Oběd s Jessye Norman

Sopranistka hovoří nad krabím salátem o kořenech, stereotypech a o tom, proč chápe označení diva jako kompliment
(The Financial Times – 17. dubna 2015 – Laura Battle) 

Jsem na místě o deset minut dříve, obcházím tedy malou privátní jídelnu v oxfordském hotelu Old Parsonage a čekám na ženu, která budí hrůzu.

Zkazky o primadonském chování Jessye Norman jsou legendární. Americká operní pěvkyně, jedna z největších dvacátého století, je známa svým neobyčejně bohatým hlasem velkého rozsahu, svými rolemi wagneriánských hrdinek, ale také svými roztržkami s novináři a kolegy hudebníky. Bývá popisována jako panovačná, bohorovná, povýšená a postrádající humor. Pěvkyně publikovala vloni své memoáry s názvem Stand Up Straight and Sing! (Stůj rovně a zpívej!).V knize, o níž se hovořilo i na Oxfordském literárním festivalu, se ohání svými známostmi a vyřizuje si v ní účty.

Tmavá místnost připomíná klub. Otevřený oheň v krbu je sice umělý, ale hučí a plápolá a vycpaná štika upírá dravý pohled z velké skleněné vitríny. Jsem zvědavá, jestli to bude uvolněné a přátelské setkání, nebo si mě Jessye Norman dá k obědu.

Po chvíli se teatrálně rozhrne těžký sametový závěs a diva vstoupí. Zanedlouho oslaví své sedmdesáté narozeniny a nutno říci, že vypadá přinejmenším o deset let mladší. Vlasy vyčesané vysoko má sepnuté elegantní čelenkou. Na sobě má černé kalhoty a černý vlněný svetřík s pajetkami. Její chůze je sice pomalá, opírá se o hůl – výsledek opakujících se problémů se zády, jak mi později vysvětlí – její vzhled je ale impozantní.Studujeme jídelní lístek. Nabídka je rozmanitá a staromódní (jehněčí játra v ďábelské omáčce, pečená perlička, koláč s králičím masem). Norman provázejí stejně jako všechny velké operní hvězdy pověsti o extravagantních požadavcích v zákulisí. Sopranistka Deborah Voigt líčí ve své letos vydané knize, jak v operní produkci, v níž Norman alternovala, zjistila, že její kolegyně požaduje, aby jí po cestě na pódium postřikováním vzduchu odstranili prach. Norman toto tvrzení odmítla. Prohlásila, že to „není pravda“, ale vzpomenu si na to, když jí vysvětluji, že Financial Times trvají na tom, že oběd zaplatí a ona si smí vybrat cokoliv si bude přát. „No výborně,“ odpoví s úsměvem a usadí se pohodlně v hluboké sametové židli, „Vy už jste si vybrala, co si dáte?“

Jessye Norman vyrůstala se svými sourozenci v Augustě ve státě Georgia. Širší rodina se o víkendech scházela na venkovské farmě prarodičů v okrese Wilkes. V nejpoutavějších pasážích své knihy popisuje nedělní obědy u stolu, který se prohýbal pod pečenou šunkou a vlastní vypěstovanou zeleninou.

„Farma mi vždycky připadala jako naše malá rajská zahrada,“ říká, „jako dítěti se mi zdála obrovská a rostla tam spousta různých věcí, které jsme si směli utrhnout a sníst. Dědeček s chlapci vstávali v půl čtvrté a šli podojit krávy. Mě to nikdy příliš nezajímalo. Pamatuji se, jak jsem se s dětskou nevinností jako malá ptala“, usmívá se‚ “nebyly by krávy radši, kdybyste je nedojili tak brzy?“

Je na čase si objednat a Jessye Norman se pozastavuje nad záhadným předkrmem s názvem kuřecí ústřice. Číšnice je popisuje jako nejvybranější kousky masa a vysvětluje, že jsou obalené jako „luxusní kuřecí nugetky“, což ji přesvědčí a objednává si je. Já se rozhoduji pro houby na toastu. Jsem připravena na to, že si můj host objedná drahé šampaňské a skrývám zklamání, když zdvořile požádá o minerálku.

Rodina, pokračuje ve vyprávění, byla hlavním důvodem, proč se rozhodla napsat svou knihu. „Myslím, že není dost příběhů o Afroamerických rodinách z rasistického jihu, kde jsme vyrůstali, kde žila naše rodina, naše komunita a kde jsme si uvědomovali svou hodnotu.“ Normanovi byli středostavovská věřící rodina. V padesátých a šedesátých letech se angažovali v hnutí za rovnoprávnost. Svých pět dětí sice o všem dobře informovali, ale izolovali je od reality života ovlivněného segregací a vštěpovali jim neotřesitelný pocit vlastního sebevědomí.

„Pocházím ze samého jádra lidí, od nichž jsme prakticky dennodenně slýchali, že jsme stejně dobří, jako kterékoliv jiné boží stvoření. Říkali nám, že až se ocitneme mimo náš dům, uslyšíme něco jiného, ale pravda je to, co slýcháme doma. Vysvětlovali nám, že budeme muset tvrdě pracovat, abychom se prosadili, stejně jako kdokoliv jiný, že budeme muset být ještě trochu lepší, ale můžeme a musíme to dokázat.“

Když jí bylo deset nebo jedenáct let dostala malé rádio a náhodou naladila živý přenos Donizettiho Lucie z Lammermooru z Metropolitní opery v New Yorku. Její svět se rozšířil. Ve stejné době objevila také Nata Kinga Colea a Jamese Browna, ale vysílání z Met se stalo jejím sobotním rituálem a v pondělí ráno vše do detailů líčila svým spolužákům.„Umíte si to představit? Ve třídě deseti nebo jedenáctiletých se objeví někdo, kdo už v tomhle věku usiluje o pozornost a postaví se před ostatní a mluví o něčem, čemu se říká opera a co slyšel v rádiu. Jessye Norman se usmívá. „Ale Carmen byla oblíbená, mluví se v ní o toreadorech a býčích zápasech, tou jsem je dostala.“

Svůj předkrm zhodnotila jako vynikající. Nugetky, které namáčela v malé mističce s majonézou, pojídala pomalu a metodicky. Já jsem mezitím spořádala chuťově výtečnou kombinaci hub a povadlého česneku na toastu.

Během své kariéry zažila Norman několik případů bezmyšlenkovitého rasismu. Jistý dirigent, který jí složil kompliment za italskou výslovnost, se vyptával na původ její rodiny. Když mu vysvětlila, že rodina má africké kořeny, ale i předky z původního amerického obyvatelstva, odpověděl: „Hned jsem si myslel, že nejste jen obyčejná černoška.“

V minulosti se musela vyrovnávat s tím, že od ní v operním světě měli mnozí jistá očekávání. První Afroameričanka, která vystoupila v Metropolitní opeře, byla v roce 1955 Marian Anderson. Anderson byla známá svým širokým repertoárem. První afroamerická operní hvězda, Leontyne Price, se proslavila velkými italskými rolemi. Předpokládalo se tedy, že je bude zpívat i Norman. Ona sama to komentuje slovy: „To se snad ani nedá spočítat, kolikrát mě například v Británii zvali zpívat Aidu.“

Jessye Norman místo toho přitahovala francouzská, německá a rakouská hudba – táhlo jí to k Schubertovi a Mahlerovi a k méně typickým rolím včetně Poulencovy Madame Lidoine, Straussovy Ariadny, Wagnerovy Sieglindy.

„Neříkám to s pýchou, ale dodnes, i po tak dlouhé době, neznám jinou afroamerickou pěvkyni, která by zpívala tyto Wagnerovy role.“ Byl to právě Wagner, s nímž s typickou vervou začala svou profesionální kariéru. Když v roce 1968 vyhrála Mezinárodní bavorskou rozhlasovou soutěž, dostala pozvání, aby v berlínské Deutsche Oper zpívala následujícího roku Elisabethu v Tannhäuserovi. K jejímu překvapení zaklepal o přestávce na dveře její šatny generální ředitel společnosti a okamžitě jí nabídl smlouvu. Bylo jí tehdy právě čtyřiadvacet let. Na tuto epizodu vzpomíná evidentně s hrdostí, často se totiž cituje.Vybraly jsme si z jídelníčku hlavní jídlo, které vypadalo ze všech nejlehčeji. Když nám servírka přinesla každé velký talíř s navršeným krabím masem a salátem z fenyklu a avokáda nastala krátká přestávka, v níž jsme obě jídlo zkoumali. Zjišťuji, že Jessye Norman je velice příjemná spolustolovnice – je přívětivá, zdvořilá, pragmatická a vyrovnaná. Je to ale také osoba silného charakteru.

Ptám se, jestli o sobě někdy pochybovala. „Myslím, že každý má občas pochybnosti, ale u mě nepřetrvávají nikdy dlouho. Nevím, jestli to byly pochybnosti, myslím, že jsem spíš neměla jasno o vlastním směřování, ale když jsem byla v berlínské opeře tři roky, nabídli mi role, o nichž jsem věděla, že na ně nejsem pěvecky připravená. Šestadvacetiletá nebo sedmadvacetiletá pěvkyně by neměla zpívat Kundry v Parsifalovi, tedy roli, která vyžaduje zralejší hlas.“.

Tento krátký okamžik nejistoty vedl k tomu, že na krátko přestala vystupovat a od té doby se důsledně brání jakémukoliv nálepkování nebo zaškatulkování svého hlasu. V londýnské Královské opeře debutovala v roce 1972 jako Cassandra v Berliozových Trojanech, v roli, která je obecně spojována s dramatickým sopránem. Na vrcholu její kariéry od poloviny sedmdesátých let do počátku let devadesátých byl její hlas jako takový také označován. Norman byla ovšem známá nejen pro sílu ve výškách, ale také pro silné spodní registry a pozoruhodnou texturu hlasu. Tato kvalita se projevuje i při běžném hovoru.

„Vzpomínám si, že když jsem v berlínské opeře zpívala druhou nornu v Soumraku bohů a rozcvičovala se na svých deset minut zpěvu, tak se Birgit Nilsson, která měla hlas, že ho bylo slyšet v sousedním městě, rozcvičovala árií z Mozarta! Proto také zpívala ještě po šedesátce ‚Hojotoho!‘ ve Valkýře lépe než kdokoliv jiný… Ten krabí salát je opravdu vynikající,“ dodává. Souhlasím. Krabí maso je nasládlé a salát s vrstvou listů čekanky křupavý.

Ve vzduchu se vznáší jedno velké téma a je na čase se do něj odhodlaně pustit. Vzhledem k tomu, co všechno bylo napsáno o velkých operních „divách“, jak tento termín interpretuje sama Norman? „Bývala jsem z toho nešťastná, protože to bylo často myšleno pejorativně… Ale rozhodla jsem se, že nedovolím, aby to slovo bylo používáno pejorativně, a plně jsem ho přijala. Když vzniklo, bylo myšleno jako kompliment a popisovalo ženu, která brala svou profesi velice vážně a pokoušela se ji vykonávat co nejlépe.“ Připouští ovšem, že „chování některý z nás může být považováno za ne zrovna dokonalé.“

Zmiňuji se o tom, že jí psaní vzpomínkové knihy poskytlo příležitost, aby si napravila reputaci. „Naprosto souhlasím, to je důležité,“ odpovídá a mluví – což chápu jako varování – o novinářích a o „nesmyslech“, které o ní šíří. O jednom konkrétním incidentu s Morley Saferem, americkým moderátorem televizního pořadu 60 minutes, který se vyjadřoval o jejích „impozantních proporcích“, se rozhovoří obšírněji.

Pěvkyně se zasní a rozplývá se chválou nad velkým Herbertem von Karajanem, s nímž pořídila referenční nahrávku Wagnerovy árie Liebestod.

Vzápětí odsoudí dirigenty, kteří nemají respekt ke zpěvákům, kteří obviňují sólisty z toho, že jsou konfliktní místo, aby přiznali, že sami nejsou dostatečně připraveni. „Pracovala jsem s dirigenty, kteří se za celé představení ani jednou nepodívali nahoru na pódium.“ Ptám se, jestli by je mohla jmenovat. „To mě ani nenapadne,“ odvětí rázně.

Ke konci devadesátých let přestala Norman vystupovat ve velkých produkcích a zaměřila se na opery s jednou postavou, jako je Schönbergovo monodrama Erwartung (Očekávání) a na jednorázové recitály. O její recitály je veliký zájem. Zpívala při druhé inauguraci Ronalda Reagana i Billa Clintona. Je ale všeobecně známo, že operní hvězdy s nejvyššími příjmy mohou při privátních gala představeních požadovat mnohem větší sumy než za role na operních pódiích. (Říká se, že gáže za tato vystoupení se pohybují mezi 30.000 až 200.000 za jeden večer, což je nesrovnatelně víc, než příjmy v největších operních domech.) Zmiňuji se o tom s obavou, že se pěvkyně urazí.

„Asi to tak bude,“ říká vesele, hned na to ale popře, že by to byl důležitý faktor při jejím rozhodování. „Chtěla bych mít volnost vystoupit tu a tam s recitálem nebo sólově s orchestrem a mít víc času na své nevýdělečné aktivity.“ Mezi ně patří její angažmá ve škole Jessye Norman School of the Arts, což je umělecká škola pro děti ve městě Augusta, kde se vyučuje zdarma.

Servírka přichází s nabídkou zákusků. V místnosti je teplo a myšlenka na dortíky s cukrovým sirupem a jablečný crumble vyvolává sladké pochybnosti. Moje spolustolovnice chce naštěstí jen bylinkový čaj. Objednáváme pro ni tedy heřmánkový a mátový pro mě a já se ptám na její současné projekty.

Od roku 2009, kdy ji požádali o pomoc při organizaci festivalu Honor!, přehlídky afroamerické kultury v newyorské Carnegie Hall, se její práce soustředí na vlastní dědictví. V roce 2010 vydala album Roots: My Life, My Song, obsahující spirituály jako Sometimes I Feel Like a Motherless Child nebo My Baby Just Cares for Me a rafinovaně afektovanou Habaneru z Carmen. Letos se vrátila do Carnegie Hall s valentýnským koncertem, při němž se podle recenzenta Financial Times „naparovala, broukala, dorážela, vzdychala, šeptala, vykřikovala, zářila, sténala, culila se a, ano, občas také zpívala.“ Program měl název Hooray for Love. Mluví nadšeně o písních z amerických filmů a muzikálů, které pro tu příležitost vybrala a také o červených šatech od návrhářky Han Feng, v nichž vystoupila. „Říkala jsem si, že když jde o recitál na den svatého Valentýna, tak by mohly být vhodné.“

Úzkostlivě si střeží svůj soukromý život. Ve své životopisné knize píše o dramatech ze zákulisí a detailech svého života ve Westchesteru ve státě New York jen velice kuse. V závěru knihy se pěvkyně zdrženlivě zmiňuje o nabídkách k sňatku. Mezi jinými o nabídce jistého tajemného francouzského šlechtice. Na základě těchto náznaků se odvážím vyslovit domněnku, že nabídek bylo asi hodně.

„No ano, naštěstí,“ směje se. „Bylo by hrozné, kdyby mě nikdy nikdo o ruku nepožádal. Jsem ovšem naprosto spokojená s rozhodnutími, které jsem učinila i se zkušenostmi, které jsem udělala, byly správné a jsem s nimi spokojena. Je krásné mít v životě někoho, kdo je s vámi proto, že chce a není k vám poután zákonným svazkem.“ Nemohu se nezmínit o třech zlatých prstenech na jejím levém prsteníčku. „Ano, jenže ten prsten uprostřed znamená jen to, že v mém životě je člověk, kterého mám velice ráda a který má rád mě a kameny na těch druhých dvou prstenech symbolizují měsíc narození mých rodičů.“ Ukazuje dva podobné prsteny poseté rubíny.

S hrdostí mluví o svých deseti synovcích a o širší rodině. Až po čase si všimneme, že se hotel naplnil důchodci a mladými matkami, jež si dopřávají odpolední čaj. Když kličkuje ke dveřím, shrbí se a cukruje na miminko v kočárku, poděkuje majiteli hotelu a rozloučí se se mnou.

Jessye Norman je možná diva, ale je také diplomatka.

Překlad Ondřej Lábr
Foto archiv