Náš sen o létání. Thomas Quasthoff jako dirigent

Dokud zpíval, byl znám pro svůj nezaměnitelný hlas. Německý basbarytonista Thomas Quasthoff se rozhodl pro dirigentský debut. Portrét umělce překypujícího energií. 

(Zeit Online – 23. července 2015 – Christine Lemke-Matwey) 

Ano, změnil se. Už dávno není tak neomalený a prchlivý jako dřív, tak netrpělivý vůči svým studentům a tak tvrdý ke svým kritikům. Thomas Quasthoff sedí ve své kuchyni v poklidné jihozápadní části Berlína, listuje klavírním výtahem Bachových Matoušových pašijí, a působí přitom jako velice přívětivý člověk. Jako Angela Merkel, když na okamžik vystoupí ze své role železné kancléřky, jen je trochu uvolněnější. Merkel ovšem není z Quasthoffovy politické strany. Ve volebním boji podporoval Gerharda Schrödera, tenkrát v Hannoveru, „ale jen na úrovni spolkové země,“ jak zdůrazňuje. „Podívej“, halasí teď ve své zehlendorfské kuchyni a levou rukou listuje od chorálu „Ich bin’s, ich sollte büssen“, k dalšímu recitativu Evangelisty a zase zpátky, několik stránek, „podívej, to zvládám, jde to!“

Ten muž má neuvěřitelnou energii. Už jen kolik toho dokáže napovídat. Bez tečky a čárky, od jednoho tématu k druhému, anekdotu za anekdotou, nadaný imitátor, velice vtipný. V hotelové restauraci o půl druhé v noci, po několika sklenicích piva a vína, stejně jako dopoledne na akademii nebo také doma ve své kuchyni. Je to energie, která řečí lapá po životě. Nejen řečí také hudbou samozřejmě.

Na pátek 24. července 2015 na festivalu ve švýcarském městě Verbier ohlásil pětapadesátiletý Thomas Quasthoff svůj debut v roli dirigenta. S Matoušovými pašijemi Johanna Sebastiana Bacha. (Festivaly si mohou dovolit ledacos. O zákonitostech liturgického roku, podle nichž se pašije hrají jen o Velikonocích, se nestarají.) Neobvyklé na tomto debutu není to, že se zpěvák ujímá funkce dirigenta, tuhle proměnu uskutečnili i jiní, od Petera Schreiera po Plácida Dominga a s Kanaďankou Barbarou Hanningan se za dirigentský pult nedávno odvážila i pěvkyně. Neobvyklé je, že Quasthoff je po celý život tělesně postižený (jeho matce předepsali v těhotenství lék na uklidnění a na spaní Contergan, o němž se později zjistilo, že způsobuje vážné tělesné postižení novorozených dětí.) Měří 134 centimerů, má nohy, ale nemá kolena a jeho paže jsou tak krátké, jako by ruce vyrůstaly přímo z ramenou. Při zpěvu, říká basbarytonista, mělo postižení také jisté výhody. Díky lehkým pažím netrpěl nikdy ztrnulostí šíje nebo jinými typickými svalovými křečemi. Hlava, krk a hrudní koš jsou oproti tomu vyvinuty „normálně“ a tvoří perfektní rezonanční prostory. Není tedy náhodou, že svou autobiografii vydanou v roce 2004, kterou napsal jeho dnes už nežijící bratr Michael Quasthoff, nazval výstižně Hlas.

Dirigovat je ale něco jiného než hrát jazz, divadlo, kabaret, nebo co všechno ještě Thomas Quasthoff, od té doby, co se rozloučil s klasickým zpěvem, předvádí na pódiích. Řeklo by se, že dirigent musí mít jistou tělesnou výšku a paže určité délky (taktovka, která byla vynalezena v devatenáctém století, pomáhá gesta jen zvýraznit). Debutantovi Quasthoffovi tyto předpoklady chybí, vtírá se proto otázka: „Může vůbec dirigovat? Bez paží?“ Nebo ještě nejpříjemněji: „Musí to být, aby teď dělal i tohle?“ Taková otázka se totiž přímo dotýká umělcova nitra.

Internet je plný podobných chatů a tweetů. Quasthoff na ně reaguje svým typickým způsobem. Dokáže, že to jde. Hudebnímu světu ve Verbieru a mně o deset dní dříve v Zehlendorfu. „Bez paží?“, ptá se a máchá končetinami, „a jak byste nazvali tohle?“ Myslí tím nás, ty ostatní, nepostižené, ty s normálně dlouhými údy, kteří toho tolik dokáží a tak málo dělají. Na rozdíl od něho. Celá jeho kariéra stojí na tom, že uskutečňuje neuskutečnitelné a chce to všem ukázat. Závistivcům, protivníkům, těm, kteří ohrnují nos. „Soucit má člověk zadarmo, závist si musí zasloužit prací“, tak zní typické Quasthoffovo heslo. To nás také přivádí k otázce, jak dlouho musí vlastně postiženému okolí jeho postižení připomínat? Po několika cenách Grammy, cenách Echo Klassik, po statisících prodaných CD by v Quasthoffově případě bylo pomalu načase.

Kdo vlastně tvrdí, že lze dirigovat jen pažemi a ne celým trupem, hlavou, mimikou, očima? A že ostatní dirigenti nemají žádné potíže, bolavá ramena, bolesti zad a tak dále? A vůbec, odkdy je dirigování gymnastické cvičení a ne v první řadě duševní výkon?

V případě Thomase Quasthoffa byla otázka postižení vyřízená záležitost. Do té doby než se objevila ta věc s dirigováním (s nápadem přišel Martin Engström, intendant festivalu ve Verbier). Staré předsudky vypluly opět na povrch.

Za svým cílem musím jít sám
Z tohoto pohledu je Quasthoffův debut pokrokem a zároveň krokem zpět. Jeho postižení se tím stalo opět viditelné. Při zpěvu se jeho tělesnost rozplývá ve zvuku a hudbě a s ní také odeznívá. Při dirigování se, ale zřetelně manifestuje. Najednou je to zase ten malý človíček, který chce stát úplně vepředu v záři reflektorů. Umíněný, odvážný z čiré vůle k životu. Quasthoff říká, že měl vždycky dobrý cit na to, co od něj lidé snesou a co ne. A také co sám dokáže.

S listováním v klavírním výtahu, přinejmenším v notovém záznamu nemá se svými třemi prsty levé ruky žádný problém. „Podívej!“ Čtyřmi prsty pravé ruky zatím udává takt. Naproti tomu s velkou partiturou pracuje pro její velký formát, jak sám přiznává, nerad. Kromě toho nechce předstírat, že skutečně sleduje všechny hlasy. „Nejsem dirigent a nechci Matoušovy pašije znovu objevit, to dílo znám ale skoro nazpaměť. Vím, které nástroje hrají a hlavně vím, kde jsou nejobtížnější místa a kam to celé má směřovat. Chci, aby hudba plynula. Chci také zdůraznit slovo, chci dramatičnost, barvy. Ježíš z Nazareta, kterého tu ukřižují, měl strach a pochyby, chci to slyšet.“

Odkud to vlastně umí, řídit orchestr? Jednoduchá odpověď – ze školy. Za dirigování sboru dostal čtrnáct bodů. A samozřejmě z celoživotního naslouchání při zkouškách Claudia Abbada, Daniela Barenboima, Bernarda Haitinka, Helmutha Rillinga, Christiana Thielemanna a jak se všechny ty dirigentské hvězdy, s nimiž měl jako pěvec co dočinění, jmenují. Jeho přítel Simon (Rattle) mu dokonce nabídl, že mu s nastudováním Matoušových pašijí pomůže. To ale Quasthoff nechce: „Za svým cílem musím jít sám.“

Přestože ji tedy vlastně nepotřebuje, bere si partituru Matoušových pašijí do Verbier s sebou. Spolu se dvěma baleními baldriánových léků leží v předsíni zehlendorfského bytu na sbalených kufrech. Quasthoff přesvědčivě vysvětluje, že baldrián neslouží k potlačení trémy z vystoupení, ale užívá ho kvůli poruchám spánku a pádí do pracovny pro taktovku. Není totiž zdaleka třímetrová, jak by se mohl leckdo domnívat, ale je spíš obzvlášť krátká a lehká. Model firmy Mollard, s dřevěnou rukojetí místo korkovou, dlouhá 30 centimetrů. Nebylo lehké najít tu správnou. Quasthoff ji vyšťourá z tubusu a staví se do správného postoje. Úplně vážně. Jeho tričko s límečkem se zavlní a jako kdyby dirigoval orchestr o stodvaceti hráčích, který hraje právě Brucknera, volá na mě: „Je to přece vidět, když se člověk dívá!? Copak to není vidět?“

Jistě, že je to vidět. Ve Verbier kromě toho postavili speciální podestu, která s ním před orchestrem vyjede vzhůru (původně byla podesta určena pro amerického dirigenta Jamese Levina, který je delší dobu upoután na vozík a svůj koncert ve Wallisu musel odřeknout). Quasthoff by ale nebyl sám sebou, kdyby svůj handicap nechápal i při dirigování jako pozitivní provokaci: „Možná je to i výhoda, že se v mém případě budou muset hudebníci opravdu dívat.“

Ani zpěv ho kdysi nechtěli nechat studovat, jen proto, že se sedmi prsty nedá hrát na klavír. To samé platí pro operu. Nikdo zpočátku nevěřil, že zvládne roli Ministra v Beethovenově Fideliovi nebo Amfortase, krále Grálu ve Wagnerově Parsifalovi (jiné nabídky, při nichž šlo spíše o senzaci jako Mozartův Don Giovanni, odmítl). I k jeho snaze stát se učitelem zpěvu se objevily výhrady. Výuka zpěvu je vysloveně tělesná záležitost s nutností tělesného kontaktu. Jak to chce dělat? Dnes je Thomas Quasthoff profesorem na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně, a když chce svým studentům něco ukázat, tak si před ním zkrátka kleknou, aby dosáhl na bránici, ramena, na tváře, uvolněnou bradu, na onu spoustu neuralgických bodů, jež rozhodují, jestli hlas bude znít nebo ne.

Na první pohled může poklek působit ošemetně, zvláště u žen. Ale zúčastnění si na podobné scény zvyknou. Také proto, že Thomas Quasthoff má na hlasy citlivé ucho a na technické obtíže vždy dobrou radu. Někdy si ovšem stojí se svou prostořekostí sám v cestě, až dodnes. Mladému, útlému barytonistovi, který v lednu navštěvoval jeho berlínskou mistrovskou třídu a píseň Ich grolle nicht ze Schumannova cyklu Láska básníkova zpíval s nezkrotným až zuřivým výrazem, bezděčně pomohl, aby si posílil své sebevědomí. Quasthoff: „Ta píseň se nejmenuje ‚Mám vztek‘, chcete přece dobýt ženská srdce!“ Na to drobný pěvec suše odpověděl: „Ne mužská srdce.“ Quasthoff ztichl, na zlomek vteřiny. A to už něco znamená.

Hlas, jeho elixír života je pryč
Člověk nemůže jinak, než toho muže obdivovat – a zůstává stát před záhadou, která může působit až skličujícím dojmem. Bylo by možné proměnit všechna znevýhodnění a nespravedlnosti tohoto světa, všechny nešťastné náhody ve výhody? Stačí jen dostatečně silná vůle? Je umění a vlastně každá práce jen otázka kompenzace, proměna slabosti v sílu? A co s těmi, kteří to nedokáží? „Je pro něj těžké snášet slabosti druhých,“ napsal nedávno v deníku Süddeutsche Zeitung Heribert Prantl o německém ministru financí a vozíčkáři Wolfgangu Schäublovi. Navzdory rozdílným životním cestám a osudům platí tato věta i v případě Thomase Quasthoffa. Jeho obdivuhodné nadání mu brzy získalo privilegované postavení (z toho důvodu se také jako postižený nenechal nikdy vtáhnout do žádných akcí – pro ani proti), je ale také příčinou jeho netrpělivosti, neomalenosti, výbušnosti.

Přinejmenším do listopadu roku 2010 tomu tak bylo. Pak zemřel v třiapadesáti letech jeho bratr Michael na rakovinu. Bylo to takový šok, že pěvec ztratil hlas. Od té doby se mnoho věcí změnilo. Vlastně všechno. Krátce před tím zemřela i jeho matka a rozešla se s ním jeho žena (i když jen dočasně). Thomas Quasthoff přišel o svůj hlas v jeho stoprocentní kvalitě, ten plný, sonorní, temně jadrný basbaryton s ozdobnými tenorovými světly ve výškách. Celý rok potřeboval na to, aby si to přiznal a ukončil svou kariéru pěvce klasického repertoáru. Přišel o hlas, svůj elixír života, svou vstupenku do světa slavných – nebylo to pro něj strašně těžké?

Quasthoff věc zlehčuje, tak jako při zpěvu věci často zlehčoval (tohle bude číst nerad): jen v hlase neprojevit nic ze svého nitra, hlavně nezneužít hudbu pro to, čemu se říká osud. Možná si člověk jen představuje, že v našem dokonale efektivním a vyhlazeném světě dokáže postižený pěvec v Schubertově Zimní cestě nebo v roli Potulného tovaryše Gustava Mahlera zazpívat vroucněji o jinakosti, odlišnosti, že se důrazněji zasazuje o umění než ten lepší, skutečný život. A je pak zklamaný, když tomu je právě naopak.

Co všechno bychom, ale chtěli požadovat od člověka, který své rané dětství strávil v sádře v závěsném zařízení a ve více či méně monstrózních chodítkách a v jehož průkazu těžce postiženého je poznámka „časově neomezený“? Tato poznámka se v jeho průkazu objevila teprve nedávno. Thomas Quasthoff si své tělesné postižení musel dlouhá desetiletí nechávat opakovaně úředně potvrdit. Celá desetiletí představoval průměrný státní důchod pro postiženého Conterganem v Německu jen pár stovek eur. To se sice zlepšilo, ale společnost nemá na úspěších Thomase Quasthoffa žádnou zásluhu.

„Velice nepříjemné bylo”, vypráví Quasthoff, když u něj zaklepali zástupci farmaceutického koncernu Grünethal (výrobce léku na spaní Contergan), jestli by pro ně mohl o Vánocích uspořádat benefiční koncert. Ale ještě mnohem horší by bylo, kdyby celý jeho život byl určován jen hudbou. „Odjakživa jsem stál nohama pevně na zemi. Sobota odpoledne, v lednici pivo a v televizi bundesliga – to mi úplně stačilo ke štěstí.“ A pak samozřejmě rodina, jeho žena, nevlastní dcera Elli a hrubosrstý jezevčík. Kromě toho má spoustu plánů, zpívat jazz (ten se s mikrofonem a s velkou svobodou při transponování zpívá snadno), hrát kabaret, divadlo, číst naživo, účinkovat v mluvených rolích v opeře, organizovat písňovou soutěž, členství v porotách po celém světě…

A teď ještě dirigovat? V očích Thomase Quasthoffa to zajiskří, „uvidíme, jak to dopadne.“ Sny by prý nějaké měl, ale jen sny. Haydnovo Stvoření, nebo možná Mendelssohnův Eliáš. Při muzicírování jde vždycky jen o jedno – o společné létání. „Je to jako, když dítě najde zapomenutý vánoční dárek, který si strašně moc přálo. Vím úplně jistě, že až ve Verbier udělám po prvé bááá (diriguje) budu tenhle pocit mít. A za to jsem nesmírně vděčný.”
Překlad Ondřej Lábr
Foto archiv