Smetana z Prahy na Smetanově Litomyšli

Soubor Opery Národního divadla v Praze představil 3. července na mezinárodním festivalu v Litomyšli Smetanovu komickou operu Dvě vdovy. Pod taktovkou Roberta Jindry, v pěkné režii Jiřího Nekvasila, na půvabně útulné scéně Daniela Dvořáka. V doslova kouzelných, barevně laděných kostýmech Theodora Pištěka. Bohužel, toto představení Dvou vdov pro Smetanovu Litomyšl bylo zřejmě i posledním, neboť v příští sezoně již na programu Národního divadla tato opera nefiguruje.Smetanova komická opera Dvě vdovy je konverzačním typem komorního typu díla, jedinečného svého druhu. Smetana po napsání Libuše sáhl k libretu Emanuela Züngela podle dobově oblíbené Mallafiellovy veselohry z francouzského prostředí. Komorní příběh byl přenesen do Čech. Jak prozrazuje Ladislav Podhájský ve svém partu – „blíž Šumavy, v krásném kraji, ráj to pravý!” Vzácná komornost díla, nádherné, hudebně skvostné ansámbly, jejichž kompoziční svrchovanost připomene Mozartovy ansámbly v Così fan tutte. Slabý námět, jak se rádo traduje? A copak zrovna Così fan tutte snad mají předlohu duchaplnější? Bez Mozartovy geniální hudby by z toho mnoho nezbylo. U Smetany je to obdobné. Síla hudby překonává zdánlivé slabiny zastaralého libreta. A přetextování, po němž volal v pořadu na stanici Vltava před časem zrovna pan režisér Jiří Nekvasil? Za prvé je dnes pěvcům povážlivě málo rozumět. Bez čtecího zařízení dnes česky zpívaná opera ani nemůže existovat. Málo se prý u nás obecněji čte, praví statistiky. Tak si lidé alespoň počtou na české opeře. Německý pár se za mnou v tlačenici po vyprodaném představení zlobil, že nejsou titulky v němčině: „Tschechisch und englisch, nicht deutsch! Aber warum tschechisch? Das ist doch Smetana, es bedeutet tschechische Oper…” Kouzlo nechtěného. Ale panu Nekvasilovi přece nikdo nebrání, aby operu upravil a odstranil archaismy. Ale nejprve musí být z jeviště rozumět, aby jeho eventuelní práce dávala smysl. Předesílám však, že vzdor archaismům se publikum v Litomyšli překvapivě dobře bavilo. Bylo zřetelně cítit, že Smetanovo komorní dílo, vždy stojící trochu stranou vedle populárnější Prodané nevěsty, Hubičky, Dalibora, ale i Tajemství, nachází slušný ohlas u publika. Dílo je situováno do prostředí, vyznačeného noblesou společenských forem a zároveň zjemnělým citem. A neobyčejně noblesní je také nápaditá, melodiemi doslova hýřící Smetanova hudba, s půvabnými polkovými stylizacemi.

Provedení bylo v rukou dirigenta Roberta Jindry. Již v ouvertuře se blýskl svižnými tempy a smyslem pro kontrasty. Tempickými, ale také dynamickými. Orchestr skutečně docílil pozoruhodných pian, z něhož tektonicky vyrostlo rozjásané plné forte závěru. Dynamiku Robert Jindra dokázal držet obdivuhodně „na uzdě” po většinu představení. Dirigoval přesným gestem, které zároveň nikterak nepohrdne elegancí s „neumannovským” smyslem pro efekt.Krásné momenty dirigent předvedl spolu s orchestrem například v árii Anežky. Působivé sólo klarinetu a rytmicky pregnantní hra čtveřice lesních rohů moc potěšila, tak jako postupný nárůst napětí a dynamiky orchestru od pravých pian až k vrcholu obtížné árie. V doprovodu Dany Burešové coby Anežky, prezentující se pěknými, plastickými frázemi a příjemně znějícími vysokými polohami obtížné sopránové árie.

V pěveckém kvartetu opětovně mile překvapil Richard Samek v roli Ladislava Podhájského, polohově nejvýše Smetanou posazené lyrické tenorové partii, která budí u tenoristů oprávněný respekt. Pokrok v technické jistotě tenorové vrchní kvarty je za poslední tři roky obdivuhodný. S jistotou dlouhodechých frází a jejich dynamického odstínění se pojila výtečná srozumitelnost zpívaného slova. Z kvartetu sólistů nejlepší, jediné slovo mu nezapadlo. Tak by to mělo být. Dokonce i na pěkném mluveném textu melodramu asi s režisérem Nekvasilem dosti pracoval, to bylo zřejmé. Zejména poslední háčko v rozuzlení příběhu – „Jak se zove ta, jež tělem, duší, ze všech nejvíce jest milovááána” – si delší fermatou pěkně podržel a náležitě vychutnal. Máme dnes v republice pouhé tři Libuše, ale vlastně jen dva Ladislavy Podhájské – Richarda Samka a Aleše Brisceina. Hýčkejme si je.

Karolina Marie Fajtové je půvabnou mladou ženou, s hezky kulatými, volnými výškami, s nimiž si  dokáže dynamicky pohrát decrescendy z forte do pian, nebo naopak z mezza voce rozvinout tóny do prostorově nosného zvuku. Jen srozumitelnost slova poněkud vázne, pouze momenty bez doprovodu orchestru přejí tomuto aspektu. Podobně ovšem i Dana Burešová v Anežce. Zvládá rozsah role i instrumentálně plastické vedení frází báječně, ale rozumět je poměrně málo. A tak se osvědčuje čtecí zařízení. Tschechisch? Und warum tschechisch? Nu právě proto! Němci se diví a Češi na české opeře hezky čtou a čtou.Luděk Vele neměl zřejmě v Litomyšli stoprocentní pěveckou kondici, distonoval častěji, než by bylo zdrávo. Nicméně tento handicap daného večera uměl vynahradit svým půvabným humorem, důrazem na vtipné momenty v textu. Publikum na tento bezprostřední typ veselí na pódiu docela vstřícně reagovalo. A pak, že Dvě vdovy mají vyčpělé texty. Na tomto večeru pesimismu režisérů českých luhů nic nenasvědčovalo. V epizodních rolích Toníka a Lidky se svým půvabným mládím, pro dané role ničím nezastupitelným, prezentovali Ondřej Koplík v roli Toníka a jevištně tvárná, pružná Yukiko Šrejmová Kinjo. Tercet Toníka, Lidky a Mumlala vedl Robert Jindra v hybných tempech, režijně je koncipován neobyčejně mile, graciézně.

Sbor Opery Národního divadla vedl v tomto večeru mladý sbormistr Martin Buchta, své role v daném typu komorního díla plnili standardně, v dobrém, sborově homogenním a kultivovaném projevu. Upozornil na sebe rovněž Balet Opery Národního divadla v pěkné, líbivé choreografii Ladislavy Košíkové.

Příjemné představení barev a jasu se divákům v Litomyšli líbilo, Smetanovo dílo objevovali pro sebe mnozí návštěvníci z Německa a Rakouska. Dvou vdov se ovšem hned tak v nové inscenaci asi nedočkáme. Mít na repertoáru Národního divadla dříve zcela obvyklých všech osm Smetanových oper, je v soudobém hybridu sólistů interních a řady hostů, dosti složité. Těšit se tedy můžeme na plán pana režiséra Nekvasila uskutečnit v Ostravě cyklus všech osmi Smetanových oper. Prosím, v Ostravě, ne v Praze! Ta dnes ani obsazením sólistickým nepřečnívá kvalitou produkci takzvaně regionálních scén. Neustále cestující kruh sólistů z Prahy, podporující tím výdělky benzinových pump, je možno totiž vidět na krajských scénách permanentně. Není pohříchu ani nijak široký. Proto máme dnes v Čechách pouhé dva tenoristy, kteří nám svrchovaně zvládají Smetanova Ladislava Podhájského.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Smetanova Litomyšl 2015
Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr, sbor a balet Národního divadla
Premiéra 30. května 2013 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 3. 7. 2015 II. zámecké nádvoří Litomyšl)

Karolina – Marie Fajtová
Anežka – Dana Burešová
Ladislav Podhájský – Richard Samek
Mumlal – Luděk Vele
Toník – Ondřej Koplík
Lidunka – Yukiko Šrejmová Kinjo

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz

Foto Smetanova Litomyšl