Vůle a snaha vždy nestačí. Čarostřelec v Plzni

Teprve druhá premiéra této operní sezony se uskutečnila 23. ledna na moderní Nové scéně v Plzni. Byla jí německá romantická opera Čarostřelec Carla Marii von Webera. Zhlédl jsem dne 26. ledna její první reprízu, která tentokrát de facto suplovala obvyklou druhou premiéru.

Dílo je historicky zásadně významné ve vývoji nejen německé opery, ale je i nesmírně důležité pro rozvoj národních hudebních kultur. Plzeňská opera uvádí operu raného hudebního romantismu v hudebním nastudování nového šéfdirigenta Norberta Baxy a v režii švýcarského režiséra Dominika Neunera, kterého známe především z jeho pražské režie Verdiho Otella v devadesátých letech. Naposledy mohlo plzeňské publikum zaznamenat premiéru Weberovy opery v roce 1993 pod taktovkou dirigenta Petra Vronského.

Weberův vztah k Čechám je poměrně známý. Byl dirigentem v Praze ve Stavovském divadle (1813–1816), děj svého Čarostřelce situoval do českých lesů na Domažlicku, přibližně v době po třicetileté válce. Lidová inspirace, lidové vzory pro nově realisticky vystavěné postavy, k tomu romantický vztah k přírodě, zejména té čarovné večerní a děsivé noční. Svébytná baladičnost a démonické personifikace jsou zde příznačné. Skladatelův symfonický orchestr se vymaňuje z dosavadních přiznávkových doprovodů, jeho instrumentace mu dává romantickou novost zvukovou plností v harmonii smyčců, nově uplatňuje klarinety a lesní rohy.

Čarostřelec představuje východisko německé národní školy, tím ale inspiruje i vznik všech národních škol, zejména naší české, ani nehovoře o otevření proudu vývoje opery k hudebnímu dramatu Richarda Wagnera. V Čechách byl Čarostřelec přeložen promptně do češtiny, jako vůbec jedna z prvních světových oper. Což je pro dnešní dobu vlastně nepříliš významné, opery se uvádějí většinou v originálech. Nová plzeňská inscenace je proto uvedena v němčině, včetně mluveného slova, kterého je v Čarostřelci hojně. Bez škrtů ba i více než v Mozartově Kouzelné flétně nebo Beethovenově Fideliovi. A ke škrtům švýcarský režisér Dominik Neuner, škoda, nesáhl, zřejmě pod vlivem němčiny jako rodného jazyka. Způsobuje problémy pěvcům v mluvených textech, vázne přirozený spád děje, který nazývá režisér psychothrillerem… Nu, dejme tomu, sice kvůli psychothrilleru na Webera nesměřuji, ale snad o to víc by mělo být spádu děje pomoženo, než ponechat rozvleklé texty, navíc s poněkud problematickou dikcí v německém jazyku, který dnes zřejmě není u mladých českých pěvců na prvním místě, jako býval přirozeně dříve. Divím se tomu, neboť operní zpěvák z Čech může dostat zahraniční šance především v německy mluvících zemích a zejména v německém repertoáru.

Po Smetanově Libuši je Weberův Čarostřelec teprve druhým premiérovým operním titulem, jenž je uváděn v Novém divadle. Bylo ostatně koncipováno jako náhrada za Komorní divadlo, nikoliv za historické Velké divadlo. Pokud bych ale porovnal tento projekt s rovněž obdobně novým, moderním Musiktheatrem v Linci (podobný počet obyvatel, jako má Plzeň), neuspěl by. Ani akusticky, a prostorově už vůbec ne. Ale ani z ryze diváckého pocitu, kdy od poloviny hlediště dozadu vnímám postavy jakoby z nepřiměřené dálky, prakticky jim moc nevidím do obličeje, což je v divadle jistá vada na kráse. Ale to pouze konstatuji pro úplnost, že by tato opera akusticky, ale i vizuálně vyzněla lépe v prostorách historické budovy, akusticky jedné z nejlepších v Čechách.

Orchestr připravený šéfdirigentem Norbertem Baxou nesl pečeť velice solidní přípravy. Dirigent sám vede orchestr i jeviště přesným, přehledným gestem, s čitelnými avízy, promyšleně volenými tempy. Do velké koncertní ouvertury mu však promlouvá hned do vstupních pian Adagia přidaný dialog z jeviště, který tuto perlu mezi operními ouverturami vědomě ruší. V Moltu vivace přesvědčují skupiny smyčcových nástrojů, svými výraznými vstupy se blýskne klarinetové sólo. Finále v C dur je dobře gradováno, ale do plného, širšího forte se zvuk orchestru nedostává akusticky ani zde, ale de facto ani nikde jinde v celém večeru. Tónům chybí v tomto prostoru svrchní alikvoty, tím i barvitost a přirozená plnost zvuku. Lesní rohy byly zjevně poctivě připraveny, na české divadelní poměry hrají jen s málem kazů, rytmicky pregnantně. Z nástrojů ale vynikali kvalitou nosného tónu a frázování především sóloví hráči orchestru na klarinet a hoboj.

Režie Dominika Neunera není avizovaný psychothriller, což nijak nepostrádám, ale je to režie konvenčně laděná, která se odehrává na minimalisticky volené scéně pana režiséra. Využije pouze jednou moderní techniku Nového divadla se zdvižemi – ve scéně Vlčí sluje. Tato scéna dostává jistou míru potřebné dynamiky, po více staticky laděném prvním obrazu s nepříliš přesvědčivými dialogy v němčině, poněkud málo srozumitelnými i nosnými, s mnohdy nezřetelnou dikcí.

Jediný Miloš Horák byl v roli Kašpara srozumitelný, neboť jeho mluva je posazena velmi dobře do masky, podobně jako pěvecký tón, čímž dokáže být prostorově znělá. Jeho pěvecký projev v dané roli dostál technicky nárokům role v rozsahu i v pohyblivých místech tohoto náročného partu.

Petra Alvarez Šimková vládne pro roli Agáty velmi příjemným sopránovým témbrem kulatého charakteru. Škoda, že snaha o piana a mezza voce, poměrně častá a zajisté velmi sympatická, se v pohodlných polohách míjí s dobře zamýšleným účinkem. V akustice divadla je mezza voce v Adagiu Leise, leise, frommen Weise prostorově utopené, nezřetelné. Ale i jiná místa, krom vysokých tónů, kde je piano vždy efektní a zcela na místě. V polohách spodních ne tak zcela, byť kdyby se jednalo o přenos do kin přes mikrofony na jevišti, zajisté by tatáž místa vynikla. Takto poněkud zanikají za orchestrem, i když se dirigent zřetelně snaží o nižší dynamickou hladinu orchestrálních doprovodů.

Anička sopranistky Lenky Pavlovič byla stylová, pohyblivá v pěveckém projevu i v gestu, nejvíce imponovala přirozenou lehkostí, hravostí v Allegru árie Trübe Augen Liebchen taugen einem holden Bräutchen nicht, kde obtížné skoky na vysoká bé působily technicky jistě.

Max je tenorová partie oborově svěřovaná často dramatickým tenorům, jsou-li ovšem právě k dispozici. Jistěže Maxe zvládne i lyričtější typ tenoru, jakým je Josef Moravec, který dnes inklinuje vývojem ke spinto tenorovému charakteru a je adekvátní představitelsky. Má poctivě nastudovanou velkou Maxovu árii, ve které zvládá dobře jak lyrickou část Moderata, kterou vede kantabilně, tak dramatické Allegro con fuoco s dostatečně plně znějícími dominantními áčky („lebt kein Gott“ a „folgert Spott“). Někdy není ještě zcela technicky dotaženo mezza voce přechodových poloh (terzett i závěrečný obraz). Přesvědčivosti celku ubírá méně prostorově nosná a méně srozumitelná próza, jíž není v roli Maxe málo.

Z menších postav opery na sebe upozornil znělým basem Jevhen Šokalo jako Poustevník, představitelsky Jiří Hájek v roli knížete Otakara. Kuna na sledované prvé repríze představoval Dalibor Tolaš, v roli Kiliána se prezentoval Martin Matoušek.

Režisér na Maxovi demonstruje avizované vášně a zhrubnutí mužů po třicetileté válce, jak se vyslovil v rozhovoru. Ale náhlé poražení sboristky na lopatky Maxem v prvním obrazu a nasednutí na ni působí jako poněkud vytržené z kontextu. Nevyplyne totiž cíleně z jevištně přesvědčivěji celkově rozehrané situační anticipace, kterou by daná překvapivá akce spíše završovala.

Weberův Čarostřelec utkví v paměti scénicky především nápaditou koncepcí scény ve Vlčí sloji. Jako celek působí spíše konvenčně a celkově méně intenzivně v důrazu na větší míru výrazu slova u pěvců. Jako primární zůstanou v mysli po představení spíše nestárnoucí půvabné melodie Weberova díla, které nekladou vysoké nároky na hudební vnímání a potěší jistě srdce širšího spektra diváků. Výraznější inscenační vizitku jsem neshledal, byť bych se nepřikláněl k názoru, že představení je šedivě nudné, jak jsem o přestávce z publika zaslechl. Otázka nekráceného textu je zde otazníkem. Pokud si pěvec své repliky tak říkajíc „nadře“, němčinu blíže nezná, není vůbec divu, že je jakákoliv improvizace při vypadnutí slov vyloučena a vzniknou nechtěné prodlevy. Bylo by laciné poukazovat na sólisty, jimž se toto zrovna přihodilo, když totéž se příště stane zase jiným. Celkově viděno, nepůsobí próza v dialozích potřebně lehce, vzdušně a nenuceně.

Sbor prokázal pod vedením Zdeňka Vimra solidní úroveň, měkce a kultivovaně zněl především smíšený sbor. Slavný mužský Jäger-Chor v hybném Moltu vivace zazněl uspokojivě, ale ne v intonaci zcela precizně u vysokých poloh tenorů. Zeslabení dynamiky při opakování refrénu je v melodii dynamicky více fiktivní, spíše se ve snaze o piano vytrácí střední harmonie. Zřejmě by vrchnímu tenoru k větší brilanci prospěla transpozice, ke které se ale v opeře nerado sahá.

Pokud se v materiálech divadla avizovalo, že představení Dominika Neunera provázejí skandály, ba i rvačky v hledišti, pak zřejmě bývávalo… Vzdor velmi mladému publiku v hledišti, které je dnes málokdy u nás vídaným jevem (první repríza byla abonentním představením pro mladé publikum), vše plynulo až příliš konvenčně, nevzrušivě, krom pěkně vystavěné scény lití koulí se Samielem ve Vlčím dolu. Jsem přesvědčen, že se za touto inscenací skrývá mnoho dobré vůle a pracovní snahy, což však samo o sobě ne vždy postačuje v umělecké práci k tolik kýžené přesvědčivosti celku. Umění opravdu musí – slovy pana režiséra Dominika Neunera – budit emoce. Budí je však v reálu prožitku jen částečně, zůstalo přece jen spíše u slov a představ.

Hodnocení autora recenze: 65 %

Carl Maria von Weber:
Čarostřelec
Hudební nastudování a dirigent: Norbert Baxa
Režie a scéna: Dominik Neuner
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Antonín Pfleger
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Orchestr a sbor Divadla J. K. Tyla Plzeň
Premiéra 23. ledna 2016 Nové divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 26. 1. 2016)

Otokar – Jiří Hájek
Kuno – Dalibor Tolaš
Agáta – Petra Šimková Alvarez
Anička – Lenka Pavlovič
Kašpar – Miloš Horák
Max – Josef Moravec
Samiel – Jakub Hliněnský
Poustevník – Jevhen Šokalo
Kilián – Martin Matoušek
1. družička – Andrea Frídová
2. družička – Monika Pešavová
3. družička – Ivana Klimentová

www.djkt.eu