Romeo a Julie: starý příběh v nových souvislostech

Druhá premiéra Gounodova díla Romeo a Julie (recenzi z první premiéry najdete zde) se na scéně Státní opery Praha konala 23. dubna – na den přesně tak připomenula čtyřsté výročí úmrtí Williama Shakespeara, dramatika, jehož náměty daly vzniknout řadě nejlepších světových oper. Věčný příběh o lásce mladinké Julie a vášnivého Romea a o znesvářených rodech Kapuletů a Monteků se v inscenaci mladého slovenského týmu režisérky Slávy Daubnerové, scénografa Juraje Kuchárka a Martina Kotúčeka (kostýmy) posouvá z renesančních kulis někam na začátek dvacátého století. Do Verony plné elegantních hotelů a penzionů, jak ji zná i dnešní turista.

S první oponou se otevře pohled do luxusní hotelové lobby a restaurace ve stylu dvacátých let, všude se hemží elegantní hosté a personál v livrejích, je to dokonalý obraz jak vystřižený ze seriálu o případech Hercula Poirota. (Vkusné špičkové kostýmy podtrhují oslnivou velkolepost scény.) Hotel vlastní Kapulet, otec Julie, a většina scén, včetně té balkónové, se odehrává právě v něm. Zde se milenci poprvé uvidí, na opulentním banketu pořádaném k Juliiným narozeninám, kam se Montekové vetřou v přestrojení za číšníky. Zde se dohaduje Juliina svatba s nechtěným Paridem a Julie se na večírku svěřuje s touhou po volnosti své bohémské, mírně podnapilé sestřenici Gertrudě (a ne chůvě, jak to bylo dříve). Je to svět, v němž se už nenosí kordy a kde se pouliční rvačky mezi partami mladíků řeší pěstmi, skrytým nožem nebo třeba střepem rozbité láhve (souboj Tybalta a Mercutia). Dvojnásobnou vraždu pak šetří policie s fotografem a koronerem a policejní vyšetřovatel namísto vévody.

I přes jisté omezení, že se vše točí kolem hotelu nebo v jeho pokojích, scéna velmi dobře funguje. Stačí malá změna přepažení prostoru, projekce vitrážových oken a jsme v kostele u bratra Lorenza, kde se milenci tajně vezmou; pár závěsů a pokojových propriet pak vytvoří intimní atmosféru Juliina pokoje. Je tu i několik vyloženě magických momentů, jako tanec červených světýlek ve ztemnělém chrámu nebo královna Mab plující hvězdnou oblohou na obřím měsíci. Obratem okamžiku se scéna dokáže proměnit i v chladný prostor nemocnice, kam odvezli nebohou Julii v kómatu (namísto hrobky) a kde také končí život obou milenců.

Tyto zajímavé výklady umocňuje velmi přirozená režie Slávy Daubnerové. Není statická ani nenutí protagonisty dělat nic krkolomného, nemusejí se nikam šplhat, běhat nebo jinak vyplňovat svůj čas na scéně nesmyslnou akcí za každou cenu. (Také se ale v libretu občas krátilo.) Pestrost na scéně tvoří kulisa hotelu, kde je stále někdo v pohybu, a pěvci v popředí se tak mohou chovat naprosto přirozeně v souladu s tím, co děj žádá: konverzují spolu, utíkají, bojují, nebo se líbají, kouří nebo tančí, nacvičují golfové údery, hodují… Zvláště milostné scény působí přesvědčivě a velmi romanticky.

Dostáváme se k hudebnímu nastudování, jehož se ujal italský dirigent Marco Guidarini. Jako Gardinerův asistent začal v Lyonské opeře a prošel mnoha světovými scénami, včetně La Scaly, Metropolitní opery, Los Angeles, Buenos Aires, Covent Garden, Bolšovo teatra a jiných, a osm let byl šéfdirigentem v Nice. Ve Státní opeře hostoval již loni v Mefistofelovi (recenzi jsme přinesli zde).

Suverénní předehra se správně volenými tempy a plnokrevným zvukem ukázala Orchestr Státní opery v novém světle. Po celé představení to v orchestru fungovalo – souhra, dobrá intonace, soulad s atmosférou na scéně, byl to plnohodnotný projev souboru vedeného zkušenou rukou, dirigentem, který má o Gounodovi jasnou představu a ví, jak ji docílit. Jak prosté…

Hlavní role zpívali na druhé premiéře Kateřina Kněžíková a Aleš Briscein. Kateřina Kněžíková byla jako Julie bravurní, s lehkostí vyzpívala všechny náročné árie, naplnila je velkým citem, její projev byl odlehčený a místy éterický stejně jako její slušivé nadýchané koktejlové šatičky.

Byl to hlas opravdu mladé Julie, nikoli těžkotonážní dramatický soprán, a to bylo velmi sympatické. (Její mimořádná pianissima v některých místech by si zasloužila ještě o fous tišší dynamiku orchestru, ale jen ojediněle.) Slavnou árii Je veux vivre dans ce rêve (Chci žít ve snu) zpívala s rozpustilostí a volností dívky, která je možná trochu zhýčkaná, zahrnutá přepychem, napůl ještě dítě. A pak, pod tíhou lásky a tajného sňatku, se stává ženou, zprvu vášnivou, pak trpící. Vše zahrála Kateřina Kněžíková výborně. S Alešem Brisceinem tvořili vyrovnanou a pohlednou dvojici, jejich duety patřily mezi nejsilnější momenty představení. (S výjimkou samotného závěru – scéna smrti se záškuby Romeova otráveného těla byla už příliš naturalistická, mohla by na někoho působit i komicky.)

Aleši Brisceinovi role Romea vyloženě sedí, jeho světlý tenor se k francouzské hudbě hodí a poradil si se ctí i s nejtěžšími místy v áriích. (V závěru představení možná pár nepříjemně ostrých výšek zaznělo, ale nic, co by snižovalo jeho solidní výkon.) Velice mě oslovil jeden moment – Romeovo tiché loučení po balkónové scéně s Julií (Jdi! Ať tě mír provází.), kdy Briscein zůstává na zšeřelé scéně již sám, zpívá opuštěně, rezignovaně a velice niterně, a spolu s orchestrem zde vytvořili úžasnou nostalgickou atmosféru.

Miguelangelo Cavalcanti jako Kapulet vládl znělým zajímavým hlasem, trochu však zápasil s tempem a na několika místech se s orchestrem míjel. Role věrného Mercutia připadla nadějnému slovenskému barytonistovi Igoru Loškárovi, jehož mladý hlas zněl velmi sympaticky. Bratra Lorenza ztvárnil s mocným basem a s důstojností Oleg Korotkov, dalším hromovým basem vládl rovněž Lukáš Hynek-Krämer coby Vévoda/Vyšetřovatel. Mezzosopránovou roli mladého Romeova přítele Stefana zdařile zpívala Jana Horáková Levicová, neposednou bohémku Gertrudu Sylva Čmugrová. Solidní výkon Sboru Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) a taneční čísla (například půvabný rej sestřiček v nemocnici – pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková) podtrhly celkovou velkorysost představení. Mohu jen doporučit: stojí za zhlédnutí.

Hodnocení autorky recenze: 75%

Charles Gounod: Romeo a Julie (Roméo et Juliette)
Hudební nastudování a dirigent: Marco Guidarini
Režie: Sláva Daubnerová
Scéna: Juraj Kuchárek
Kostýmy: Martin Kotúček
Pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková
Světelný design: Daniel Tesař
Video: Lukáš Kodoň
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a Sbor Státní opery
Premiéry 21. a 23. dubna 2016 Státní opera Praha
(psáno z druhé premiéry 23. 4. 2016)

Julie – Kateřina Kněžíková (alt. Jana Šrejma Kačírková)
Romeo – Aleš Briscein (alt. Martin Šrejma)
Bratr Lorenzo – Oleg Korotkov (alt. Roman Vocel)
Mercutio – Igor Loškár (alt. Jiří Brückler)
Stéphano – Jana Horáková Levicová (alt. Štěpánka Pučálková)
Tybalt – Václav Sibera (alt. Martin Gyimesi)
Gertruda – Sylva Čmugrová (alt. Jana Sýkorová)
Hrabě Kapulet – Miguelangelo Cavalcanti (alt. Martin Bárta)
Vévoda veronský – Lukáš Hynek-Krämer (alt. Ivo Hrachovec)
Hrabě Paris – Libor Novák (alt. Michael Skalický)
Gregorio – Matěj Chadima (alt. Martin Matoušek)
Benvolio – Jan Ondráček (alt. Michal Bragagnolo)

www.narodni-divadlo.cz