Nejdřív 70, nakonec 700 milionů €. Jaké to bylo při otevření Labské filharmonie?

Z ohlasů v zahraničním tisku

Perla Hamburku. Elbphilharmonie slavnostně otevřena
(Zeit online – 12. 1. 2017 – Rabea Weihser)

Na nábřeží před četnými bezpečnostními zátarasy stojí dva důchodci, drží kartonové cedule s nápisy. Na mužově ceduli stojí: „Nejdřív 70, nakonec 700 milionů euro! Daně!“ Na ceduli ženy: „Sháním vstupenku.“ A to o zahajovacím večeru Labské filharmonie. Zdržení a odklady, absurdní vzrůst nákladů a hašteřivost během stavby se Hamburčanům dostaly pod kůži. A přesto jen stěží mohou lákavosti tohoto architektonického skvostu odolat. Když už je to lesklé, hrdé a vznosné  skleněné těleso tak krásné zvenčí, jaké teprve bude uvnitř, kde se kolem pódia zvedá hlediště jako travertinové terasy v tureckém Pamukkale? A hlavně, jak to v nejdražším koncertním sále světa zní?

O volné vstupenky na zahajovací koncert bylo 200.000 zájemců. Slavnostního zahájení se jich mohlo spolu se 1.600 hosty zúčastnit pět set.

Spolková kancléřka, spolkový prezident, bývalý spolkový prezident, spolkový ministr a předseda spolkového ústavního soudu sedí v první řadě, na pódiu se řeční, kupodivu vlažně. Starosta Olaf Scholz mluví nezúčastněně a podivně stísněně. Spolkový prezident Joachim Gauck s trochu větším nadšením, ale nabádavě. Architekt Jacques Herzog ochable děkuje. Generální intendant Christoph Lieben-Seutter je prkenný. V sále dále sedí Günter Netzer, Armin Mueller-Stahl, Hannelore a Nina Hoger, Fatih Akin, Charly Hübner, John Neumeier, Jorge González, kabelky Chanel, náušnice značky Dior, lodičky od Louboutina, pravé kožešiny, flitry, černé krajky, růžový taft a také občas bavorský kostýmní fundus.

A co když nic neuslyším?
Císařovy nové šaty, každý v publiku to napětí cítí. Nejdražší koncertní sál by také měl být nejlepší. Ale co když já to neuslyším? Co když se mnou ten dlouho očekávaný večer nic neudělá?

Naštěstí už první takty Beethovenova Stvoření Prométheova pochybnosti zaženou. Dirigent Thomas Hengelbrock řídí NDR Elbphilharmonie Orchester. Ihned zaznamenáme průzračně čistý zvuk podivuhodné dynamické šíře, se zřetelnými akcenty, plný a měkký v tutti souhře. Program zahajovacího koncertu prochází epochami. Moderna i barok, pozdní romantismus podává ruku současnosti. Jedenáct kratších i delších skladeb má v tomto rámci ukázat, co všechno sál umí. Má rád symfonické opojení Wagnerem i Brahmsem, stejně jako žestě a bicí Wolfganga Rihma nebo Bernda Aloise Zimmermanna. Nese tón hobojového sóla, znějícího z hlediště v osamělé Brittenově meditaci, i malý barokní ansámbl, doprovázející pětihlasý zpěv. Slyšet je všechno. Ovšem také soustředěný dech souseda nebo vytažení kapesníku někde uprostřed řady.

Velký sál Labské filharmonie skutečně přijme jakoukoli hudbu a jakékoli obsazení, bez amplifikace. Ale je velice přísný – výtečnou hru podtrhne, průměr a slabiny na sebe tím více upozorní. Už zahajovací koncert to dává tušit.

Prostor sám vytváří blízkost a transparenci současně. Dokonce i plně obsazený působí velkoryse a vzdušně, zprostředkovává však také pocit uzavřeného společenství. Hosté čekají na okamžiky kolektivního nadšení, ale možná jsou až příliš zaujati významem tohoto večera, aby se opravdu dostavilo. Je třeba plné koncentrace na hudební podstatu, aby takový moment zniternění nastal: Když zpívá kontratenor Philippe Jaroussky krátce před přestávkou árii Amarilli mia bella Giulia Cacciniho pouze za doprovodu harfy, zdá se publikum poprvé – a jedinkrát – zaujaté a okouzlené, oproštěné od napětí situace. A odmění se voláním bravo.

Program má uzavřít vykalkulované ohromení, slavný sbor z Beethovenovy Deváté se Schillerovou „Ódou na radost“, hit demokratické reprezentace – musí to opravdu být? Hymna humanistické společnosti ale přece jen nakonec pomůže z večera udělat státnickou záležitost; slavnostní projevy to postrádaly.  K čemu slova, když se dá hovořit hudbou.

Hamburk čekají velké věci
Při vší radosti nad „boží jiskrou“, kterou Hamburčané Elbskou filharmonií zapálili, budou muset domácí pánové ještě přesvědčit některé kritiky, že tento nádherný klenot v přístavu není žádným chrámem elity. Jeho idea vyšla před patnácti roky z obyvatelstva a až do konce ji Hamburčané také financovali. Za největšího úsilí se zrnko písku proměnilo v perlu. Dílo je dokončeno a musí být zpřístupněno všem, kteří se na něm podíleli.

Intendance Labské filharmonie si toho je plně vědoma. Snaha je vidět na plánu první sezony. Bude se zde hrát nejenom světová klasika, ale pro skromnější vkus také náročnější pop music, za zaváděcí ceny kolem 15 euro. Především však musí Labská filharmonie usilovat o ty, kteří by sami od sebe nepříšli. Její produkční oddělení je připraveno a od pondělka začínají workshopy. Desetitisíce hamburských studentů budou ve studiích uvnitř budovy poznávat hudební nástroje a navštěvovat kurzy.

Pokud se všechno podaří, čekají Hamburk velké věci. Budova není jen novým symbolem města – jen působivá krása vybudovaná na starém přístavním překladišti. Jaký lepší symbol by mohl existovat pro hanzovní měšťanstvo, jehož kulturní život spočívá na blahobytu z obchodu. Labská filharmonie také není jen magnet pro turisty. Není jen místem pobavení pro ty, kdo kromě koncertního abonomá mají jinak všechno. Je zdrojem energie, má do města přivést nové vlivy, do přehledné lokální hudební scény všech žánrů přihnat nový vítr, má být místem, které se může stát tvůrčím centrem, uznávaným a obdivovaným celým světem.

Třpytivá loď kotví v přístavu a je připravena vyplout. Kdo vstoupí na její palubu, může spatřit nové obzory. Hamburk si takový pohled zasloužil.

***

Tento sál je nemilosrdný
(Frankfurter Allgemeine – 12. 1. 2017 – Eleonore Büning)