachetka, tak šéf Opery Národního divadla byli otázkou trochu zaskočeni. Sice od svého dětství slýchám stereotypně tuto otázku pokládat, ona zní jakoby mediálně efektně, takže ji beru s rezervou. Leč, co platno, pan Kofroň se dotazu snažil vyhnout, střídal polohy depresivní se záblesky náhlého optimismu ve smyslu – „ale my máme Národní divadlo plné, já ani nevím, kdo ho denně naplňuje…“ Bajka o taxikáři, který by na Libuši nešel, ale na Emu Destinnovou by prý určitě šel, byla zvláštní. Kolega by na to řekl své oblíbené úsloví – tak jsme se pobavili, oživení v sále. On ten dotaz moc nepatří příliš šéfovi opery ani úspěšnému pěvci. Náleží hudebně pedagogickému světu. Ne profesionálnímu, který má úkol umělce vytvářet, typu HAMU a konzervatoří, ale tomu, jenž připravuje učitele, kteří budou ovlivňovat výchovu dětí od mateřských a základních škol. Tento svět zejména rozhoduje o výchově k hudebnímu vnímání, právě tento svět zároveň podněcuje schopnosti vnímání nejen jednoduchých, snadno vnímatelných oblastí melodické hudby, ale i té složitější, kam spadá onen zmiňovaný Wagner i Janáček.

Právě v nejednoduchosti této hudby tkví daný quasi problém. Abych mohl vnímat složitější svět artificiální hudby, je třeba se obecněji hudbou zabývat, realizovat se jí, proniknout do ní vlastním uměleckým prožitkem. Maďarský, světem tak obdivovaný i aplikovaný Kodályho systém (realizují ho americké i kanadské školy) je typický právě aktivitami, přes které se do oblastí vážné hudby proniká aktivním prožitkem z hudebního tvoření. Právě proto a v těchto aspektech je daná celostátní soutěž důležitá, až bych řekl, že nezastupitelná. Osobně jsem byl svědkem mimořádné tvořivé atmosféry, kterou charakterizovalo souznění s hudbou, velký vnitřní zápal účinkujících, mnohdy až překvapivý svým vnitřním zaujetím. Krom tradičního sborového světa se objevují kategorie sólového zpěvu klasického, ale také vděčného muzikálového oboru, komorní vokálně instrumentální a ryze instrumentální soubory, ba i klavírní interpretace. Propojuje se tak hudba artificiální s onou nonartificiální, což je moc dobře, interpretace jedné podmiňuje druhou, ony ty světy jsou dnes namnoze propojeny. Ale z druhé strany, rovněž propojení některých pedagogických škol s gymnázii pozitivně zapůsobilo jakožto fenomén sblížení odborných a intelektuálně všeobecněji zaměřených středních typů škol.

Sborové celostátní soutěže mají v Karlových Varech tradici, sahající až hluboko do let sedmdesátých minulého století. Jsou spjaty s legendou sborových Karlových Varů – letos čtyřiaosmdesátiletým profesorem Jiřím Štruncem. Je otcem úspěšného operního dirigenta stejného jména, kterého české publikum operní i koncertní zná velmi dobře. Vynikající sbormistr, profesionál každým coulem, který se pro obor sbormistra doslova narodil, ale který mu odevzdal také vše, co je v lidské vůli možné. Jeho přímá účast na pódiu vstupního koncertu festivalu byla skvělou připomínkou závaznosti sborové tradice soudobých Karlových Varů.Byl jsem upřímně rád, že po celkovém rozvolnění této soutěže v letech devadesátých, kdy jsem až zapochyboval o její funkci, se společenská vlna dostala z propadu nahoru, zase je cítit, jak úroveň ohromně roste. Objevuje se nová generace schopných mladých sbormistrů, kteří jsou pro mne osobně spolehlivou zárukou vývoje. Sbormistři, jak je prezentovala karlovarská Lada Duspivová, pokračovatelka štruncovské tradice, příjemně muzikální, hudebně komunikativní Josef Zajíček se sborem Datio, který mile překvapil sdělností projevu svého sboru, Pavlína Copková se sborem Gymnázia a Střední pedagogické školy z moravského Přerova, disponovaná, nebo muzikálně působící Petra Kůsová se sborem Fontána z jihočeských Prachatic.Všichni zanechali dobrý dojem poctivého muzikantského snažení. Mezi sbory nebylo slabého výkonu.

V kategorii sborů smíšených zaujala sbormistryně Jana Egemová s Pěveckým sborem Evropská z Prahy, s nespornými dirigentskými dispozicemi, kulturou mladistvě, zdravě znějících mužských hlasů smíšeného sboru, kterým nechyběly ani imponující basové hloubky. Krom zlatého pásma si odvezl tento sbor i Cenu za dramaturgii a hlasovou kulturu, kde porota vyzdvihla zařazení skladby jubilanta Antonína Tučapského – Pater meus.Vůbec celá dramaturgie zde byla výborná, nevyhýbala se moderním harmoniím dvacátého století (Ola Gjeilo a Carl Orff), čímž se blížila mé vytčené pointě z televizní debaty o vnímání Leoše Janáčka. Ano, zde se právě ona pointa, vytčená v hlavičce článku naplňuje. Pokud zpívám harmonie od Druhé vídeňské školy (v nadsázce si řekněme – začátku našeho „trápení“ s moderní, intelektualizující se tvorbou) s vlastním prožitkem, proč bych je nemohl dobře vnímat? Proč bych se jim poslechově vyhýbal a tonul posluchačsky jen u průzračného světa Mozarta nebo Verdiho, na jejichž poslech nepotřebuji ani hudební vzdělání, ba ani noty nijak znát nemusím. Stačí muzikantský cit, který mají i mnozí posluchači nonartificiální hudby, aniž si to vůbec uvědomují.

Zlatá pásma v kategorii dívčích sborů získaly domácí Karlovy Vary s paní Ladou Duspivovou, sympatickou a obětavou sbormistryní, spolu se zmíněným sborem Datio s Janem Zajíčkem. Zlato získali oba právem, ač oba sbormistři se svými sbory zaujali ve zcela jiném gardu. Lada Duspivová s Karlovarským dívčím sborem náročností dramaturgie, postihující více hudebních stylů, který zahrnul vedle Orlanda di Lassa stále populárního Zdeňka Lukáše, ale také Zavírání lesa Bohuslava Martinů, skladby intonačně i výrazově velmi obtížné.Jan Zajíček postavil program na převaze úprav lidové poezie, volil technicky snazší repertoár, ale přinesl v něm zase tolik sympatickou spontaneitu projevu, které si právě u této věkové kategorie cením.Obecněji řečeno, nebyl jí v programu sborů nadbytek, což bych dal milým a sympatickým kolegům mladší generace jako jistý „domácí“ úkol do příštích ročníků. Povinné skladby Jiřího Laburdy a Josefa Marka nebyly letos limitující technicky, byť Markova skladba zřejmě neinspirovala nikoho zamýšlenou poetičností výrazu, namnoze sloužila jen jako etuda pročtení napsaných not, intonačně v onom zmíněném duchu dvacátého století. Nejvíce se pointě introvertní kompozice přiblížil projev Karlovarského dívčího sboru s Ladou Duspivovou, s lehkými soprány a dobrou vnitřní harmonií.

Soutěže probíhaly 27. března simultánně v různých, namnoze od sebe vzdálených bodech v padesátitisícových Karlových Varech. Sborové kategorie v Grandhotelu Thermal a jeho kongresovém sále, na druhé straně v sálech základní umělecké školy, která dokonce před čtrnácti dny pořádala moc zajímavou krajskou soutěž v sólovém zpěvu, kde jsem byl rovněž přítomen a oceňoval práci učitelů základní umělecké školy, další to příspěvek do onoho leitmotivu vnímání hudby. Na večerním koncertu vítězů, kteří se umístili ve zlatém pásmu, nemohly nezaujmout výkony Anety Ševčíkové z Kroměříže, která si odvezla zlato jak z kategorie klasického, tak i populárního zpěvu, nebo Barbory Langové z Mostu, jejichž sólový projev nesl zajímavou pečeť osobitosti výrazu. Což je hřivna, která vždy vzbudí pozornost. Obdobně jako Jazz kvartet z Boskovic, Flétnové trio z Nové Paky. Mezi instrumentálními soubory vzbudil pozornost ansámbl High 5 z Karlových Varů muzikalitou a vnitřní zainteresovaností projevu, rovněž přirozeným muzicírováním imponoval ansámbl That’ s All z jihomoravského Znojma.

Setkali se středoškoláci a středoškolačky, kteří se seberealizují v hudbě různých žánrů, muziku cítí a otevírají porotám a publiku své duše, své fantazie, pocity. Hudba je pro ně důležitou složkou života. Proto festival tohoto typu, který dává možnosti realizace i nezbytné soutěžní konfrontace, je neobyčejně důležitý. I v této oblasti se patrně někteří vydají cestou k profesionalizaci. Podstata je ale ve vlastním prožitku tvoření, tím i ve schopnosti ocenit per futurum druhé poslechově. A zejména, v souladu s vytýčeným mottem onoho pořadu ČT art, zajisté tento typ soutěže přispívá k tomu, aby i ten Wagner a Janáček sestoupili z výšin „hudební složitosti“. Budoucí šéf opery Národního divadla nebude muset pracně hledat odpovědi na otázky ve své jednoduchosti tak složité, až zašmodrchané, pravda, trochu ale vděčně mediální.

Nechci napodobovat vyhlašování Cen Thálie, kdy se děkuje všem od prababičky až po nevlastní sestřenici. Ale nemohu nepoděkovat celému týmu organizátorů Střední pedagogické školy a gymnázia v Karlových Varech za realizaci festivalu. Dobře vím, jak je obtížná! A chci připojit dík sponzorům báječného festivalu: Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, Ministerstvu kultury České republiky, městu Karlovy Vary za podporu smysluplné akce, jejíž hodnota je jednak ta okamžitá, leč podstatnější je její vklad do budoucnosti.

Malé připomenutí na závěr – Česká televize Praha natáčela v průběhu festivalu glosy, které bude vysílat ve svém dokumentárním pohledu na letošní festival.

Kompletní výsledkové listiny 38. ročníku Hudebního festivalu středních pedagogických škol a vyšších odborných škol pedagogických v Karlových Varech 26.–27. 3. 2015 najdete zde

www.pedgym-kv.cz

Foto Hudební festival pedagogických škol Karlovy Vary 2015 / Fero Dežo