Česká filharmonie jako dva velké komorní orchestry

Zápisník Jindřicha Bálka (80)

Dnešní odpolední koncert Komorního orchestru České filharmonie nabídl doslova nálož pěti zajímavých skladeb, které se na programech příliš často neobjevují. A těžko by je kdy nějaký jiný pořadatel v této sestavě zařadil na samostatný koncert. Koncert ve Dvořákově síni Rudolfina navíc byl dobře navštíven i během hezkého sobotního jarního dne. Každá ze skladeb by se dobře hodila i jako úvodní skladba orchestrálního koncertu.

Beethovenův Smyčcový kvartet f moll je sice nejkratší z jeho vrcholných kvartetů, je ale hlubokým a závažným dílem. A je vždycky potěšující ho slyšet – a nesnadné ho hrát. Zejména jako první číslo celého koncertu. A dosáhnout v sestavě smyčcového orchestru stejné dokonalosti, souhry a zároveň expresivity, jako má původní smyčcové kvarteto s dlouhými hodinami zkoušení, to se skoro nemůže povést. Ale provedení vyznělo čestně.

Ještě expresivněji vyzněly Metamorfózy pro 23 sólových smyčcových nástrojů Richarda Strausse. Hráči se nejsilněji vložili do melodičtějších a romantičtějších pasáží skladby. Byl to skutečně velký romantický Strauss – v příjemném a homogenním zvuku. Slavná skladba je autorovou bolestnou meditací nad válkou zničeným Německem a tentokrát vyzněla spíš jako klidné zamyšlení než jako tryzna.

Obě skladby by samy o sobě mohly být vrcholem samostatných koncertních programů pro smyčcový orchestr. Je dobře, že se smyčcová skupina České filharmonie tímto směrem vydává – důležité ale je, aby programy tohoto typu měly kontinuitu. Konkurence českých komorních orchestrů navíc není malá. Smyčcová skupina dlouho neměla tak populárního a výrazného koncertního mistra a i první polovina tohoto koncertu stála na jeho vedení. Nepůsobil během provedení jako vůdce a lídr, ale jako by všem přidal víc radosti ze společného hraní, i ve skladbách, které patří k těm náročnějším.

V druhé polovině, kterou připravil a dirigoval Ondřej Vrabec, se představila Česká filharmonie jako jedna velká dechovka.Stravinského Symfonie pro dechové nástroje sice symfonii příliš nepřipomíná – zato místy připomíná úvodní pasáže ze Svěcení jara a má charakteristickou rytmickou vynalézavost.

Po Stravinského skladbě se počet hráčů na pódiu ještě rozrostl – délkou krátká třívětá Suita č. 1 pro vojenský orchestr není žádnou posádkovou hudbou. Chytře koncipovaná kompozice obsahuje Chacconu, Intermezzo a Pochod. A je zajímavé, jak je vděčná a zároveň neokázalá. Velké dechové obsazení zůstalo i pro Hindemithovu Symfonii B dur, která je komponovaná opravdu mistrně. Všechny barvy a harmonie dechového ansámblu tu dostanou svůj prostor. Je to poválečná skladba pro dechový orchestr americké armády– a i ten slavnostní ráz byl slyšet.

Jak bylo řečeno, pětice méně uváděných skladeb, náročná na provedení i na obsazení, se takto pohromadě těžko může běžně vyskytnout. Neumím si představit, že by si nějaký festival objednal právě takový program a sehnal pro něj publikum. Právě k tomu je potřeba mít za sebou zázemí stálého pořadatele a velkého orchestru. Ale zejména u smyčcové části programu bych měl rád větší jistotu, že to nebyl jen slavnostní výstřel z děla, ale začátek nové tváře a podoby smyčcové skupiny České filharmonie. Uvidí se, jestli stále úspěšnější Josef Špaček najde dost času a sil právě na programy tohoto typu.
Autor je redaktorem České rozhlasu – Vltava
Foto ČF