Baletní hvězdy ve Státní opeře

V samém závěru letošní divadelní sezony připravil Balet Národního divadla Praha Dance Gala, jehož dramaturgický výběr zajistil Filip Barankiewicz. Dostal příležitost představit některé sólisty nejen ze svého budoucího působiště, ale přivezl do Prahy i světovou baletní elitu a ukázky z děl, z nichž některá se u nás dosud neobjevila. Barankiewicz prokázal dobrý vkus a cit pro výběr tanečních delikates. Jeho dlouholeté angažmá ve Stuttgartském baletu mu také zajistilo dobré kontakty, a pokud převezme v roce 2017 vedení baletu naší první scény, s ohledem na jeho profesionální zkušenosti tanečníka, pedagoga a baletního mistra, můžeme se jen těšit.Ve Státní opeře Praha vedle sebe stanuli tanečníci Stuttgartského baletu, Finského národního baletu, Velkého divadla v Moskvě a drážďanské Semperovy opery. Vystoupili samozřejmě také domácí sólisté, které zastupovali Mathias Deneux, Zuzana Šimáková, Viktor Konvalinka, Aya Watanabe, Kristýna Němečková a Alina Nanu.

Předložená taneční mixáž měla nastínit budoucí směřování Baletu Národního divadla pod, zatím vzdáleným, plným Barankiewiczovým uměleckým dozorem.  I když na tiskové konferenci, uspořádané u příležitosti Dance Gala, neprozradil své konkrétní plány, obecně uvedl, že chce změnit organizaci Baletu a rozšířit repertoár. Je zřejmé, že prostor pro jeho působení zatím vymezuje Petr Zuska, jenž je všude s ním a překládá mu z angličtiny (stálo by za úvahu, zda by nebylo lepší využít služeb profesionálního tlumočníka, tak aby překlad byl přesný a nedocházelo k situacím, jako tomu bylo například před samotným začátkem Dance Gala, kdy Zuska nestačil Barankiewiczova košatá sdělení přesně předat).Zuska uvádí Barankiewicze jako svého budoucího nástupce, ale jisté je, že je to on, kdo určuje chod Baletu minimálně do konce sezony 2016/2017. Oproti svým kolegům z vedení Opery a Činohry se mu totiž podařilo prodloužit svůj odchod o více jak dva roky, což se poněkud vymyká standardním postupům, které se běžně praktikují i v zahraničí. Takže Filip Barankiewicz, vybraný a deklarovaný již koncem roku 2014 jako umělecký šéf Baletu Národního divadla, si musí počkat. Ale vraťme se zpět k samotnému gala.

Krásné duety
Počáteční Pas de deux z La Sylphide zatančili Anna Osadcenko a Denis Veginij, jenž narychlo nahradil zraněného Dina Tamazlacaru. Není lehké zatančit jen výňatek z baletu bez dekorací a dramatických souvislostí daného příběhu. Od tanečníků to vyžaduje maximální koncentraci. Osadcenko nás okamžitě přesvědčila, že je lehkovážnou, éterickou vílou; zaujala nádhernou linkou svých nohou a jemnými pažemi procítěnými v romantickém stylu. Její partner trochu tvrdě dopadal po doskocích a nedodržoval držení rukou v bournonvillovském duchu. Ukázku z klasického baletu vystřídala současná choreografie – v Just Solo od Viktora Konvalinky se zaskvěl Mathias Deneux.

Žasnout jste pak mohli nad neoklasikou jednadvacátého století, kterou v Double Evil od Jorma Eloa, v kostýmech mořské modři, bravurně provedli  Eun Ji Ha a Michal Krčmář, první sólisté Finského národního baletu.V další části tanečního defilé tento pár ještě vystoupil v části baletu Šeherezáda, kde Krčmář prokázal partnerskou sílu v náročných zvedačkách, mužné skoky a Ha pak skvělou koordinaci a spontánnost.

Následoval duet Aus Holberg´s Zeiten z dílny Johna Cranka v podání Alicie Amatriain a Davida Mooreho. V celotrikotech světle blankytné barvy vynikla krása linií jejich vypracovaných těl, dokonalost provedení a originalita Crankových partnerských průpletů. Moore se ještě blýskl v sóle Mopey, vytvořeného Marcem Goeckem, na barokní skladbu Carla Philippa Emanuela Bacha. Mohli jste zažít dokonalé propojení fyzického projevu s partiturou, která inspirovala Goeckeho k rafinovanému modelování taneční textury, prolamované do originálních propojení, tvarů a výrazné v práci paží.

Choreografie Lyrická pak ukázala muzikálnost a bohatou pohybovou imaginaci Petra Zusky, který roztančil ukrajinské a východoslovenské balady. Konec první částí třídílného soirée patřil premiéře choreografie Firebreather od Katarzyny Kozielské. Zprvu mysticky znějící hudební doprovod Ludovica Einaudiho, nás uvedl do tmavé scény, kde ve světelném kuželu ležel tanečník, lehce pozvedl hlavu, nohy, jeho ruka se pomalu táhla nahoru a prsty rukou se rozvíjely. Nejen v tomto kuse oslnil Daniel Camargo svým zjevem, šarmem a technickou vytříbeností skoků, elevací a bezchybným provedením piruet, ale nadchl také v Brelových Les Bourgeois. Stejně jistý byl i v klasickém Pas de deux Diana a Acteon, které tančil s Alinou Nanu, sólistkou Baletu Národního divadla Praha. Tato velmi talentovaná balerína však postrádala dostatečnou technickou stabilitu v některých momentech své variace, potřebuje více dotáhnout pohyb do poslední nuance, procítit držení a vedení paží.
Klasika se nemusí vždy brát vážně
Forsythovské motivy přinesl duet Mona Lisa od Itzika Galiliho. Pregnantní, ostré linie, extrémní dispoziční rozsah Anny Amatriain a suverénnost Jasona Reillyho ohromily. Byli prostě skvělí. O kráse akademického tance, zatančeného s přesnou dávkou purismu a technické dokonalosti přesvědčili Kristina Kretova a Semjon Chudin v Pas de deux ze třetího jednání Labutího jezera. Hlavní sólistka Velkého divadla pak ještě vystoupila v krátkém sóle Cinque od Maura Bigonzetiho s hudbou Antonia Vivaldiho. Tělo zapuštěné do zlatavého korzetu, v kratičké sukénce, ladné paže a táhlé pohyby nohou. Přesně vypointované pohybové fráze, Kretovou mistrně zatančené dynamické proměny ukázaly, že balet ruský balet dávno nelpí jen na tradičních klasických baletech Maria Petipy, které stále interpretuje s nepřekonatelnou noblesou a technickou přesností.

O tom, že klasický tanec lze brát i s humorem, pokud ho bravurně ovládáte, přesvědčili Osadcenko a Reilly v Le grand pas de deux s hudebním partem Gioacchina Rossiniho. Christian Spuck si tu vzal na mušku určité „manýry“ a postupy v klasických duetech. Když balerína přišla z hlediště na scénu, vylovila z kabelky brýle, aby lépe viděla, přesto občas narazila do svého partnera, a nejen její taštička překážela při tanci. Úsměvné, vkusné a dobře v programu zařazené jako úvodní číslo poslední části Dance Gala. Finále celého večera patřilo čtvrté větě Sedmé symfonie A dur Ludwiga van Beethovena v choreografii Uwe Scholzeho. V tomto nedávno premiérovaném titulu se představili v sólech Aya Watanabe a Karel Audi společně se sborem Národního divadla Praha.

Trocha bilance na závěr
Petr Zuska přiblížil během svého mnohaletého, dosavadního působení baletní soubor Národního divadla těsněji k současnému tanci – kromě svých choreografií, uvedl díla Johna Cranka, nabídl Williama Forsytha a naposledy Ohada Naharina. Pravidelnou příležitost dostávají také tanečníci v Miniaturách, kde mohou vyzkoušet a ukázat svůj choreografický um. Nastudování klasických titulů za jeho působení však nepatří k těm nejlepším a soubor má při jejich interpretaci jisté rezervy.

Filip Barankiewitz před začátkem Dance Gala předeslal, že by v něm chtěl představit vrcholné výkony skvělých interpretů. A to se mu podařilo. Navíc ve zmíněném večeru zřetelně prokázal, že jeho rozhled a fundovanost při dostatečně velkém, manévrovacím prostoru, by mohly baletní soubor Národního divadla Praha posunout ještě blíže ke světové špičce.

Dance Gala – Filip Barankiewicz
sólisté Stuttgartského baletu, Finského národního baletu, Velkého divadla v Moskvě, baletu Semperoper Drážďany a Baletu Národního divadla Praha
21. června 2015 Státní opera Praha

Tančí – Semjon Chudin, Kristina Kretova,Alicia Amatriain, David Moore, Anna Osadcenko, Daniel Camargo, Jason Reilly, Michal Krčmář, Eun Ji Ha, Denis Veginij, Alina Nanu, Viktor Konvalinka, Mathias Deneux, Zuzana Šimáková, Kristýna Němečková, Aya Watanabe, Štěpán Pechar

www.narodni-divadlo.cz

Foto Martin Divíšek, Pavel Hejný, Hana Smejkalová, Jana Petráková