I když indisponovaný, exceloval. Jan Martiník na Dvořákově Praze

Veronika Vejvodová, 14.09.2015 18:28

Bohužel, hned před začátkem koncertu ohlásil dramaturg komorního cyklu a zároveň jeden z účinkujících večera pianista Ivo Kahánek Martiníkovu momentální indispozici, kvůli které museli interpreti z plánovaného programu odebrat první písňový cyklus Ralpha Vaughana Williamse Songs of travel – místo něj zařadil Ivo Kahánek operativně do programu dvě Schubertova Impromptu (č. 1 a č. 4). I když zůstal zbytek programu nezměněn, diváci přišli asi o největší perličku z koncertu, který se uskutečnil v rámci komorní řady festivalu Dvořákova Praha v Anežském klášteře v neděli 13. září.Přestože byl Jan Martiník ohlášen jako hlasově indisponovaný, na jeho skvělém výkonu to nic neubralo. Drobounký šelest byl slyšitelný pouze ve forte pasážích, nicméně bylo znát, že pěvec se svým hlasem zachází opatrněji. Jan Martiník se na koncertě představil za klavírního doprovodu Ivo Kahánka, který připravil program, jaký skutečně patří na festival, jenž se pyšní Dvořákovým jménem. Chvála patří soudržné a promyšlené dramaturgii, za kterou by se nemusel stydět kterýkoliv ze světových festivalů.

Dramaturgie koncertu byla obsahově postavena na písních s kontemplativním obsahem. V textech těchto písní se bilancuje nad životem, rozmýšlí nad smrtí, velebí se láska a oslavuje víra v Boha. Všechna tato témata jsou jednotící linií všech tří cyklů – Ralpha Vaughana Williamse, Johannese Brahmse a Antonína Dvořáka. Williamsův a Brahmsův cyklus tvoří také velmi zajímavou paralelu k Biblickým písním Antonína Dvořáka i vzhledem ke generační spojitosti skladatelů. Williamsův cyklus vznikl ještě během Dvořákova života v letech 1901–1904, Johannes Brahms napsal své Čtyři vážné zpěvy v roce 1896, Antonín Dvořák své Biblické písně jenom o dva roky dříve. Vedle toho zde nalézáme i zcela konkrétní osobní vazbu mezi Brahmsem a Dvořákem, kteří byli přáteli.

Jako první byly představeny Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy, jejichž klavírní part stojí spíše v pozadí sólovému pěvci a dokresluje náladu určité písně. Texty prvních tří písní pochází ze Starého zákona; poslední, čtvrtá, z Nového zákona. Jan Martiník provedl tyto písně dostatečně majestátně, s potřebnou dávkou vážnosti a přesvědčivým výrazem.Následovala do programu vložená dvě Schubertova Impromptu, ve kterých Ivo Kahánek zaujal technicky dokonalou a dynamicky do detailu propracovanou hrou.

Martiníkovu interpretaci Dvořákových Biblických písní znám z ostravského Dvořákovského písňového maratonu, který se v loňském roce uskutečnil 1. května (naše recenze jsme přinesli zde a zde). Tam se pěvec představil na závěr večera právě s tímto kompletním Dvořákovým cyklem. Jan Martiník dokázal jednotlivé písně velmi dobře náladově odlišit. Když bylo potřeba, přidal na dramatičnosti, jindy byl zas velmi jemný a lyrický. Velmi pěkně byla vystavěna například devátá píseň Pozdvihuji očí svých k horám, která velmi přirozeně gradovala od počátečního pianissima do finálního forte. Obdivuhodné bylo frázování v kombinaci s odpovídající dynamikou, nehledě na to, že pěvci bylo rozumět každé slovo. Jan Martiník dal vyniknout všem melodickým linkám, které se v písních nachází, byť jen v náznaku. Pěvcův hlas zaujal znělými hloubkami, neobyčejnou barevností, a dokonce i průzračnými výškami.

V Biblických písních zazářil také Ivo Kahánek, jehož sólistická individualita se projevila i v doprovodném klavírním partu – nikoli však v tom smyslu, že by se snažil zastínit sólistu. Ivo Kahánek svůj part propracoval v detailech a v souladu s intepretací Jana Martiníka. Oba tak tvořili vynikající interpretační dvojici.Troufám si tvrdit, že Jan Martiník je v současnosti jedním z našich nejlepších pěvců, bohužel v České republice dosud velmi málo známým. Na rozdíl od některých svých kolegů se zatím nerozhodl si vedle své zahraniční kariéry (momentálně je členem souboru v berlínské Staatsoper Unter den Linden) systematicky budovat jméno i v českých zemích.