Ženy uhozené květinou se vztekají

Taneční inscenace Uhozené květinou, která měla premiéru ve Studiu ALTA již v září, je kolektivním dílem. Pod vedením režisérky Petry Tejnorové, která celek usměrňuje a drží v rukou, vznikl metaforický vhled do vnitřního světa žen, které se navzdory pokroku cítí utlačované, ale mají odvahu se bouřit. Na jevišti se potkávají herečka Vanda Hybnerová s tanečnicemi Terezou Ondrovou a Lucií Kašiarovou. Na vzniku pohybové složky má podíl slovenský choreograf Jaro Viňarský a o mix hudby se postaral Jiří Konvalinka. Ze společné práce se vyloupla freska, v níž se mluví i tančí a která diváky rozesměje i navede na stopu mnoha stereotypů, ve kterých žijeme. Ovšem i boj proti nim se někdy ukazuje stereotypním.

Trojice žen nás uvede do děje položením pár základních otázek „Proč?“ Proč musí ženy to a tamto a nemůžou tohle. Krouží před diváky v bílých nadýchaných šatech jako panenky z porcelánu a přitom obviňuje jakousi společnost z toho, že je nutí cosi dělat. Tušíme, že navzdory komickému nádechu scény už tady naše ženy ukazují, jak jsou některé jejich výkřiky prázdné, ačkoli mnohé dotazy jsou oprávněné.

Když se trojice performerek zbaví nepohodlných živůtků a krinolín, které jsou až příliš okatým symbolem upjatosti, aby je někdo vzal vážně, inscenace začne nabírat na dynamice. Pokud jsme se zprvu báli, že bude více činoherní než taneční, tak postupně naopak pohybová složka začne dominovat. V jednom z obrazů vidíme do zákulisí tvorby choreografie a výjev, v němž si opakují a rozvíjejí společnou pohybovou variaci, je trochu satirickým úšklebkem nad současným tancem a tím, jak se marně snažíme o jeho racionální výklad – když se snaží dát každému gestu patetický symbolický význam a vysvětlit každou dráhu a pohyb (jen přemýšlím, kam má tahle narážka zapadnout do kontextu hry). Nejpůsobivější je jistá nenucenost a civilnost projevu tanečnic, skoro bychom věřili, že se díváme na probíhající zkoušku.

Každá z interpretek má prostor pro hereckou akci, která je nejpřirozenější pro Vandu Hybnerovou. Z úryvků monologů nejrůznějších hrdinek dramatických děl v čele s Petrou von Kant, jež jako postava byla prý úplně prvotní inspirací celého kusu, skládá mnohotvárný obraz ženy mnoha věků, trápení a neřestí. Lucia Kašiarová a Tereza Ondrová před diváky předstupují jako přednášející a zatímco Lucia vytváří krkolomný filozofický propletenec pojmů, jako je matka, čas a kořen (který do sebe absurdně a s nelogickou logikou zapadá), Tereza se pouští do etymologického výkladu slov z „ženského hlediska“, který budí v publiku nemenší veselí.

Mezitím se odehrává pohybová a taneční akce, ženy střídají převleky, šaty a paruky, aby svým mnohostranným osobnostem, které nechávají vycházet na povrch, dodaly ještě vizuální rozměr. Trochu spolu soupeří a vzájemně se hecují. Otázky, které kladou, je možná opravdu tíží a není to hra. Tereza tančí extatické sólo za zvuků populární hudby. I trochu stylu tanečních klipů bylo v choreografii obsaženo, jako kdyby to byla jen hra, přitom ale velmi emotivní. V jedovatém zářivkovém světle díky své androgynní postavě působí téměř chlapecky. Ale to je vlastně také stereotyp, v našem vlastním vnímání.

Závěr patří módní přehlídce ženských charakterů. Choreografie je prostá, směrovaná po diagonále, po níž vybraná nešťastnice balancuje, klesá k zemi a vzpíná se znovu k další cestě, zatímco během toho klopotného skoro-běhu jí druhá žena navléká novou garderobu a doplňky. A další úslužná kolegyně nad ní zatím vztyčí transparent, abychom se zorientovali v tom, jakou ženou právě se právě stala – a do hry je záhy zapojeno publikum, které si může psát vlastní cedule: objeví se tedy žena traktoristka, žena na vysoké noze, obdivuhodná žena, super žena, přepracovaná žena, světice… Performerky tím vlastně dávají najevo, jak volné, i naprosto nesouvisející, může být propojení verbálního označení a objektu. A jak rádi škatulkujeme někdy sami sebe. Brzy totiž nápisy na transparentech nemají vůbec nic společného ani se stále repetovanou pohybovou sekvencí, ani s oděvem, který ženy nadále bleskurychle střídají, když si každá prochází sem a tam sérii rozposílaných diagonál. Je to defilé pokrytectví a zneuctěného jazyka. Byť se jako diváci smějeme každé nové absurdní kombinaci.

Interpretky jsou si na jevišti rovnocenné, k tomu směřoval koncept i choreografický styl (a samozřejmě zkušenost všech zúčastněných s různými divadelními žánry). Samozřejmě nemůžeme přehlédnout, kdo má herecké a kdo taneční zázemí, ale tady bylo dosaženo příjemné symbiózy. Režijním záměrem byl i pomalý začátek, který v divácích vzbuzoval vnitřní netrpělivost. O to dynamičtěji nakonec působilo pohybové finále podbarvené hlučnou elektroakustickou hudbou. V inscenaci se mísila čistá elektronika s úryvky z filmové orchestrální hudby, na chvilku zazněl i Mozart, ale také mělo podstatnou úlohu ticho. Ticho, ve kterém potřebovalo vyniknout místo hudby slovo.

Jde o pohybovou inscenaci, ale vychází ze slov, tedy se jim nevyhneme ani v jednom obraze. Málokdy padne slovo společnost, ale přesto je zřejmé, že protestující hrdinky adresují své nářky a obvinění nějakému anonymnímu utlačovateli, kterému hodně často říkáme právě „společnost“. Velmi pohodlně anonymnímu. Kdo z nás může říct „Já jsem společnost a chci, aby se všechny ženy malovaly“? Asi nikdo, že. Kdo tedy je ta společnost, která po ženách chce, aby dodržovaly trendy a normy? Když nám tak strašně vadí, tak jaký má smysl se nutit je dodržovat? Tahle inscenace rozhodně není banální a autorský kolektiv do ní vnesl pořádnou dávku sebeironie. Ukazuje na jednu stranu existující problémy, ale také to, že místo jejich řešení se někdy uchylujeme jen k pokryteckému stěžování si. A protože je vše ukazováno z humorné stránky, nikdo nemá potřebu cítit se dotčen. Na začátku představení dostal každý divák na uvítanou snítku z listopadky nebo jiný kvítek a po skočení představení jimi publikum spontánně ženy na jevišti zasypalo jako ruské primabaleríny. A tak nakonec opravdu byly „uhozené květinou“.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Uhozené květinou
Režie: Petra Tejnorová
Choreografie: Jaro Viňarský
Hudba: Jiří Konvalinka
Premiéra 11. září 2015 Studio Alta Praha
(psáno z reprízy 16. listopadu 2015)

Účinkují – Lucia Kašiarová, Tereza Ondrová, Vanda Hybnerová

www.altart.cz