Beethoven, Thielemann a minuta ticha v Drážďanech

„Dovolujeme si diváky požádat, aby se před začátkem koncertu i po jeho skončení laskavě zdrželi potlesku a jakýchkoliv dalších hlasitých projevů,” píše se v tištěném programu k hudební události, která se odehrála ve dnech 13. – 14. února 2016 v Drážďanech. Je vůbec možné jen tak v klidu sedět v sále, nepřivítat umělce na pódiu potleskem a neodměnit je aplausem ani na závěr? V Semperově opeře to díky šedesát pět let dlouhé tradici skutečně možné je: na takzvaných Gedenkkonzerte, věnovaných památce obětí bombardování saské metropole z roku 1945, je společně sdílené ticho výrazem úcty ke všem, kteří hrůzné okamžiky ze samého konce druhé světové války zaplatili svými životy.

O historii a dalších zajímavých aspektech tohoto každoročního kulturně společenského fenoménu jsem podrobně referoval ve spojitosti s uvedením Verdiho Requiem v roce 2014 zde a Rossiniho Stabat Mater o rok později zde. Čtenáři si tedy možná vzpomenou, že na repertoáru Vzpomínkových koncertů bývá obvykle některé ze slavných vokálně-instrumentálních děl se zádušní tematikou. Kromě Requiem s obligátním latinským textem v Mozartově, Verdiho, Dvořákově či Berliozově hudební podobě zde již zaznělo i Brahmsovo a Brittenovo specifické pojetí mše za mrtvé (čili Requiem s přídomky Německé a Válečné), ale také skladby původně zcela jiného zaměření. Padesáté výročí konce války v roce 1995 například připomněla Staatskapelle za řízení Bernarda Haitinka Mahlerovou Druhou symfonií s podtitulem Vzkříšení. A jméno Ludwiga van Beethovena se na koncertech objevilo kupodivu nejprve ve spojitosti s jeho Devátou symfonií s Ódou na radost – stalo se tak už roku 1954 s dirigentem Franzem Konwitschnym a znovu pak v roce 1987 se sirem Colinem Davisem.

Beethoven je přitom autorem církevní skladby, u níž bychom předpokládali, že je pro koncerty tohoto typu takřka ideální volbou. Missa solemnis op. 123, komponovaná v letech 1819 až 1823, ovšem zazněla v rámci Gedenkkonzerte letos teprve popáté. Oproti dvaceti uvedením Verdiho Requiem a vždy po devíti nastudováních Mozartovy a Brahmsovy smuteční mše je to skutečně nemnoho. Proč vlastně? Že by i v tak specifických podmínkách, v jakých se rodí dramaturgie těchto pietních koncertů, platil výrok klavíristy Vladimira Horowitze, že: „Beethoven je někdy nuda. Než poslouchat třeba takovou Missu solemnis, to si raději dám něco od Lehára…”?

Pravda je, že dílo, jehož si sám autor nesmírně vážil a s jehož partiturou se nechal zvěčnit i na známém portrétu od Josepha Karla Stielera, rozhodně není jednoznačně posluchačsky atraktivní, ani dostatečně vděčné pro své interprety. Asi jen málokdo by veřejně zapochyboval o významu a uměleckých kvalitách tohoto Beethovenova opusu, ale přece jen by se chtělo říci, že uvádění Missy solemnis bývá většinou splněným snem konkrétního dirigenta, než běžného abonenta koncertů symfonických orchestrů. Znovu se můžeme ptát: „Proč vlastně?” Monumentální mše pro početně obsazený orchestr a sbor a kvartet sólových zpěváků přece zpracovává v pěti částech klasické sekvence Kyrie – Gloria – Credo – Sanctus (Benedictus) – Agnus Dei zvukově opulentním způsobem, který tvůrce už zmíněné Ódy na radost opravdu nezapře. Mnohdy se ovšem stane, že živé provedení či nahrávka této Beethovenovy „srdeční záležitosti“ zapůsobí jako sice vznešená, ale přesto poněkud monotónní skladba bez výrazných melodických momentů. A úplně pak selhávají všichni, kdo se z Missy solemnis snaží vykřesat hudební drama – operu zkrátka Beethoven rozhodně psát nezamýšlel. Dost možná ale skladatel nehodlal předložit obraz své osobní víry v Boha na stříbrném podnose úmyslně. Jen je třeba k němu najít (nebo stále hledat) tu správnou cestu… Z tohoto hlediska pak mohu subjektivně potvrdit, že způsob, jakým se o to na posledním Vzpomínkovém koncertu pokusil dirigent Christian Thielemann, patřil k těm, který i mně osobně odhalil v Misse solemnis nejen netušené hudební krásy, ale snad i část její pravé myšlenkové podstaty.

Thielemannův velký vzor, učitel a mentor Herbert von Karajan, se Beethovenovou mší zabýval takřka celý život a jeho přístup k ní dokumentuje hned pět (!) audionahrávek. Dnešní umělecký šéf Semperovy opery ho v tomto směru úspěšně následuje – provedl Missu solemnis s různými orchestry už mnohokrát a v Drážďanech ji v rámci Gedenkkonzerte nastudoval naposledy v roce 2010. Dne 13. února 2016 tak předstoupil před Sächsische Staatskapelle a Sächsischer Staatsopernchor Dresden už bez potřeby partitury a do téměř absolutního ticha začal zpaměti dirigovat úvodní Kyrie. Pomocí relativně pomalých temp docílil úžasné atmosféry jakéhosi „klidu před bouří“ a nádherně měkké smyčce orchestru v kombinaci s úžasně sehranými dechy mu v tom byly dokonalou oporou. Sbor Semperoper prokázal, že má obtížné dílo zažité podobně spolehlivě jako dirigent, a v krátkých sólových vstupech se představili i všichni vynikající sólisté: sopranistka Camilla Nylund, mezzosopranistka Elisabeth Kulman, tenorista Daniel Behle a basista Georg Zeppenfeld.

Další dvě části, Gloria a Credo, pak sice Thielemann oproti úvodní sekvenci působivě „rozsvítil“, ale přece jen se nejednalo o nijak prvoplánově dramatický kontrast – podařilo se mu gradovat obě pasáže postupně a s úžasně dynamickou plasticitou. O to větším překvapením pak byl závěr v podobě částí Sanctus a Agnus Dei. Tam, kde se Thielemannovým kolegům mnohdy nepodaří zabránit jejich rozpačitému vyšumění do ztracena, dokázal právě on nalézt (alespoň podle mého názoru) skutečnou pointu tohoto Beethovenova rozhovoru se Všemohoucím. Po oslavném Credu totiž následovalo cosi jako zastavení.
V neskutečných pianissimech Sanctus a později v Benedictus – za doprovodu sólových houslí koncertního mistra Matthiase Wollonga – sbor a sólisté sekvenci „klaníme se Ti a velebíme Tě“ Bohu cíleně nesdělovali, ale spíše si ona slova pokládali jako poněkud znepokojivou otázku. To, co se všem protagonistům podařilo především, byla překvapivá intimita tohoto zamyšlení a přiznávám, že něco podobného jsem při živém provedení Missy solemnis zažil rozhodně poprvé.

Na otázky se jistě sluší odpovědět, ale Thielemannův Beethoven v závěru mše nabízí něco jiného – odpověď na to, proč a komu se klanět, v Agnus Dei pouze hledá. Právě v tomto věčném hledání zjevně nachází samotný smysl v cestě k Bohu i sobě samému, a právě proto zde slova „Beránku boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu naší smrti“ vyznívají jednou optimisticky, jindy – zvláště v krásném basovém sólu Georga Zeppenfelda – téměř jako smuteční pochod. Jsem přesvědčen, že právě tak autor své dílo od počátku zamýšlel: tedy nikoliv jako čistě hudební oslavu boží svrchovanosti, ale jako výpověď o vlastním vztahu k Bohu, zašifrovanou v partituře, v níž samoúčelné efekty nemají místo.

Sugestivní minuta ticha, již po doznění skladby věnovali ve stoje umělci i diváci obětem válečného bombardování Drážďan, ve mně osobně úvahy o Beethovenově uměleckém záměru a Thielemannově interpretaci jen podpořila. Koncerty, jakými jsou ty Vzpomínkové v Semperoper, mají samozřejmě svou specifickou atmosféru, která k hledání mimohudebních souvislostí k té které skladbě přirozeně vybízí. Přesto se však domnívám, že se Christianu Thielemannovi, jeho orchestru a sboru a pečlivě vybrané čtveřici pěvců podařilo přiblížit se k pochopení jednoho z poněkud problematických děl světové hudební literatury způsobem, který by rozhodně neměl být zapomenut. Přesvědčit se o těchto slovech (nebo je vyvrátit) bude každopádně znovu možné už za několik týdnů. Své pojetí Missy solemnis totiž s týmž orchestrem a s totožnými mužskými sólisty (a nově s Krassimirou Stoyanovou, Christou Mayer a Bavorským rozhlasovým sborem) předvede Christian Thielemann už na nejbližším Velikonočním festivalu v Salcburku 22. a 25. března. A kdo ví, třeba právě velikonoční atmosféra posune dirigentovo vnímání a pojetí Beethovenovy mše ještě o kus dál. Možná, že na tom „věčném hledání“ přece jen něco bude…

Hodnocení autora recenze: 90%

6. Symphoniekonzert der Staatskapelle Dresden
Dirigent: Christian Thielemann
Camilla Nylund (soprán)
Elisabeth Kulman (mezzosoprán)
Daniel Behle (tenor)
Georg Zeppenfeld (bas)
Sächsische Staatskapelle
Sächsicher Staatsopernchor Dresden
13. a 14. února 2016 Semperoper Drážďany
(psáno z koncertu 13.2.2016)

program:
Ludwig van Beethoven: Missa solemnis D dur op. 123

www.semperoper.de