Dominique Meyer: Tohle všechno posiluje pravicový extremismus

Ředitel Vídeňské státní opery o útocích ve své vlasti Francii, o období studií v jedné z pařížských „banlieue“ a o přeceňované roli náboženství
(Profil 40 – 30. listopadu 2015 – Herbert Lackner)

 

Pane řediteli, kde jste byl ten den, kdy v Paříži vypukl chaos?

Tady, v opeře, hráli jsme Elektru. Je to krátká opera a po děkovačce jsem jel se synem rychle domů, protože jsme chtěli vidět zápas Francie proti Německu. Když zápas skončil, moderátor řekl: „Dnes nebudou bohužel žádné rozhovory, v Paříži se stalo něco tragického.“ Řekli to teprve po zápase, aby na stadionu nevznikla panika.

Elektra má také hodně co dělat s krví a mstou.

To je ale divadlo. V reálném světě oběť nevstane, aby se šla děkovat publiku.

Francie je postižena letos už podruhé. Proč je vaše země cílem islamistického teroru?

Souvisí to jednak s koloniální minulostí a jednak s tím, že na druhé straně se udělalo mnoho chyb, ačkoliv jsme si pořád mysleli, že se pro lidi dělá to nejlepší. V šedesátých letech, když bylo hospodářství na vzestupu, přišlo mnoho lidí z dřívějších kolonií, z Alžíru, Tunisu a Maroka. Pro ně se postavila ta nelidská velká sídliště, „banliEues“. Nejdřív nikomu tak strašná nepřipadala, tehdy to bylo moderní. Ale ti lidé přišli z jiného světa, a to byl problém.

V čem?

Jako dítě jsem byl na začátku šedesátých let také v Alžíru. Lidé tam chodili bosi, ženy na vesnicích vařily na otevřeném ohništi, byly zahalené, v mých dětských očích neměly na sobě šaty, ale pytle se dvěma dírami pro oči. A pak přišli tihle lidé do pařížských banlieues – a právě v době, kdy se začaly nosit minisukně a mluvilo se o sexuální revoluci. Pro ně to byl pochopitelně šok.

Francie je navíc velmi sekulární stát. Jak to, že nevznikly problémy už tehdy?

Protože měli všichni práci. Problémy začaly s jejich dětmi, neboť francouzský školský systém je v tomto případě velmi sporný. Krásná myšlenka francouzské revoluce a později ministra Julese Ferryho byla, že všechny děti – lhostejno odkud jsou – mají chodit do stejné, sjednocené školy. Francouzská škola ovšem klade velmi vysoké nároky. Jestliže se žáku nedostane dodatečné podpory od rodičů, má sotva šanci.

Neexistuje taková podpora přímo ve školách?

Teď už ano. Ale do banlieues se měli posílat zkušení učitelé už mnohem dřív. Třídy byly navíc příliš velké a například výuka dějepisu začínala „moudrem“ jako: „Naši předkové byli Gallové.“ Většina dětí měla pochopitelně ve škole obrovské problémy.

Ale ani to nevedlo ke vzpourám. Proto se přistěhovalci islamisty nestávali.

Ne, ale pak přišla třetí fáze. Od sedmdesátých let stoupala nezaměstnanost. A tím odpadl důvod, proč tito lidé do Francie přišli. Nebyla práce, šířila se bída a děti se nedostaly dál: Naděje, s nimiž jejich rodiče do Francie přišli, se nesplnily. Nadto byli mladí v banlieues stále silněji konfrontováni s konzumní společností, pochopitelně chtěli mít tytéž věci jako ostatní mladí Francouzi. Panelové domy mezitím také velmi zchátraly, výtahy nefungovaly atd. A v mladých se zrodil pocit, že je k nim společnost nespravedlivá.

A kdy přistoupil náboženský aspekt?

Imigranti nebyli příliš náboženští a jejich děti zpočátku taky ne. Ale mnoho se jich zapletlo s drogami a rostli z nich mladí kriminálníci. A Francie není ostrov. Co se děje v arabském světě, má u nás pochopitelně následky. Pocit nespravedlnosti a ztráta perspektivy, pokud jde o práci a vzestup, kterou ještě měli jejich rodiče, to vede k povrchním jednoduchým řešením, radikalizaci a násilí.

Ne všichni však bydleli v banlieues. Hlavní podezřelý, který zatím uniká, navštěvoval v Belgii prominentní gymnázium, a nějakou dobu s úspěchem…

…a jako jiní asi taky o víkendech jezdil ven, užíval si s děvčaty, pil a kouřil hašiš. To nejsou stabilní povahy. Důležitou roli sehrála nová média a řečnící salafisté, kteří sice nejsou násilníci, ale po internetu šíří pochybné učení. Někteří z nich mají tisíce návštěv na youtube. A zhoršovala se také situace žen.

Pařížské útoky však ukazují k nějaké organizaci.

Často jsou to skupiny přátel, nepříliš vzdělaných a ze začátku ani ne moc nábožensky cítících, spojuje je však hněv na tuto společnost. Je přece nápadné, že IS nevysílá téměř žádné atentátníky ze Sýrie. Většina jich pochází z Francie nebo Belgie.

Soudní psychiatrička, která v Rakousku vyšetřovala před procesem čtyři navrátilce ze Sýrie, zjistila, že všichni vyrůstali bez otce.

A žena nemá v tomto segmentu společnosti potřebnou autoritu. Ve Francii je také stále nápadnější, že se ti lidé neskrývají. Najednou se na internetu objeví fotografie mladých žen v burkách, které je předtím nikdy nenosily, a chlapci pózují se zbraněmi. Mládež ztrácí kontakt s rodiči a sourozenci; projdou změnou osobnosti a někde zmizí. A v nejhorším případě se někde vynoří jako sebevražední atentátníci.

Měl jste v mládí ve společenství přistěhovalců přátele?

V letech 1973–1978 jsem dokonce v jedné pařížské banlieue bydlel a v jiné studoval. Univerzita byla otevřená, mohl tam chodit každý. Chodil jsem pěšky a jedinkrát jsem neměl pocit, že by to mohlo být nebezpečné. Později jsem na této univerzitě také vyučoval teorii ekonomiky. Před asi šesti, sedmi roky mi zatelefonoval jeden kolega a řekl, že by bylo dobré, kdybych se stavil a něco studentům pověděl. Vydal jsem se tedy po své staré trase, ale všechno vypadalo úplně jinak, sešle. Kolem univerzity stála zeď a na bráně jsem musel ukázat pas. Kolega mi řekl: „Dobře, žes nešel svou obvyklou zkratkou, to je dneska moc nebezpečné.“

Salman Rushdie, jemuž islamisté hrozili smrtí, píše, že tyto současné útoky jsou také namířeny proti vtipu, humoru a radosti ze života.

To má pravdu. Zopakujme si to: nejdřív Charlie Hebdo, čili svoboda tisku; pak fotbalový zápas, sport; koncert, tedy západní kultura; a konečně restaurace a kavárny ve velmi smíšené pařížské čtvrti, s mnoha svobodami, kde se pohybují lidé z mnoha končin světa, homosexuální páry, umělci. Atentát na židovský supermarket svědčí o dalším motivu, antisemitismu. V banlieue, kde jsem bydlel, jsme měli také fotbalové družstvo, byl jsem kapitán, každou neděli jsme hráli. A jako v každém předměstí to bylo často dost divoké, ale vždycky po kamarádsku. Dnes by to bylo nemyslitelné.

Patří islám do Evropy?

Naprostá většina muslimů nemá s terorem nic společného. Ve Francii je navíc od revoluce církev naprosto odloučená od státu. Ve školách nejsou náboženské symboly. Mnoho teroristů náboženské texty vůbec nezná.

Postihly útoky v Paříži nějak vaši rodinu?

Můj bratr vede velké oddělení jedné pařížské nemocnice. Chirurgové operovali nepřetržitě od pátečního večera do pondělka do rána. Útočníci použili válečné zbraně, zranění byla příšerná. A to se jednalo o 350 těžce raněných najednou, kteří se museli dostat do nemocnic. Nebylo dost postelí a krevních konzerv. Přirozeně jsme ještě v pátek v noci zjišťovali, jestli jsou všichni mladí z naší rodiny doma. Byli.

Mají umění a kultura nějaké země v takové situaci zvláštní funkci?

Mají pořád tutéž funkci – osvětovou.

Pronikli někdy přistěhovalci ze západní Afriky do francouzské kultury?

Jsou přirozeně různá prostředí. Manželka mého bratra, také lékařka, je Arabka. Ale už její rodiče měli dobré vzdělání. U velké většiny tomu jistě tak nebylo. Z důvodu selhání škol. Kdo neovládá bezpečně jazyk, nemůže do kultury proniknout. A přitom mnozí už ani neumějí arabsky. Dlouho byla prostředkem integrace televize, ale mládež už se na televizi nedívá, má internet.

Jaký vliv mají útoky na vnitřní politiku? Pomohou prezidentu Hollandovi, nebo posílí Národní frontu?

Národní fronta z toho určitě profituje. Všechno to posiluje radikální pravici. Řada politiků také špatně zareagovala.

Kdo?

První den po atentátu panovala v zemi velká jednota. Ale už příštího dne začaly hádky. Prezident Hollande oznámil, že posílí policii o 6.000 mužů a exprezident Sarkozy mu vytkl, že to neudělal už dřív. Přitom, kdo stav policie snížil? Nicholas Sarkozy! Lidé nechtějí, aby se politikové v takové dramatické situaci přeli. Jsou okamžiky, kdy se na malé spory musí zapomenout. Slýchám mnoho povrchních soudů. Problémy jsou to ale velmi komplikované. Vlády to skutečně nemají snadné.

V Rakousku se teď diskutuje, zda se nemají podezřelým dát elektronická pouta. Co si o tom myslíte?

Ve Francii se o tom mluví také. Existuje seznam 12.000 potencionálních teroristů, které chtějí preventivně uvěznit – bez soudu. Copak chtějí zrušit soudce? To je zásadní otázka demokracie. Vidíme, jak atentáty už teď ohrožují důležité pokrokové výdobytky společnosti. Jen si vezměme Schengen. Pro mě byla schengenská smlouva obrovský pokrok, to, že jsme se mohli po Evropě volně pohybovat. Před nedávnem jsem jel do Lipska a poprvé po dvaceti letech jsem se musel vykázat pasem. To byl šok. Pokud se toto všecko zpochybní, pak teroristé dosáhli důležitého cíle.

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová