Peter Gelb o problémech s Ringem, ale i o dalších plánech Met

Mluví se o něm pořád hodně. Víc, než na co je nejuctívanější, ale i nejprogresivnější americký operní dům zvyklý. Řeč je o kritice nového nastudování Wagnerova operního cyklu Prsten Nibelungův v newyorské Metropolitní opeře. A nejsou to jen hudební publicisté, kteří nepříliš pochvalně hodnotí výsledek toho superdrahého divadelního projektu. Jsou to také nejen řadoví diváci, ale v neposlední řadě i ekonomové, kteří poté, co měli možnost zhlédnout Ring kompletní, vyjadřují nad výsledkem nejdražšího operního projektu v historii Spojených států značné pochybnosti. Ano, výprava Wagnerova cyklu stála šestnáct milionů dolarů. V přepočtu okolo třísetdvaceti milionů korun. Lehkou parafrází slov jednoho z bardů naší politické scény by se dalo podotknout: „ Které z našich divadel to má, pánové?“A přece ani horentní vynaložená suma, ale ani renomovaný umělec nezaručili kvalitní a obecně přijatelný výsledek. Rovnice, jejímž výsledkem měl být trhák století, nevychází pro Petera Gelba, šéfa newyorského operního domu, vůbec příznivě. Přesněji: výsledek vychází v jeho neprospěch. Nejenom, že umělecký dojem z inscenace Ringu neodpovídá sumě, za kterou byla vytvořena, ale hlavně se skoro každé jednotlivé představení té které série potýká s velikými technickými problémy. Především: počítačové řízení pohybu jednotlivým lamel má často poruchu, mnohé pohyby lamel v průběhu představení proto často nelze synchronizovat a tak se změny scény musejí vynechávat a přestavení lamel do nového obrazce pak dodatečně zajišťují ruce jevištních techniků při přestavbách a přestávkách. Tím je výtvarná a inscenační stránka představení výrazně ochuzena a dojem diváků je zcela jiný, než podle režijní knihy a režijní vize Roberta Lepage být má.Například v nejnovějším rozhovoru pro The New York Times se Peter Gelb svěřil s tím, že každé představení z Wagnerovy tetralogie je pro něj obrovským stresem, protože není vůbec jisté, jestli se podaří stroj zvládnout. První muž Met přiznal, že složitý technický koncept přináší zcela nové problémy a strasti, se kterými se musejí provozní zaměstnanci potýkat, a že tak na ně klade až přespříliš vysoké nároky v provozu běžného repertoárového divadla. „Snažíme se, aby diváky technické problémy neovlivňovaly.. Navštěvuji každou zkoušku a vidím, jak složité je nastavit a ovládnout 45 tun sestavených lamel tak, aby představení proběhlo bezchybně…“, řekl k tomu Peter Gelb.Ovšem skutečně zatěžkávací zkouška přišla až dodatečně, po více než roce od premiéry prvního dílu cyklu – Zlata Rýna. Teprve letos v dubnu se totiž začíná hrát celý cyklus úplný, tedy od Zlata až po Soumrak. Ukázalo se přitom, že více než rok, který od uvedení Zlata Rýna uplynul, znamená, že je potřeba začít úplně od začátku: celou inscenaci po technické stránce nazkoušet znovu. A nejen Zlato, ale i Valkýru a Sigfrieda.„Je to pro mne výzva a i přes negativní ohlas odborné veřejnosti věřím, že dokážeme technické problémy v rámci repertoárového provozu zvládnout tak, aby divák mohl přijít na představení a nemusely mu být ohlášeny změny či omezení na scéně z důvodů nefunkčnosti technické části výpravy. Věřím také, že tenhle cyklus je pro Met přelomovým. Přelomovým zejména z toho pohledu, že znamenají jakýsi milník v pohledu na inscenační praxi v Metropolitní… „ svěřil se v dotyčném rozhovoru Peter Gelb. V té souvislosti se také snažil vyvrátit obvinění, která na něj padala z úst akcionářů a nejednoho z novinářů, a totiž že předražená výprava k Ringu byla zakázkou ve stylu něco za něco. Někteří američtí žurnalisté použili obraty typu, že pan Gelb pracoval se zakázkou typu Tuna za tunu, libra za libru. Obrazně řečeno: kolik tun se mu podařilo umístit na jeviště v podobě dekorací, tolik lobbisté a spřízněné firmy, ale také umělci dostali zaplaceno. Gelb se proti tomu ohradil a řekl, že to není pravda a že celé jeho působení v čele Metropolitní opery je směřováno k tomu, aby starým „inscenačním“ kouskům z repertoáru Met dal novou podobu. Podobu, která by byla moderní a hodna standardů operních divadel v Evropě. Mimo jiné uvedl, že průměrných sedm nových inscenací v každé sezoně pod jeho vedením obnáší nejčetněji obnovovaný repertoár Met od konce druhé světové války. Kritika inscenační podoby oper uváděných v Met ale míří odjinud. Hudební publicisté si na rozdíl od dob na začátku Gelbova funkčního období teď už většinou nestěžují na přílišnou „modernost“ nových inscenací; nyní mnozí tvrdí, že nové inscenace oper v Metropolitní nedosahují – a to i přesto, že Gelb angažoval řadu špičkových evropských výtvarníků a režisérů – ani zdaleka inscenační úrovně operních produkcí evropských, pochopitelně s výjimkou koprodukcí Met s Evropou. Sám šéf Metropolitní spatřuje důvod zejména v tom, že Met – jako instituce závislá na návštěvnosti – tlačí i mnohé renomované evropské režiséry, kteří se doma na starém kontinentě nerozpakují vytvořit inscenace novátorské a šokující, k jistému konzervatizmu. Konzervatizmu vedeného strachem o komerční úspěch svých režií a tím i o jejich životnost na repertoáru a v neposlední řadě i o návštěvnost.Některé z nových vizí Petera Gelba ovšem vypadají lákavě. Tak třeba britská režisérka Deborah Warner bude inscenovat Čajkovského Evžena Oněgina s Mariuszem Kwiecienem v titulní roli a Annou Netrebko coby Taťánou, za dirigentským pultem by měl stát Valerij Gergijev. Tenhle Oněgin je připravován pro zahájení sezony 2013-2014. A všichni přitom doufají, že režisérka se nezalekne amerického publika, ani akcionářů a že vytvoří špičkové a moderní operní představení, hodné i vyspělé operní Evropy. Pak například na sezonu 2015-2016 je plánována Bergova Lulu, jejíž režie bude inspirována německým expresionismem, hlavní roli vytvoří Marlis Petersen. Další plány počítají s angažováním americké režisérky a choreografky Susan Stroman, známé z muzikálu The Producers na Broadwayi, která bude po režijní i výtvarné stránce připravovat Lehárovu Veselou vdovu, s Renée Fleming v hlavní roli. A také se zdá, že Messiaenovo impozantní dílo St François d’Assise bude konečně mít svou newyorskou premiéru, a to v roce 2017. Režie by se měl ujmout již zmiňovaný Robert Lepage, pro hlavní roli Met počítá s basbarytonistou Ericem Owensem, úspěšným Alberichem z Ringu.

Kanaďan Lepage přitom bude i nadále „hlavním“ režisérem newyorské Metropolitní opery. Peter Gelb mu také svěřil režii opery Thomase Adèse The Tempest  (Bouře) z roku 2004, která bude mít premiéru již v příští sezóně. I přes současné problémy s Wagnerovým Ringem vkládá Peter Gelb do Lepageova pojetí velké naděje: „Prospero, dosazený milánský vévoda, vytváří kolem sebe jakýsi magický prostor, ve kterém čaruje a provádí své nekalé triky. Prostor evokuje budovu Teatro alla Scala v Miláně, které se v něm zjevuje z různých perspektiv. Teď pracujeme s jevištními návrhy. Jeví se mi to dobře, ale člověk nikdy neví…“, svěřil se Peter Gelb.Jisté je to, že ač ne všechno se může tak na první pohled jevit, Gelbovo působení v čele Metropolitní opery posouvá tento operní dům sice pomalu, ale systematicky a snad už definitivně směrem k režiím, na které je publikum většiny předních evropských operních domů už delší dobu zvyklé, tedy k modernímu opernímu divadlu, hodnému jednadvacátého století.
Zpracováno s využitím zahraničních zdrojů a kontaktů