Salcburský festivalový kaleidoskop 2015

Trubadúr – Mozarteumorchester s Giovannim Antoninim – Figarova svatba – Werther – Vídeňští filharmonici s Anne-Sophií Mutter a Riccardem Mutim 

Najít k článku odpovídající název tak, aby nastínil několika slovy obsah a navíc čtenáře zaujal, bývá často úkol, při jehož řešení se autor dokáže pěkně zapotit. Naštěstí však existují i případy, kdy tento problém odpadá – a s trochou optimismu mám za to, že posledně uvedená varianta se právě nabízí. Titul mého loňského textu Salcburský festivalový kaleidoskop (najdete ho zde), totiž přesně vystihuje i charakter toho letošního. Stejně jako před rokem, i tentokrát jsem na prestižním letním festivalu navštívil jen tolik inscenací a koncertů z jeho obří nabídky, kolik mi naplánovaných čtyřicet osm hodin v Salcburku umožnilo. „Obří nabídkou“ je pak míněno celkem osm operních inscenací, dvojí provedení oper v koncertní podobě, čtyři činoherní projekty a ne méně než šestnáct koncertních řad o různém množství položek. To vše nabídl Salcburský festival v rozmezí od 18. července do 30. srpna 2015 hned na třinácti místech Mozartova rodného města a jeho okolí. Asi je zbytečné dodávat, že v průběhu každého dne přehlídky je možné se vydat na dopolední, odpolední, večerní, ba i takřka noční kulturní akce, nemluvě o tom, že se řada z nich koná v týž čas současně. Je tedy třeba vždy pečlivě zvážit, kam zamířit a co je nutné si nechat ujít, což zrovna v případně atraktivní salcburské nabídky často přináší nemalá dilemata. Ale abych zbytečně nenapínal: od pátečního večera 14. srpna do časného nedělního odpoledne se mi podařilo zhlédnout tři operní produkce a dva koncerty. A jako obvykle mohu rovnou konstatovat, že každý z těchto zážitků, byl vždy z jiného důvodu výjimečný.
Verdi: Trubadúr, Grosses Festspielhaus, 14. srpna 2015, 20:30 hod.
Salzburger Festspiele ve své dramaturgii s oblibou zohledňuje nejrůznější výročí, pochopitelně hlavně ta kulatá či půlkulatá. V živé paměti je tak stále gigantická oslava Mozartových dvoustých padesátých narozenin v roce 2006, dvě stě let od narození Wagnera a Verdiho v roce 2013 a čerstvě i loňské sto padesáté jubileum Richarda Strausse. Často a rádo se ale vzpomíná i na festivalové debuty slavných umělců. 30. července například galakoncertem v Grosses Festspielhausu oslavil Plácido Domingo čtyřicet let od svého prvního salcburského vystoupení, a o jedné další hvězdě a jejím výročí s nulou na konci bude v tomto článku ještě řeč. Kupodivu jsem však nikde nenarazil na připomenutí okamžiku, který se stal pro festival doslova přelomovým a odehrál se 8. srpna 2005, tedy právě před deseti lety.

Myslím, že ho stačí naznačit jen heslovitě: režie Willy Decker, hudební nastudování Carlo Rizzi, Giuseppe Verdi – La traviata. Samozřejmě, jde o kultovní inscenaci, která byla dlouho dopředu beznadějně vyprodaná (což se naposledy stalo ještě za dávných karajanovských časů), následně nadchla kritiky i publikum a dodnes stanovuje měřítka, podle nichž se jedna z nejpopulárnějších Verdiho oper na scénách celého světa uvádí. Největší senzací tohoto uvedení se ovšem stala představitelka hlavní role, ruská sopranistka Anna Netrebko. Ta na sebe upoutala pozornost už při svém festivalovém debutu v roce 2002. Tehdy jako Donna Anna v Donu Giovannim zatím pouze sekundovala představiteli hlavní role, jenž v té době platil za nejviditelnější tvář Salzburger Festspiele. Jako by právě docházelo k jakémusi střídání stráží – zpívající intelektuál, barytonista Thomas Hampson (neboť právě o něm je řeč) ještě reprezentoval nedávno skončenou mortiérovskou éru vedení festivalu, zatímco s talentovanou krasavicí z Krasnodaru přicházelo cosi nového. Ve zmíněném roce 2005 to byl každopádně Hampson, kdo v roli Giorgia Germonta stanul ve stínu oslňující Violetty, a o tom, že festival právě získal svou novou hvězdu, nemohlo být pochyb.

V celém následujícím desetiletí se pak status Anny Netrebko jako neoficiálního symbolu Salcburských letních her jen prohluboval a potvrzoval. Pěvkyně už dávno není jen v hledáčků odborných hudebních médií, ale i společenských a módních magazínů a televizních pořadů. Nic to však nemění na tom, že se stále jedná o vynikající umělkyni, která má stále co nabídnout jako vokálně i herecky nadaná interpretka. Kromě recitálů a koncertních uvedení oper (Čajkovského Jolanta a Verdiho Jana z Arku), měla Netrebko možnost v rámci festivalu přesvědčit, že zejména ve spolupráci s invenčními režiséry dokáže předvádět strhující jevištní výkony i nadále. Přestože Deckerova La traviata byla pochopitelně jen jedna (a Netrebko už pak do téže inscenace na prknech Metropolitní opery odmítla vstoupit, protože „nechtěla soupeřit sama se sebou“), specifické kvality mělo i Guthovo pojetí Mozartovy Figarovy svatby s Netrebko v roli Zuzanky, Sherrovo zpracování Gounodova Romea a Julie a Michielettovo poetické vidění Pucciniho opery La bohème. Minulý rok se pak zpěvačka znovu vrátila k verdiovskému repertoáru v roli Leonory z Trubadúra, a v novém hudebním nastudování se v téže inscenaci objevila ve čtyřech reprízách i letos.Právě nový dirigent (po loňském Danielle Gattim) vnesl do vnímání inscenace jako „projektu pro Netrebko“ další zajímavé konotace. Prominentní italský hudebník Gianandrea Noseda, momentálně hudební ředitel Teatro Regio v Turíně, má totiž se zpěvaččinou kariérou zajímavou spojitost. V roce 2003 stál jako dirigent Vídeňských filharmoniků za debutovým albem Anny Netrebko pro společnost Deutsche Grammophon s prostým názvem Opera Arias, zatímco o deset let později zaštítil už se svým turínským orchestrem a sborem sopranistku v jejím zatím posledním sólovém nahrávacím projektu s titulem Verdi. Na rozdíl od prvního CD, kde se tehdy dvaatřicetiletá pěvkyně prezentovala poměrně širokým repertoárem s důrazem na lyrický sopránový obor, se na tom aktuálním představuje jako umělkyně, schopná osobitě ztvárnit i dramatické role z Verdiho oper Jana z Arku, Macbeth, Sicilské nešpory, Don Carlo a Trubadúr. Rozsáhlá scéna z jeho čtvrtého dějství Vanne…lasciami včetně slavného Miserere a pasáže Tu vedrai che amore in terra tvoří finále a zároveň vrchol nahrávky, takže slyšet ji tentokrát naživo v provedení Anny Netrebko i Gianandrea Nosedy jsem považoval svým způsobem za svátek.

Po hudební stránce musím konstatovat, že k němu opravdu došlo. Noseda spolu s Vídeňskými filharmoniky pojali Verdiho barvitou partituru s jakousi věcnou přesností a zároveň poctivostí. Trubadúr je dílem mnoha zvukových a dynamických kontrastů, které se v dirigentově koncepci střídaly naprosto plynule a dohromady vyzněly ve vzácně kompaktním a dotaženém tvaru. Jako prvotřídní verdiovské těleso opět prokázal své kvality a zkušenosti i Sbor Vídeňské státní opery pod vedením Ernsta Raffelsbergera, bylo radostí poslouchat ho ve slavném cikánském a vojenském sboru i v četných ansámblových scénách.

Anna Netrebko pak potvrdila, že je hvězdou Salcburského festivalu i ambociozní verdiovské nahrávky právem. Pro roli Leonory má momentálně ty nejlepší předpoklady – technicky jistý soprán atraktivního tmavého zabarvení, volumen, schopný prosadit se nad orchestrem i tu správnou dávku jevištního charismatu a ženského půvabu, potřebnou pro neochvějnou jistotu, že na jevišti stojí skutečná osobnost. Mezi ženskými představitelkami však měla ruská diva přinejmenším rovnocennou soupeřku v představitelce Azuceny, rovněž ruské mezzosopranistce Ekaterině Semenchuk.Vzpomene si na ni ještě někdo jako na součást týmu sólistů Mariinského divadla v Sankt Peterburgu, s nimiž přijel na festival Pražský podzim v roce 2002 do Prahy Valerij Gergiev? Není bez zajímavosti, že tehdy měla spolu se Semenchuk, tenoristou Daniilem Shtodou a basistou Evgenyem Nikitinem dorazit do Prahy i Anna Netrebko. Krátce po tom, co byl zveřejněn její právě podepsaný exkluzívní nahrávací kontrakt s firmou Deutsche Grammophon, se však její priority patrně změnily a v kvartetu ruských pěvců nakonec místo ní přicestovala sopranistka Olga Trifonova. Ale zpět k Ekaterině Semenchuk: pěvkyně s charakteristickým tmavým tembrem už řadu let zvládá po celém světě na obdivuhodné úrovni role širokého repertoáru od belcantových až po wagnerovské. V poslední době má ovšem za sebou několik výrazných úspěchů s Verdiho operními rolemi: v roce 2013 se v režii Petera Steina představila v Salcburku v úspěšné inscenaci Dona Carla jako Eboli, a se svými pěveckými kolegy z téže produkce – Jonasem Kaufmannem a Anjou Harteros – je jednou ze sólistek netrpělivě očekávané nové nahrávky Aidy v nastudování Sira Antonia Pappana. Myslím, že ke svým parádním rolím z dílny italského mistra může směle přiřadit i cikánku Azucenu. Zejména její pěvecký i herecký výkon v duetu s Manricem ze čtvrtého dějství, v němž bojuje s šílenými představami a její syn ji postupně utěšuje, považuji za jeden z vrcholů představení.

Do hlasově dramaticky vypjaté role titulního trubadúra Manrica však podle mého názoru dosud „nedorostl“, jinak výtečný italský tenorista Francesco Meli. Rok od roku stále žádanější pěvec s dobrým technickým zázemím pro adekvátní ztvárnění předverdiovských a raně verdiovských operních úloh (v Salcburku už zpíval Carla v Janě z Arku a Ismaela v Nabuccovi) se tentokrát s vokálními nástrahami nelehkého partu vyrovnával se střídavými úspěchy. Romanci Ah sí, ben mio, tak například přijatelně odzpíval jako půvabnou belcantovou árii belliniovského střihu, zatímco v následující strettě ho nepřeslechnutelně zradily výšky a neprosadil se ani vedle sboru.Manricovým sokem hrabětem Lunou v loňské premiéře nebyl nikdo menší než legendární Plácido Domingo v dalším ze svých barytonových výletů. Role se však krátce po premiéře ze zdravotních důvodů vzdal (a později ji ze svého repertoáru vypustil úplně), takže ho v ní nahradil mladý polský pěvec Artur Ruciński. Varšavský rodák, který momentálně sklízí úspěchy na řadě prestižních scén a jehož čeká v následující sezóně debut v Met v roli Sharplesse v Madam Butterfly, se úlohy Manricova soka a zároveň bratra ujal znovu. Opět s úspěchem. Kromě vzhledu mušketýra má Ruciński především znělý a dobře posazený hlas s predestinací k ideálnímu ztvárnění právě Verdiho velkých barytonových hrdinů (či padouchů), jakkoliv se v nejbližší době připravuje také na Dona Giovanniho, Marcella v La bohème a Lord Ashtona v Lucii z Lammermooru. Z ostatních rolí je ještě třeba upozornit na rumunského basistu Adriana Sâmpetreana v malé, ale v jeho pojetí výrazně zazpívané i zahrané úloze Ferranda (ohlášená indispozice se na jeho výkonu nikterak neprojevila), i na zajímavé a v budoucnu jistě častěji slýchané hlasy chorvatské mezzosopranistky Diany Haller jako Ines a norského tenoristy Brora Magnuse Tødenese ve dvojroli Ruize a Posla.Nakonec jsem si nechal zmínku o režijním a scénickém pojetí, které je v obou případech dílem lotyšského režiséra Alvise Hermanise. Tento uznávaný činoherní režisér a výtvarník si už v minulosti poradil na salcburských festivalových scénách s nelehkými úkoly v podobě inscenací Zimmermannových Vojáků a Birtwistleova Gawaina. V uvedených případech dokázal obdivuhodně vyřešit obrovský prostor festivalových jevišť a působivě s ním pracovat. V Trubadúrovi se mu však primárně výtvarný pohled na věc zcela zásadním způsobem vymstil. Hermanis přišel s koncepcí, v níž se celý příběh odehrává v obrazové galerii, jejímiž zaměstnanci jsou všichni protagonisté kromě Manrica. Obrýlená hlídačka Leonora se zamiluje do renesančního portrétu muže s loutnou, a do reality se jí následně zhmotní nejen on, ale i celý romantický příběh, vyvolaný podněty z dalších obrazů. To, co může znít na první poslech zajímavě, se však okouká a omrzí dřív, než Ferrando – průvodce turistů dozpívá svou úvodní árii. Ano, Hermanis téměř zázračně pohybuje s panely se zavěšenými obrazy tak, že neustále přetváří prostorové dispozice imaginární galerie. Co je to ale platné, když se před vystavenými plátny převlečou hlídači a průvodci ze soudobých stejnokrojů do pohádkových rudohnědých kostýmů (podle návrhů Evy Dessecker) a předvádějí v nich cosi na způsob operního herectví a aranžmá devatenáctého století. Leonora lomí rukama, Azucena hrozí pěstí, Manrico bojovně zdvihá bradu a Luna je připraven kdykoliv tasit meč – více se toho bohužel v Leonořině duševním světě neodehrává.K dovršení všeho působí mimořádně banálně i výběr obrazů, jimiž Hermanis své pojetí příběhu ilustruje. Zdá se, že vycházel z pseudoencyklopedických knih typu 1000 nejslavnějších obrazů nebo Velká kniha umění pro každého. Jak jinak si vysvětlit přítomnost chronicky známých a přitom stylově nesouvisejících pláten Hanse Holbeina, Jana z Eycku, Raffaela, Agnola Bronzina či Tiziana v Hermanisově galerii? Opravdu je dobrý nápad doprovázet Azucenino vyprávění o únosu jednoho děcka a upálení jiného několika malbami Madony s dítětem? A vážně připomíná panu režisérovi Leonořin vstup do kláštera nanebevzetí Panny Marie? Lotyšský tvůrce zřejmě považuje konfrontaci tragikomicky hororózního dramatu s církevními motivy za dráždivě skandální, ale tento kalkul bohužel zoufale selhává. Ve čtvrtém dějství se na moment zdá, že celá koncepce konečně získá jakési opodstatnění: obrazy jsou sňaty ze stěn, galerie se zjevně zavírá či ruší a Leonora – opět hlídačka – se tímto faktem musí vyrovnat. Leč nestane se. Scénu zaplní zástup dalších Leonor s černými závoji a hrdinka sama se pod jejich vlivem opět převléká do šatů dvorní dámy, aby ve svém snění o Trubadúrovi pokračovala až do finále. K němu dojde před neprostupnou rudě zbarvenou zdí bez obrazů. Leonora umírá, Manrico si zoufá, Luna se zlobí, Azucena hrozí pěstí a zástup jakýchsi zombies škrábe prsty na omítku. Na otázku proč, bohužel neumím spolehlivě odpovědět.

Nebýt vynikajícího hudebního nastudování a výborných výkonů většiny sólistů (jimž patřil závěrečný krátký, ale zato intenzivní potlesk publika), těžko bych hledal pro existenci uvedené inscenace na jevišti Grosses Festspielhaus, jakékoliv opodstatnění. Lze si jen přát, aby se nejen Anna Netrebko, ale i všichni další umělci, angažovaní Salcburským festivalem, setkávali do budoucna na jeho scénách s promyšlenějšími a po všech stránkách důstojnějšími režijními kreacemi. Anebo se s některými operními tituly utkali v koncertní formě, což – jak bude uvedeno dále – také nemusí být řešení, postrádající dramatické a vzrušující okamžiky.

Hodnocení autora recenze: 70%
***

Mozarteumorchester Salzburg, dirigent Giovanni Antonini, Mozarteum – Grosser Saal, 15. srpna 2015, 11:00 hod.
Předchozí postřehy z představení Verdiho Trubadúra se týkaly, řekněme, oné blyštivé a zřejmě i mediálně nejpřitažlivější stránky Salcburského festivalu. Hvězdně obsazená operní představení ve třech hlavních festivalových budovách v Hofstallgasse mají ale i svůj protějšek v koncertech a představeních, odehrávajících se na dalších zajímavých místech malebného města nad řekou Salzach. A právě na jejím pravém břehu, v o poznání klidnější části Salcburku, lze hned vedle slavných Mirabelliných zahrad navštívit budovu Mozartea.

Takzvaná Mozart-Matinee, která se zde v průběhu letní přehlídky v dopoledních hodinách konají, mají obvykle společného protagonistu v podobě rezidenčního tělesa Mozarteumorchester Salzburg. Leckoho možná překvapí, že jeho pozoruhodná historie začala už roku 1841, kdy u jeho zrodu pod názvem Společnost katedrální hudby a Mozarteum (Dommusikverein und Mozarteum) stála i Mozartova vdova Constanze a oba skladatelovi synové. Pod současným názvem pak orchestr působí od roku 1908, a zatím posledním šéfdirigentem, jenž pomáhá potvrzovat a dále budovat jeho vynikající pověst, je proslulý odborník na barokní a klasicistní hudbu Ivor Bolton.

V příštím roce, kdy si v rámci zimního festivalu Mozartwoche připomenou salcburští hráči v den Mozartových narozenin 27. ledna 2016 sté sedmdesáté páté výročí od založení orchestru, však před nimi bude stát u dirigentského pultu někdo jiný, než jejich umělecký šéf. Za toho pravého specialistu, který s nimi provede mistrovy vrcholné symfonie Pařížskou, Lineckou a Pražskou, si vyvolili hudebního mága jménem Giovanni Antonini. A právě s ním bylo možné se ve Velkém sále Mozartea setkat už v rámci Salzburger Festspiele dne 15. srpna.Antoniniho, mimochodem letošního padesátníka, patrně není třeba českým posluchačům dlouho představovat. Snad stačí připomenout, že si na tohoto spoluzakladatele snad nejslavnějšího italského orchestru se zaměřením na historicky poučenou interpretaci Il Giardino Armonico jistě dobře pamatují všichni, kdož navštívili v roce 2011 v Rudolfinu fenomenální koncert Cecilie Bartoli s názvem Sacrificium. Hudebníky kolem pěvkyně by myslím málokdo označil za „doprovodný orchestr“, hodilo by se spíše spojení „rovnocenní partneři.“ O vzácném porozumění mezi pěvkyní a Antoniniho tělesem konečně svědčí studiová nahrávka s programem zmíněného koncertu (s áriemi určenými pro slavné kastráty) i další společné tituly: album Vivaldiho árií nebo kompletní záznam Belliniho Normy. A Giovanni Antonini sám pak kromě projektů s Il Giardino Armonico spolupracuje i s jinými významnými orchestry – s Basilejským komorním orchestrem například právě dokončuje soubornou nahrávku všech Beethovenových symfonií.

Evidentně dobře naladěný maestro nastoupil před dlouho dopředu vyprodaný sál Mozartea s obvyklou energií a zahájil koncert s komorně obsazeným orchestrem první ze tří skladeb, které spojovalo ladění ve stupnici D dur. Schubertova Předehra „v italském stylu“ zazněla v úžasném tempu a se syrovou drsností, upomínající spíše na některé z raných orchestrálních děl Gioacchina Rossiniho. Nebylo však divu – právě na aktuální vídeňskou „rossinimanii“ Franz Schubert svým dílkem z roku 1817 odpovídal a zároveň v něm přesvědčil, že brilantní crescenda a překvapivé změny nálad nejsou proti mysli ani jemu. Po předehře pokračoval Antonini (snad už v rámci přípravy na zmíněný slavnostní lednový koncert) s Mozartovou Pražskou symfonií. Jako by k ní však s orchestrem opět přistoupil jako k operní předehře, v jeho pojetí dokonce k jakési neapolské buffě; zejména úvodní Adagio a závěrečné Presto získaly švih a vtip, s nimiž by uspěly jako svěží úvod jakékoliv brilantní hudební komedie – nejlépe od samotného Mozarta. Téměř se nechtělo uvěřit, že před Giovannim Antoninim nestojí jeho sršatý ohňostroj jménem Il Giardino Armonico, ale právě Mozarteumorchester se svou většinovou inklinací k hudbě vídeňského klasicismu. Orchestr zkrátka vyšel specifickým požadavkům svého hostujícího dirigenta dokonale vstříc, což se projevilo i po přestávce v provedení Beethovenovy Symfonie č. 2. Díky promyšlené práci s dynamikou vyznělo dílo pod Antoniniho taktovkou opět s ohromující energií, aby nakonec vygradovalo v oslnivé Allegro molto jako dech beroucí finále nejen této kompozice, ale i samotného koncertu.V Mozarteu bývá dobrým zvykem, že se po skončeném vystoupení jeho protagonisté věnují divákům a v uvolněné atmosféře jim ve foyeru budovy udílejí autogramy a přátelsky s nimi debatují. Po obdobné zkušenosti z loňského roku, kdy jsem měl možnost se takto setkat například se Sirem Antoniem Pappanem nebo Rolandem Villazónem, jsem očekával podobné „post-matinee“ i tentokrát. Že k němu nedošlo, má ovšem zajímavou příčinu: Giovanniho Antoniniho totiž hned po koncertu čekala schůzka s generálním ředitelem jednoho předního českého symfonického orchestru, který dorazil do Salcburgu s úmyslem přesvědčit tohoto dirigenta k hostování v Praze v některé z nadcházejících sezón. Držme tedy palce panu řediteli i sami sobě, abychom se s inspirativním umělcem, jakým Antonini bezesporu je, brzy znovu setkali i u nás.

Hodnocení recenze autora: 90%
***

Mozart: Figarova svatba (Le nozze di Figaro), Haus für Mozart 15. srpna ve 15:00 hodin
V českých očích patrně nejočekávanější součásti Salzburger Festspiele 2015 – nové inscenaci Mozartovy Figarovy svatby s Adamem Plachetkou v titulní úloze a Martinou Jankovou v roli Zuzanky – se na Opeře Plus dostalo několika upoutávek a samostatné recenze od pana kolegy Ungera (recenzi najdete zde).Téměř zázraku se pak rovnala možnost vidět jednu z repríz v opožděném přímém přenosu na televizním kanále ČT art. Je tedy třeba k nové salcburské Figarce dodávat něco dalšího? Napadá mě snad jen několik postřehů, k nimž jsem dospěl díky možnosti vidět tuto produkci režiséra Svena-Erica Bechtolfa naživo a zároveň ji porovnat s její předchůdkyní od Clause Gutha.

Guthova inscenace Figarovy svatby, která měla svou premiéru 26. července 2006, si už předem zajistila v dějinách festivalu zcela unikátní postavení. Právě ona měla zahájit provoz ve zrekonstruovaném a co do technického zázemí supermoderním Malém festivalovém domě (Kleines Festspielhaus), přejmenovaném toho roku na Dům pro Mozarta (Haus für Mozart). V dosud nevídané přehlídce všech dvaadvaceti Mozartových oper, jimiž se toho roku připomínalo čtvrt tisíciletí od narození jejich autora, nemohl se zájmem o Figarovu svatbu žádný jiný titul ani zdaleka soupeřit. A při vší úctě k preciznímu nastudování díla Nikolausem Harnoncourtem a k vynikajícím výkonům sólistů Ildebranda D’Arcangela, Bo Skovhuse, Dorothey Roschmann nebo Christiny Schafer to byla v první řadě opět Anna Netrebko, na níž se soustředila největší pozornost. Senzační Violetta z roku 2005 a aktuální Zuzanka učinila ze vstupenky na Figarku nedosažitelný předmět touhy pro drtivou většinu zájemců, pro něž se stal krátce nato alespoň částečnou útěchou audio i videozáznam z premiérového představení.

Osobně jsem viděl tuto produkci až o rok později, a kritici se tehdy kupodivu vzácně shodli v názoru, že obsazení z roku 2007 bylo ještě lepší, než to loňské. V mnohem svižnějším hudebním pojetí Daniela Hardinga (a také s celou řadou škrtů v partituře) se ve Figarově svatbě tentokrát představili Gerald Finley a Dorothea Roschmann jako hraběcí pár, Luca Pisaroni jako Figaro, Diana Damrau v roli Zuzanky a Martina Janková coby Cherubín. Ti všichni se stali protagonisty monumentální a zároveň stylově čisté inscenace, která spíše než osobitým výkladem příběhu působila svou strhující vizualitou a téměř surrealistickou atmosférou. Okouzlující podívaná se pak na program Salcburského festivalu vrátila ještě v letech 2009 a 2011. V jednotlivých sólových úlohách se ještě vystřídala celá řada prvotřídních mozartovských pěvců zvučných jmen, přičemž stojí za to jmenovat představitele role zahradníka Antonia, jímž byl v obou případech Adam Plachetka.

Režisér Sven-Eric Bechtolf měl v letošním roce možná v mnohém jednodušší výchozí pozici. Nemusel svou inscenací otevírat nové divadlo ani předvádět jeho technické možnosti, nebyl konfrontován s žádným výročím s velkým V a nemusel ani šít svou koncepci na míru žádné mediálně protěžované hvězdě. Touto „Figarkou“ pak dokončil vlastní projekt triptychu oper dvojice Mozart – da Ponte (předchozí tituly Don Giovanni a Così fan tutte už lze zhlédnout i na nedávno vydaných DVD), a nabízí se otázka, čím obohatil salcburskou provozovací tradici Figarovy svatby tentokrát.

Podle mého názoru se Bechtolf vzdálil předchozí Guthově koncepci tolik, jak jen to bylo možné, a už za to mu patří slova uznání. Z magrittovsky tajemného světa snů a escherovsky převrácených perspektiv se vrhl do zcela reálného prostředí anglického panského sídla dvacátých let dvacátého století. Inspirací se mu stal zcela zjevně film Roberta Altmana Gosford Park, což je fakt, připomínaný ve většině recenzí a dalších ohlasů. Málo kdo už ovšem zmiňuje skutečnost, že uvedený film zobrazuje paralelní soužití příslušníků dvou sociálních vrstev – panstva a služebnictva – v jednom domě tak, že přísná hierarchie vztahů v každé z nich prakticky brání prolínání obou těchto světů, ale umožňuje stav, kdy obě vrstvy žijí vlastně nikoliv spolu, ale vedle sebe (a přitom jsou na sobě vzájemně závislé). Na první pohled se tedy jeví paralela s figarovským příběhem, v němž služebnictvo většinu času neformálně klábosí se svými šlechtickými zaměstnavateli, bezstarostně se potuluje po jejich pokojích a vymýšlí na ně poťouchlé pasti, jako ne příliš zřejmá. Bechtolf si však z Gosford Parku vypůjčil především jeho vnější podobu, tedy panský dům, který spolu se scénografem Alexem Ealesem představuje v působivém řezu doslova od půdy až po sklep jako místo rozdělené funkčním schodištěm na prostory pro panstvo a pro služebnictvo.Jde o prostor, který si o přísný řád a jeho dodržování přímo říká – a přesto se nedodržuje, z čehož právě vyplývá většina komických situací této Figarovy svatby.

Ano, Bechtolfova Figarka je především komedie, a zaplať Pán Bůh za to. Nevzpomínám si, že by se u Guthovy předchozí inscenace někdo v publiku nahlas smál, zatímco gagy a chytře vypointované situace budí v tomto novém pojetí veselí téměř neustále. Tím lépe vynikne v podstatě jediný vážný moment této koncepce, to jest vyhaslý a bezvýchodný vztah mezi Hraběnkou a Hrabětem. Zajímavý je i otevřený konec, který o jeho další budoucnosti vůbec nevypovídá jednoznačně.

Myslím, že na pěvecké obsazení z roku 2015 se bude jednou vzpomínat jako na jedno nikoliv z nejhvězdnějších, ale zato jako na nebývale kompaktní a herecky nesmírně talentované. Jistě ne náhodou se v něm v nových rolích našli i „veteráni“ z Guthovy inscenace. Živá a všudypřítomná Zuzanka Martiny Jankové je podle mého názoru hlavním a nejviditelnějším tahounem inscenace, zatímco obrovitý Adam Plachetka coby trochu neohrabaný panský šofér s ní tvoří báječně kontrastní dvojici. Guthův Figaro Luca Pisaroni povýšil na Bechtolfova Hraběte plným právem – za nadutou a znuděnou fasádou skrývá pošramocenou sebedůvěru i touhy, s nimiž si nedokáže poradit. Trochu unylá a nevýrazná Hraběnka Anett Fritsch je vlastně jen stínem dříve jistě atraktivní ženy, na níž se nesnadné soužití s Hrabětem patrně viditelně podepsalo. Další pozoruhodnou dvojicí je pak Cherubín a Barbarina: oč působí mladík v podání Margarity Gritskové zženštileji, o to je zahradníkova dcera, ztvárněná Christinou Gansch, klukovsky rozpustilejší. Poslední tandem pak tvoří Marcellina Ann Murray a Don Bartolo Carlose Chaussona, brilantně zahraný pár jak vystřižený z komedií Oscara Wildea.A protože v Bechtolfově Gosford Parku není malých rolí, sluší se ještě připomenout slizkého šmíráka Dona Basilia, skvěle ztvárněného Paulem Schweinesterem, i Franze Suppera a Erika Anstina ve výrazně podaných rolích Dona Curzia a Antonia. A jen tak mimochodem, všichni jsou navíc pěvecky skvělí. Nejsem s to vyslovit samostatné hodnocení hry Vídeňských filharmoniků – pod taktovkou Dana Ettingera působil výkon orchestru jako naprosto homogenní součást celku. Od tělesa i dirigenta s patřičným věhlasem by se možná dalo očekávat víc (jak to týž soubor s maestrem Gianandreou Nosedou dokázal o den dříve v Trubadúrovi), ale přiznám se, že mi v tomto případě „degradace“ vídeňských mistrů na pouhý „doprovodný orchestr“ nijak nevadila. Jak už bylo řečeno, v této Figarově svatbě nešlo o prezentaci hvězd, ale o představení fungujícího, věrohodného – a hlavně zábavného příběhu. A tuto koncepci se podle mého mínění podařilo naplnit zcela znamenitě.

Smyslem této úvahy nebylo porovnávat klady a zápory Guthovy a Bechtolfovy inscenace jedné z nejslavnějších Mozartových oper. Šlo mi spíše o to dokázat, že každá má svůj osobitý půvab a s ním i právo na jevištní život. Spíše než vyzdvihovat jednu nad druhou mě pak baví představa, jak a čím se od nich bude lišit nějaká příští produkce salcburské Figarovy svatby.

Hodnocení autora recenze: 80%
***

Massenet: Werther – koncertní provedení, Grosses Festspielhaus, 15. srpna 2015, 21:00 hod
Na počátku tohoto článku jsem se ve vzpomínkách vrátil mimo jiné do roku 2002, kdy se na jevišti Velkého festivalového domu v Kušejově inscenaci Dona Giovanniho poprvé setkali Thomas Hampson a Anna Netrebko. Označit jednoho z nich za tvář minulosti festivalu a druhého za symbol jeho budoucnosti je jistě možné, ale samozřejmě až s časovým odstupem. Před oněmi třinácti lety – stejně jako dnes – se však návštěvníci Salzburger Festspiele neptali, kdo byl hvězdou včera a kdo jí bude zítra, ale kdo je jí právě teď a kde je k vidění, ne-li v Salcburku. A právě v roce dvoutisícím druhém se na festivalu objevily dvě pěvecké superstar, které v té době bezkonkurenčně vládly světovým scénám i klasickému nahrávacímu průmyslu. Spolu či každá zvlášť pak obě vytrvale přesvědčovaly o tom, že kdo hledá ideální sopranistku a dokonalého tenora, nemusí se rozhlížet dlouho.

Jistě, šlo o manželský pár Angelu Gheorghiu a Roberta Alagnu neboli „Bonnie a Clydea světové opery“. Poněkud výstřední dvojice atraktivních umělců se tehdy uvolila vystoupit v Salcburku v několika koncertních provedeních titulu, jejž o několik let dřív pomohla s nemalým nasazením vrátit na výsluní diváckého zájmu. Pokud by vás tedy zajímalo, jaké vstupenky se toho roku ztratily z festivalových pokladen nejdříve, pak to byly ty s označením „Gounod: Roméo et Juliette, Grosses Festspielhaus.“ Kromě páru Gheorghiu – Alagna v titulních rolích se před vyprodaným sálem představili také Daniela Barcellona, Manuel Lanza, Roberto Scandiuzzi nebo Orchestr Vídeňského rozhlasu s dirigentem Bertrandem de Billym.

Na toto ojedinělé salcburské hostování umělců, kteří už dávno budují své kariéry každý zvlášť a zjevně oba směřují ke svému uměleckému zenitu, jsem si vzpomněl před návštěvou letošní koncertní verze dalšího slavného díla francouzské operní literatury, Massenetova Werthera. Po odřeknutí role Charlotty Elīnou Garančou to totiž byla opět Angela Gheorghiu, kdo se vydal znovu dobýt Velký festivalový dům, tentokrát po boku velké tenorové osobnosti dneška Piotr Beczały.Dalo by se říci, že máte-li před sebou skvělé pěvce a výtečný orchestr, není potřeba inscenační podoby prováděné opery bezpodmínečnou nutností. V aktuálním případě se to ukázalo v praxi jako pravdivé: protagonisté velmi komorního a intimního příběhu se objevovali na jevišti pouze v okamžicích, kdy v něm měli svou roli, a navzdory využívání notových stojanů se snažili i o decentní herecké vyjádření.

Nebylo tak problémem uvěřit, že se po scéně skutečně pohybují hrdinové romantické love story z německého maloměsta konce osmnáctého století. Polský tenorista Piotr Beczała má pro roli Werthera momentálně všechny předpoklady: charakteristicky zabarvený hlas schopný plynule přecházet mezi jednotlivými polohami, stejně tak umí věrohodně ztvárnit lyrickou i dramatickou rovinu svého partu. Charismatický pěvec pojímá vokálně i herecky portrét nešťastného básníka bez afektu a velkých póz. Zobrazuje ho naopak jako jedince, který se snaží co nejstřízlivěji analyzovat situaci, do níž se dostal, a když ji zhodnotí jako bezvýchodnou, nachází z ní relativně klidně jediné, byť tragické východisko. Mám za to, že Beczałovo současné pojetí Werthera jen navazuje na jeho předchozí úspěchy s rolemi francouzské operní literatury: Gounodovým Faustem a Romeem a Julií nebo rovněž Massenetovým Des Grieuxem z Manon. O zpěvákově inklinaci k tomuto repertoáru ostatně svědčí i jeho letošní album s názvem The French Collection. Dosavadní specialista číslo jedna na autentickou interpretaci tenorových postav z francouzských oper Roberto Alagna by měl možná zbystřit.

Pro Rumunku Angelu Gheorghiu v roli Charlotte hovoří především stále přirozeně krásný soprán s nezměnitelnou tmavou barvou, kovově znějícími výškami i něžnými pianissimy. Že jí zvládnutí původně mezzosopránové úlohy nečiní potíže, prokázala už před několika lety na obdivuhodné nahrávce Antonia Pappana po boku Roberta Alagni, Thomase Hampsona a Patricie Petibon, v jevištní podobě Werthera pak debutovala s velkým ohlasem letos v březnu ve Vídeňské státní opeře. Se zpěvaččiným ztvárněním role andělské vychovatelky mladších sourozenců v domě ovdovělého otce jsem měl trochu problém jen představitelsky. V prvním a druhém dějství se totiž objevila na scéně ve volných pestrých šatech bez ramínek, čímž v kombinaci s poněkud vyzývavým chováním vůči Wertherovi i Albertovi a smyslnými reakcemi na symbolickou taneční hudbu působila spíše jako cikánka Preziosilla z Verdiho Síly osudu, než jako zodpovědná Massenetova hrdinka. Po přestávce se však na jevišti objevila Gheorghiu v elegantně jednoduché robě a v ní jako by se usídlila i opravdová Charlotte. Společná scéna s Wertherem ve třetím dějství pak patřila k nejsilnějším momentům celého představení.

Všechny ostatní postavy wertherovského příběhu zůstávají obvykle ve stínu ústřední dvojice, ale jak je v Salcburku zvykem, objevili se i v nich vynikající pěvci. Ruská lyrická sopranistka Elena Tsallagova, která v minulosti zaujala na vícerých scénách jako Janáčkova Liška Bystrouška, ztvárnila křehce půvabnou Charlottinu sestru Sophii. Jako poněkud arogantního a odtažitého jedince vykreslil pěvecky i představitelsky Wertherova soka v lásce Alberta mladý rakouský barytonista Daniel Schmutzhard (jehož debutem na Salcburském festivalu byl roku 2008 Lovec ve Dvořákově Rusalce). V úloze správce bylo radostí poslouchat zkušeného chorvatského basistu Giorgia Suriana a komickou dvojici Schmidta a Johanna zazpívali na vysoké úrovni Martin Zysset a Ruben Drole. Celý příběh pak zarámovaly sborové výstupy sedmi dětských členů Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor pod vedením sbormistra Wolfganga Götze.

Argentinský dirigent Alejo Pérez s Mozarteumorchester Salzburg opět dokázal, že v budově Mozartea za řekou sídlí v podstatě chameleonské hudební těleso. Zatímco dopoledne se jevilo být dokonalým souborem pro invenčně bohatou interpretaci děl vídeňských klasiků, tentokrát se blýsklo i v operní partituře kultivovaného francouzského lyrika z konce devatenáctého století. Orchestr zněl ve všech nástrojových skupinách naprosto vyrovnaně a pod Pérezovou taktovkou projevil výjimečný smysl pro pochopení Massenetova kompozičního stylu.Premiéru po všech stránkách zdařilého projektu sledovali v hledišti Velkého festivalového domu například Gianandrea Noseda, Anna Netrebko, Artur Ruciński nebo známá rakouská moderátorka Barbara Rett. Nadšený aplaus publika potvrdil, že skvělý operní zážitek může přinést i představení, v jehož programu se nedočteme jména režiséra, scénografa nebo tvůrce kostýmů.

Hodnocení autora recenze: 80%
***

Wiener Philharmoniker, dirigent Riccardo Muti, sólistka Anne-Sophie Mutter, Grosses Festspielhaus, 16. srpna 2015,  11:00 hod.
Hlediště i pódium Velkého festivalového domu jsou v obležení kamer, které jsou připraveny vyslat signál přímým přenosem do několika televizních stanic i na promítací plátno před salcburský dóm. Lze tedy očekávat, že se blíží Událost. Ve vyprodaném sále usedá na své místo i jeden z nejpopulárnějších německých herců a bavičů Thomas Gottschalk (u nás známý nanejvýš z prostoduchých komediálních sérií o Nosáčích a Zmatkářích). Lze tedy očekávat, že se blíží Událost, na níž je dobré být viděn. Z čistě uměleckého hlediska by takovou událostí mohl být už jen samotný fakt, že za několik minut začne koncert Vídeňských filharmoniků s dirigentem Riccardem Mutim. Ale tím, kdo zde dnes – stejně jako včera i předevčírem v tutéž dobu – způsobil to pravé pozdvižení, je proslulá houslistka Anne-Sophie Mutter se svými pověstnými stradivárdkami zvanými Lord Dunn-Raven.Ke slavným okamžikům, spjatým s Grosses Festspielhaus, patří událost, k níž došlo na den přesně před třiceti lety. Tehdy se tatáž půvabná interpretka ve věku dvaadvaceti let setkala s týmž orchestrem, aby spolu s ním provedla Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35. Kultovní dílo, slavný orchestr a houslistka s pověstí zázračného dítěte (a už několik let i s pověstí zázračně hrající krasavice). Chybí už jen jméno dirigenta, jímž je sólistčin objevitel a mentor, občanským povoláním neomezený pán nad Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky a třemi salcburskými festivaly jménem Herbert von Karajan. 16. srpna 1985 se tedy nádherné Čajkovského skladbě dostalo jednoho z nejpamátnějších provedení, a její živý záznam ze Salcburku se „svatou trojicí“ Mutter – Wiener Philharmoniker – Karajan patří dodnes k rodinnému stříbru vydavatelství Deutsche Grammophon.

Vstoupit do stejné řeky podruhé je nemožné, ale důstojně vzpomenout na minulost je čas od času dokonce žádoucí. Stále stejně půvabná Anne-Sophie Mutter přišla po třech dekádách opět před Vídeňské filharmoniky, aby si spolu skladbu, jíž věnoval skladatel roku 1881 přímo tomuto orchestru, znovu zahráli. Herbert von Karajan je už sice od roku 1989 pochován v obci Anif nedaleko Salcburku, ale v téže vesnici má kupodivu letní usedlost i jiný dirigent, jemuž tentokrát připadla čest Karajana zastoupit.

Nevím přesně, jak popsat dokonalost, zosobněnou ve hře geniální umělkyně, jednoho z nejlepších orchestrů světa a dirigentské legendy jménem Riccardo Muti.Každý, kdo zná Čajkovského koncert s nádhernou ústřední melodií úvodního Allegra, variace obsažené ve střední Canzonettě a finále se strhujícím zakončení v Allegro vivacissimo jistě dobře ví, že sólista i orchestr zde vystupují jako rovnocenní partneři, kteří jsou jeden druhému oporou a společně vytvářejí jedinečný celek. Mutter i Muti jsou výrazné a v mnohém ohledu nekompromisní umělecké osobnosti. Už proto jsem za možnost sledovat, jak v této rafinované kompozici soustředěně sledují jeden druhého a se vzájemným respektem se hudebně doplňují, neskonale vděčný. Po doznění skladby nemohlo následovat nic jiného, než standing ovations, po nichž pak ještě Mutter uctila památku Herberta von Karajana přídavkem v podobě jeho oblíbené Bachovy Sarabandy.

Další skladba, která kdysi zazněla ve světové premiéře v podání Vídeňských filharmoniků, se objevila na programu i po přestávce. Symfonie č. 2 D dur, op. 73 Johannese Brahmse z roku 1877 je co do charakteru instrumentačně hutnou kompozicí s výrazně melancholickou náladou a občas se o ní hovoří jako o „Brahmsově Pastorální”. Orchestr pod Mutiho vedením pojal romantickou symfonii jednoho ze svých kmenových autorů s ukázkovým porozuměním. Měkkost smyčců, téměř dokonalá souhra dechů a dech beroucí práce s tempem a dynamikou, to vše bylo opět názornou lekcí, jak má vypadat vzorová interpretace Brahmsova orchestrálního díla.Poněkud odměřeně působící maestro po skončení koncertu na aplaus publika žádným přídavkem neodpověděl, takže na monitorech kamer poměrně záhy naskočily titulky, oznamující konec živě přenášeného pořadu. Nezbylo mi tedy, než se pro tentokrát se Salcburským festivalem rozloučit a vydat se na cestu domů. Před rokem jsem svůj festivalový kaleidoskop ukončil těmito slovy: „Cestou na salcburské nádraží jsem se na mostě Markartsteg… ještě na moment ohlédl. Panoráma starého města pod kopcem s pevností Hohensalzburg se totiž okouká jen málokomu. Většina návštěvníků Salcburku a jeho letního festivalu si naopak řekne: ,Doufám, že se sem zase vrátím. Nejpozději za rok…´“ Loňské přání se mi tedy splnilo. Nezbývá mi tedy nic jiného, než si přát, aby se vyplnilo i v roce příštím. Návštěva Salcburského festivalu je totiž s ničím nesrovnatelná zkušenost, kterou vám, kdož jste dočetli až sem, ze srdce přeji také.

Hodnocení autora recenze: 100%

Salzburger Festspiele 2015

Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie a scéna: Alvis Hermanis
Kostýmy: Eva Dessecker
Světla: Gleb Filshtinsky
Video: Ineta Sipunova
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 8. srpna 2015 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z reprízy 14. 8. 2015) 

Manrico – Francesco Meli
Leonora – Anna Netrebko
Il Conte di Luna – Artur Ruciński
Azucena – Ekaterina Semenchuk
Ferrando – Adrian Sâmpetrean
Ines – Diana Haller
Ruiz / Un messo – Bror Magnus Tødenes
Un vecchio zingaro – Matthias Winckhler
***

Mozart-Matinee
Dirigent: Giovanni Antonini
Mozarteumorchester Salzburg
15. a 16. srpna 2015 Mozarteum – Grosser Saal Salcburk
(psáno z koncertu 15. 8. 11:00 hod)

program:
Franz Schubert: Ouvertüre „Im italienischen Stile“ D dur D 590
Wolfgang Amadeus Mozart: Symphonie Nr. 38 D dur KV 504, „Prager“
Ludwig van Beethoven: Symphonie Nr. 2 D dur, op. 36
***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro
Dirigent: Dan Ettinger
Režie: Sven-Eric Bechtolf
Scéna: Alex Eales
Kostýmy: Mark Bouman
Světla: Friedrich Rom
Sbormist Ernst Raffelsberger
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 26. července 2015 Haus für Mozart Salcburk
(psáno z reprízy 15. 8. 15:00 hod)

Il Conte Almaviva – Luca Pisaroni
La Contessa Almaviva – Anett Fritsch
Susanna – Martina Janková
Figaro – Adam Plachetka
Cherubino – Margarita Gritskova
Marcellina – Ann Murray
Don Bartolo – Carlos Chausson
Don Basilio – Paul Schweinester
Don Curzio – Franz Supper
Barbarina – Christina Gansch
Antonio – Erik Anstine
***

Jules Massenet:
Werther
(koncertní provedení)
Dirigent: Alejo Pérez
Sbormistr: Wolfgang Götz
Mozarteumorchester Salzburg
Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor
Premiéra 15. srpna 2015 21:00 hod. Grosses Festspielhaus Salcburk

Werther – Piotr Beczała
Charlotte – Angela Gheorghiu
Albert – Daniel Schmutzhard
Sophie – Elena Tsallagova
Le Bailli – Giorgio Surian
Schmidt – Martin Zysset
Johann – Ruben Drole
***

Mozart-Matinee
Dirigent: Riccardo Muti
Anne-Sophie Mutter (viola)
Wiener Philharmoniker
15. a 16. srpna 2015 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z koncertu 16. 8. 2015) 

program:
Petr Iljič Čajkovskij: Konzert für Violine und Orchester D dur, op. 35
Johannes Brahms: Symphonie Nr. 2 D dur, op. 73

www.salzburgerfestspiele.at

Foto Salzburger Festspiele / Siemens, Forster, Marco Borelli, Ruth Walz