Nádech snového a neskutečného. Jaroussky překračuje hranice všemi směry
Slavný kontratenorista Philippe Jaroussky přijel na Struny podzimu s výjimečným projektem: vychází z jeho posledního dvojalba Green (Erato/Warner Classics) vydaného v únoru a je to jeho velmi osobní pocta Paulu Verlainovi. Pásmo písní na Verlainovy texty od různých autorů přednesl za klavírního doprovodu Jérôma Ducrose 11. listopadu ve Španělském sále Pražského hradu.
„Tento projekt, který vyžadoval hodně práce a pátrání, je asi jeden z mých nejosobnějších a představoval opravdu velkou výzvu,“ uvedl Jaroussky v magazínu Presto Classical. Verlain je jeden z nejčastěji zhudebňovaných básníků ve Francii a sešla se tu řada autorů, rozdílných stylů, a co bylo pozoruhodné, mohli jsme srovnávat, jak tentýž text uchopili dva skladatelé naprosto odlišně, jak různorodě čtou a vyjadřují význam či emoci veršů. Hodně v tom byl užitečný program s překlady básní od Gustava Francla.
Asi nejzásadnější otázkou večera, která po celou dobu visela ve vzduchu, bylo, zda může kontratenor, jež má své místo a je ceněn na poli staré hudby, vstoupit do jiného repertoáru, do hájemství „přirozených hlasů“. V tomto případě do hudby pozdního devatenáctého století a přelomu dvacátého, do francouzských „mélodies“ plných milostné lyriky, do tvorby Debussyho, Saint-Saënse, Faurrého, Chaussona a dalších. Na Jarousském je vidět, jak moc touží překročit ty hranice, jak tu hudbu miluje, má na to umělecky i intelektuálně, jak je připraven zdolat to po technické stránce. Jak se chce zbavit nálepky určité kuriozity. Musím říct, že pro mě ta otázka i po skvělém vystoupení kontratenoristy zůstala bez jednoznačné odpovědi.
Celý večer měl nádech něčeho snového, neskutečného – jemná a hravá francouzská hudba podbarvená kultivovaným klavírem proudila ve dvou dlouhých blocích písní bez přerušování a potlesků a uklánění. I Jarousského hlas zní neskutečně – ve vyšších polohách má dokonalou ženskou barvu a lze se do něj zaposlouchat a nechat se unášet melodií. Pak má ale poněkud ostřejší tóny v přechodovém rejstříku do nižších poloh a tam si uvědomíte, že se jedná o kontratenor se všemi klady a zápory, jež to nese. K těm patří i méně zajímavá barevnost v nižších polohách a omezená dynamika. Zajímavé je, že Jarousského vlastní hlas není nijak vysoký, původně je barytonista, ani ne tenor.
Jaroussky zahajoval Svitem luny od Gabriela Faurého, v průběhu večera jsme pak Svit mohli ještě slyšet z pera Clauda Debussyho a Jozefa Szulce. Posledně jmenovaný autor polského původu píseň zpracoval oproti složitému Debussymu jako lehký popěvek, také byl svého času populárním skladatelem lehké francouzské operety a přesně tuto Szulcovu píseň z roku 1907 zvěčnila průkopnice záznamu zvuku, slavná australská sopranistka Nellie Melba. Ponuřejší tóny do jinak optimistického vyznění recitálu vnesl Honeggerův Spánek sen černý je. Zajímavé je i další polsky znějící jméno skladatelky Poldowski: pod tímto pseudonymem tvořila Régine Wieniawská, dcera známého houslového virtuóza a skladatele. Slyšeli jsme od ní písně Colombina, Mandolína a Hle, luna bílá. Zajímavý rozpor přinesla skladba Slyšte, co zpívá píseň sladká: zatímco Chausson z ní vytvořil velmi složitou náročnou strukturu, Léo Ferré na stejný text zkomponoval jednoduchý pouťový popěvek na tři doby, který by slušel pověstným pařížským caruselům. Píseň Green od Faurého (a také verze od André Capleta), která dala název celému albu, je náročná svou složitou melodickou linkou a těkavým výrazem, Jaroussky se jí zhostil čistým a citlivým hlasem a stejné to bylo u virtuózních výšek ve skladbě Ticho Reynalda Hahna. Zdá se, že ve výškách je Jaroussky naprostý suverén, zpívá v plné pohodě, zvládá i nepříjemné skoky do nižších rejstříků, je nesmírně muzikální a má cit pro styl. Umí velice jemně nasadit tón v pianissimech nebo modulovat dynamiku uprostřed dlouhých držených tónů dle libosti, dokonale frázuje.
Některé písně zavedly posluchače až do osmdesátých let dvacátého století (Léo Ferré), takže jsme mezi impresionisty a pozdními romantiky, mohli zaslechnout i melodie téměř filmové či muzikálové a jazzově laděné. Všechny tyto styly ovšem sjednotil kultivovaný klavírní doprovod Jérôma Ducrose do intimního salónního zvuku. Ducrose hrál citlivě, ale i s vášní. Uvedl také tři skladby sólově, aby si kontratenorista v dlouhém bloku písní přece jen trochu odpočinul. Slyšeli jsme Debussyho Preludium z Bergamské suity a dětsky průzračnou Chabrierovu Idylu z Pitoreskních kousků; nejsladší líbeznou melodiku přinesl Debussyho Svit luny.
Byl to večer plný poezie – a nejen té ve verších.
Hodnocení autorky recenze: 85 %
Struny podzimu
Philippe Jaroussky & Jérôme Ducros
Paul Verlaine v písních
Philippe Jaroussky (kontratenor)
Jérôme Ducros (klavír)
11. listopadu 2015 Španělský sál Pražského hradu
program:
– Gabriel Fauré: Clair de lune (Svit luny)
– Gabriel Fauré: Green
– Reynaldo Hahn: En sourdine (Potichu)
– Poldowski: Colombine (Kolombína)
– Charles Bordes: O triste était mon âme (Smutno, ach smutno v duši je mi…)
– Claude Debussy: Preludium z Bergamské suity pro klavír
– Gabriel Fauré: Mandoline (Mandolína)
– Déodat de Séverac: Le ciel est par dessus le toit (Nebe tam v dáli nad střechou)
– Ernest Chausson: Ecoutez la chanson bien douce (Slyšte, co zpívá píseň sladká…)
– Poldowski: Mandoline (Mandolína)
– Poldowski: La lune blanche (Hle, luna bílá)
– Emmanuel Chabrier: Pitoreskní kousky pro klavír: Idyla
– Reynaldo Hahn: D’une prison (Nebe tam v dáli nad střechou)
– Claude Debussy: Fêtes galantes I: En sourdine – Fantoches – Clair de lune (Galantní slavnosti I: Potichu – Loutky – Svit luny)
– Léo Ferré: Ecoutez la chanson bien douce (Slyšte, co zpívá píseň sladká…)
=přestávka=
– Jozef Szulc: Clair de lune (Svit luny)
– André Caplet: Green
– Reynaldo Hahn: Chanson d’automne (Podzimní píseň)
– Camille Saint-Saens: Le Vent dans la plaine (Jako vzrušení plné vzdechů)
– Léo Ferré: Colloque sentimental (Sentimentální rozhovor)
– Claude Debussy: Svit luny z Bergamské suity pro klavír
– Gabriel Fauré: C’est l’extase (Jako vzrušení plné vzdechů)
– Ernest Chausson: Apaisement (Hle, luna bílá)
– Claude Debussy: Mandoline (Mandolína)
– Arthur Honegger: Un grand sommeil noir (Spánek sen černý je)
– Claude Debussy: Radostný ostrov (pro klavír)
– Claude Debussy: Fêtes galantes II: Les ingénus – Le faune – Colloque sentimental (Galantní slavnosti II: Bláhoví – Faun – Sentimentální rozhovor)
– Charles Trenet: Chanson d’automne (Podzimní píseň)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]