Káťa Kabanová: Janáček versus Ostrovskij

Je nad veškerou pochybnost jasné, že Leoš Janáček (1854–1928) byl ke kompozici Káti Kabanové inspirován a „popoháněn“ láskou ke Kamile Stösslové. Nasvědčuje tomu již samotný výběr syžetu, kdy je mladá, sebevědomá a inteligentní žena psychicky mrzačena a v závěru utlučena zaostalým, nesvobodným a inertním okolím, a to i přes ten fakt, že Kamila se v takové pozici ve skutečnosti nenacházela. Inspiraci Kamilou Stösslovou jednoznačně dokládají i výňatky z korespondence mezi ní a Janáčkem („Má Káťa roste v ní, v paní Kamile…“), kterou jako vděčnou četbu nechme stranou.

Janáček po uvedení své opery Výlety páně Broučkovy, jež byla přijata s určitými rozpaky, malinko zaváhal nad Tolstého románem Živá mrtvola, ale pak byla jeho volba jasná a rychlá. Hra Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (1823–1886) Bouře nevybízela Janáčka jen svým příběhem, ale snad i tím, že byla na ruské poměry nadobyčej krátká. Janáčka nezarazilo ani to, že Bouře se jako název používala velice často, ať se jednalo o zpracování stejnojmenné hry od Shakespeara (opera Bouře od Zdeňka Fibicha), nebo o to, že zpracováním hry od Ostrovského vzniklo postupně pět (!) oper na toto téma. Snad proto Janáček zvolil název opery Káťa Kabanová (správně Káťa Kabanova). Na Janáčka při výběru syžetu zapůsobilo snad i to, že zhlédl představení Madame Butterfly od Pucciniho na podobné téma a operou byl nadšen.

Alexandr Nikolajevič Ostrovskij vystudoval práva a právničinou se vydržel ve státní službě živit pouhých osm let. Pak se již věnoval pouze dramatické tvorbě a činnostem, které byly od psaní her vskutku vzdáleny. Ostrovskij miloval vesnici a zvláště řeku Volhu (kdo by to byl řekl); v roce 1856 se vydal na cestu po krajích právě v oblasti Volhy, protože se ucházel o funkci ministra námořnictví a připravoval se na tuto pozici tím, že prováděl na Volze průzkum říční navigace a také etnologický průzkum místního obyvatelstva. Tyto zkušenosti měly pochopitelně dopad na jeho dramatickou tvorbu, zejména na Les a Bouři. Ostrovskij je pohřben ve vesnici Ščelykovo v centrální části evropského Ruska. Za svůj život napsal neuvěřitelných sedmačtyřicet her, nadto jich ještě mnoho přeložil. Bouři dokončil v roce 1859 a v Praze byla uvedena až v roce 1870. V souvislosti s Ostrovského dramatem je nutno pronést pár poznámek ohledně významu některých ruských slov, a to zejména bouře – groza – a kaban. Groza totiž neznamená jen bouři, ale také hrůzu. Kaban je pak divoké prase, tedy špinavé, odporné zvíře, které strká rypák do čehokoli.

Janáček zkomponoval Káťu Kabanovou v neuvěřitelně krátké době, začal v lednu 1920 a skončil v únoru 1921, premiéra se pak uskutečnila 23. listopadu 1921 v Brně.

Janáčkovi tehdy bylo sedmašedesát let. Dlužno podotknout, že nejen Ostrovského drama, ale i Janáčkova opera je poměrně krátká – její provedení trvá okolo hodiny a půl, nepočítaje v to přestávku. Na rozdíl od Zápisků z mrtvého domu (též ruské téma!) se Janáček neodvážil vytvořit libreto sám, překladem přímo z ruského originálu, ale použil překladu Vincence Červinky, jehož požádal o svolení použít jeho překlad. Janáček se však ve svém životě obecně dopouštěl mnoha roztomilých nedopatření, a tak žádostí o svolení oslovil úplně jiného Červinku, a sice Adolfa Červinku, jenž ovšem nikdy Bouři nepřeložil – ten Janáčka přátelsky upozornil na jeho omyl, a on pak oslovil Červinku „správného“.

Poučený čtenář jistě předjímá, jak Janáček s původní Ostrovského hrou naložil. Z porovnání textu původní hry a Janáčkova libreta zcela evidentně vyplývá, že Janáček, postupuje od věty k větě, škrtal, co mohl, a to až do té míry, že ze třetího jednání původní hry v libretu nezůstalo skoro nic. Svědčí o tom i počty dějství – v Bouři je jich pět, u Káti Kabanové pouhá tři jednání.

Podobně Janáček „zatočil“ i s postavami. Spojil postavy Kuligina a Kudrjáše tak, že Kudrjáš převzal dosti podstatné věty Kuliginovy, ale přesto Kuligin v opeře setrval jako poměrně nevýznamná postava. Z Varvary, která je v původním textu dcerou Kabanichy, a tak i sestrou Tichona, Janáček udělal schovanku rodiny Kabanových. Janáček také vypustil z předlohy Ostrovského vše, co se týkalo ruského koloritu – Kudrjáš (původně Kuligin) nepátrá jen po hromosvodech, ale také zkoumá perpetuum mobile, chce instalovat sluneční hodiny – svérázné vyprávění Feklušy o dalekých zemích, Turecku a Persii, nebo výklady staré Kabanové o tom, jak by měla vypadat ruská rodina. Ale hlavně Ostrovského Bouře je přímo zaplavena bouřemi, blesky, ohněm, jež se vyskytují stále v průběhu děje a mají také svou funkci – sužují Káťu jako projev nadzemských a božských sil, jež chtějí postihnout její hřích, nevěru s Borisem. V tomto punktu mimochodem nevychází Janáčkovi úplně motivace Káti – v jeho libretu je koneckonců Boris Grigorijevič poměrně nevýrazná postava, jež by ve skutečnosti nestála Kátě ani za pokrčení ramen. Nicméně vzpomeňme třeba na Evžena Oněgina s tím, že tyto nevýrazné mužské typy na scéně prostě fungují v odrazu ostatních vztahů.

Janáček se tak jasně a pochopitelně soustředil zcela na postavu Káti a její osobní, výjimečné vlastnosti. Co však škrtl úplně nepochopitelně, je postava staré dámy, která je u Ostrovského zcela geniálně napsána a jako by patřila do dramatu dvacátého století. Ve hře se stará dáma objevuje vždy se dvěma lokaji (proč, to nikdo neví) a svými slovy podstatně ovlivňuje Kátin zápas, pochopitelně ve smyslu negativním. V prvním jednání se Kátě a Varvaře zjeví s tímto textem:

„Tak co, krasotinky, tak co? Co tu děláte? Na mládence čekáte, na milence, na milence? Víte, kam vede krása? Tam, tam vede krása, do tůně vede… Co se smějete, nesmějte se! Všechny budete hořet v plameni pekelném, všechny se budete smažit ve smole roztopené… Tam vede krása!“ (pozn. autora: překlad Bohumil Mathesius)

Těsně před Kátiným doznáním na veřejnosti se stará dáma objeví zase:

„Co se schováváš?… Žít by se ti ještě chtělo… Krása, to je právě naše zkáza… Raději do tůně s tou krásou… Kam se schováváš, huso? Před bohem se neschováš. Všichni budete hořet v ohni pekelném…“

Stará dáma je tak hybatelem děje v jeho nejdramatičtějších momentech, vyjma vlastního závěru opery. Janáček staré dámě věnoval pouze jednu repliku ve třetím jednání ve scéně v altánu, kde se Káťa přizná ke svému hříchu:

„Nějaká ženská náramně se bojí.“

Proč Janáček vypustil postavu staré dámy, se již asi bohužel nikdy nedozvíme. Nicméně je zapotřebí podtrhnout, že zatímco Ostrovskij důvody Kátiny smrti shledává v mnoha okolnostech, Janáček se koncentruje v postavě Káti na její odpovědnost za vlastní morální selhání, které neunese.

Janáček se také v libretu opery dopustil několika roztomilých nedopatření. Na začátku druhého jednání zpívá Káťa o tom, jak uteče na schůzku za Borisem, ale na scéně je zároveň přítomna Kabanicha, která vítá Dikoje, byť by měla dávno spát (režiséři proto často přesunují Kabanichu i Dikoje za scénu). Kabanicha a Dikoj jsou cosi jako milenci, u Ostrovského to tak není. V závěru opery si Káťa stěžuje u Volhy Borisovi těsně před jeho odchodem (respektive útěkem), jak ji doma mučí a zavírají, což se nemohlo stát, jelikož Káťa po svém přiznání běží rovnou k Volze.

Avšak to, jak Janáček naložil se závěrem opery, je dokladem jeho dramatické geniality a „zhušťování času“. Mimochodem, pokud pozorujeme celý tok opery, zjistíme, že děj se urychluje až do nepříčetnosti, která vyvrcholí právě na konci. Od Kátina skoku do Volhy uplyne snad pár vteřin, a již ji z Volhy vytahují, již se u ní sbíhají snad všechny postavy libreta. Kde se tam všichni vzali? Jak zjistili, že Káťa skočila do Volhy? A tak snad po půl minutě napjatých dialogů, kdy Tichon obviní svou matku Kabanichu, že Káťu vlastně zahubila ona, končí opera zpěvem Kabanichy:

„Děkuji vám, děkuji vám, dobří lidé, za úslužnost.“

U Ostrovského je to pochopitelně úplně jinak. Závěr je sice také rychlý, ale postavy příběhu kulminují závěr příběhu – včetně naturálního popisu Kátiny smrti – o hodně pomaleji než u Janáčka:

„Ale chlapci, jako živá. Jen na spánku malá ranka, jediná ranka, kapička krve. Dopadla asi na kotvu, zabila se, chudák.“

Každého pozorného diváka napadne, že Káťa mohla zemřít také následkem blesku a že také mohla její sebevražda dopadnout tak, že by zůstala živá, po kotníky ve vodě (jak se v ruské literatuře stává). Mohl by to být možná hrůznější závěr při představě, co by asi následovalo a jak by Kátin život poté vypadal. Tichon uzavírá celou hru těmito slovy:

„Tobě je dobře, Káťo! Ale proč já zůstal na světě – žít, trápit se, žít.“ (padá na ženinu mrtvolu)

Janáčkovi jako by nepostačoval trysk, který do Káti vložil. Dokud žil, vždy při inscenování opery požadoval na režisérovi, aby přestavby dekorací byly co nejrychlejší a aby mezi prvním a druhým jednáním nebyla přestávka. Dokonce v roce 1927 zkomponoval mezihry mezi jednáními tak, aby se opera inscenovala bez jakýchkoli prodlení, a režisér byl jimi takto vázán. Mezihry však v průběhu let vzaly za své a obnovil je až dirigent Mackerras.

Káťa Kabanová na rozdíl od Výletů páně Broučkových slavně putovala světem. Po premiéře v Brně v roce 1921 následovalo pražské Národní divadlo inscenací v roce 1922 a průlom na cestě do světa znamenala berlínská inscenace v roce 1924. Jak neúnavný byl skladatel Janáček ve svém pokročilém věku, dokládá fakt, že hned po dokončení Káti začal komponovat další operu, Příhody lišky Bystroušky.

Káťa Kabanová se po Janáčkově smrti stala předmětem soudních sporů o tantiémy, jelikož Janáček ve svém prvním testamentu (celkem jich napsal pět, nepočítaje v to dodatky) odkázal veškeré tantiémy z Káti Kabanové Kamile Stösslové s tím, že po její smrti tantiémy připadnou Masarykově univerzitě v Brně. Obdobně zopakoval tento testament vpisem do památníku Stösslové v roce 1928, ve kterém jí odkázal Káťu Kabanovou ještě jednou a přidal i další díla s prapodivným dovětkem: „Nebudeš se vdávat v důsledku tohoto daru…“ (další roztomilé nedopatření). Dědictví se pak stalo předmětem soudního sporu, jenž byl uzavřen smírem, a Stösslová zemřela poměrně mladá v roce 1935, tedy sedm let po Janáčkovi.

Výstižně o Leoši Janáčkovi promluvil Václav Talich v roce 1941: „Byla to hlava. Krásná, tvrdá, sebevědomá, neústupná. Palice to byla!“

Autor je ředitelem DILIA Praha – Divadelní, literární, audiovizuální agentury