Jak doprovázel Jarmilu Novotnou před egyptským králem

U klavíru Alfred Holeček (1)
Texty Ivana Medka (87)

Klavírista Alfred Holeček (1907–1989) byl v roce 1967 – u příležitosti svých šedesátin – hostem Ivana Medka u mikrofonu Československého rozhlasu. Umělec vzácný tím, že se rozhodl svoji dráhu naprosto vědomě namířit směrem klavíristy-doprovazeče. V této roli umělecky spolupracoval s mimořádnými osobnostmi počínaje Jarmilou Novotnou a Janem Kubelíkem ještě v době první Československé republiky a později s mnoha dalšími včetně Grumiauxe, Suka či Idy Haendel.

Kubelíkovu první nabídku, aby jej doprovázel, ovšem Holeček odmítl! Přitom měl možnost cestovat se světoznámým houslistou na velké turné do Austrálie a Japonska. Ale rozumnější Holečkovi přišlo nejprve dokončit konzervatorní studia. Mnozí se možná Holečkovi tehdy divili a zvlášť v současnosti je reakce na nabídku toho typu dost nepředstavitelná (jsme přece čím dál zvyklejší na to, že vše má být hned a nic se neodmítá), ale Kubelík na pozoruhodného klavíristu nezapomněl a po roce jej oslovil znovu. To už Alfred Holeček kývl.
***

Ivan Medek: Já si vzpomínám, pane profesore, že když jsem jako kluk začal chodit na koncerty a vlastně jsem se seznamoval s našimi kumštýři a s celým koncertním životem, s velikým překvapením jsem nejdřív konstatoval, že nejčastěji vyskytující se jméno na plakátech koncertů je Alfred Holeček. Protože tu doprovází, tu hraje, tu připravuje. Skoro na každém druhém koncertu nějakého sólisty nebo komorního souboru, kde byl klavír, jsem četl vaše jméno. Tak jsem si říkal: kdybych měl říct, který umělec pro mě v mém mládí byl nejznámějším pojmem, byl jste to vy.

Prosím vás, když jste absolvoval konzervatoř, nebo vlastně mistrovskou školu, měl jste už tehdy představu o tom, že vaším hlavním povoláním bude komorní ansámblová hudba a že budete profesionálním průvodcem kumštýřů do světa?

Alfred Holeček: Ovšem. Tuto představu jsem měl už ze 4. ročníku konzervatoře, kdy jsem začal hrát komorní hudbu u členů tehdejšího slavného Českého kvarteta, u profesorů Herolda a Zelenky, za konzultace ovšem profesora Hoffmanna i profesora Suka. Už tehdy se ve mně zrodila tato myšlenka, protože moje technické znalosti byly sice dostačující, abych se stal koncertujícím sólovým pianistou, ale přece já jsem měl vyvinutý smysl pro autokritiku, slyšel jsem slavné pianisty a věděl jsem, že bych se jim stěží mohl rovnat po stránce technické.

Ivan Medek: Takže jste se jim vlastně dokonale vyrovnal po stránce muzikantské a udělal jste to, co je tak moc zapotřebí, to jest: stal se partnerem všech těch vynikajících houslistů, zpěváků, cellistů a všech ostatních instrumentalistů, kteří k nám do Prahy přijížděli po celá ta léta, kdy tuto práci děláte. A navíc jste ještě pomohl spoustě mladých lidí do muzikantského světa. Pamatujete se na nějaký svůj první zážitek?

Alfred Holeček: Můj první zážitek je trochu komický. A sice já jsem byl v 6. ročníku konzervatoře, když přijel do Prahy egyptský král Fuad I. A tehdejší primadona Národního divadla, mezinárodně slavná zpěvačka Jarmila Novotná, potřebovala narychlo doprovod na velké recepci, kterou král pořádal na egyptském vyslanectví. Tehdy také studoval na konzervatoři houslista egyptského původu Marco Baben. My dva jsme spolu už předtím hrávali, a tak jsme byli pozváni, abychom na recepci vystoupili. Při té příležitosti jsem bez zkoušky doprovázel také Jarmilu Novotnou. A pamatuji si, proč to pro nás bylo trochu směšné. To vyslanectví je tady poblíž Národního divadla, a protože tam tehdy byla vláda, prezident Masaryk a další oficiální osobnosti, tak nás zavedli postranním vchodem pro služebnictvo a zůstali jsme nahoře v malé místnosti, někde pod střechou. A pořád jsme čekali, kdy konečně dojde k vystoupení. Takže když k němu došlo, byli jsme už „učekáni“ a poněkud, jak se říká odborně, vychladlí. Nicméně když jsme se dostali do toho prostředí, bylo to velice hezké. Jarmila zpívala krásně, Baben hrál vynikajícím způsobem a mně se hrálo také dobře.

Ivan Medek: Ovšem z listu?

Alfred Holeček: Z listu. Ale taky jsem dostal na tu dobu velký honorář, který vlastně založil moje pozdější jazykové znalosti. Od egyptského vyslance jsem dostal tisíc korun, což byl velký peníz, a za ty peníze jsem si pořídil dvouměsíční pobyt v Německu, abych se naučil německy. To byl jaksi základ prvního jazyka.

Ivan Medek: Mohl bych se zeptat, kolik těch jazyků vlastně je? Když už o tom hovoříme…

Alfred Holeček: Plynně mluvím anglicky, francouzsky, německy, rusky, protože ruština je vlastně moje druhá mateřština. Já jsem se narodil v Rusku.

Ivan Medek: A k nám jste přišel kdy?

Alfred Holeček: Když mně bylo patnáct roků, ve dvaadvacátém roce.

Ivan Medek: A tehdy jste hned přišel na konzervatoř jako klavírista?

Alfred Holeček: O rok později. Já začal na klavír hrát dost pozdě, až v devíti letech, takže jsem toho moc neuměl. Měl jsem jenom velké nadšení a talent. Začátky jsem překonal s velkými obtížemi. Klavír jsem neměl, byt jsem neměl. Když jsem konečně dostal byt v podnájmu, majitel bytu se zlobil, že jsem cvičil více než dvě hodiny. Dokonce vypracoval zvláštní smlouvu, že nesmím cvičit víc než dvě hodiny denně. To znamenalo začátek stěhování. To konečně prožívají všichni muzikanti.

Ivan Medek: To znám sám velmi dobře. A myslím, že to platí dodnes.

Alfred Holeček: Bohužel.

Ivan Medek: A nakonec jste studoval u koho?

Alfred Holeček: U profesorky Ludmily Urbanové. To byla vynikající učitelka. Sama studovala u Godovského, u Lešetického a jedna z prvních, vedle profesora Hoffmeistera, později Kurze, zavedla takzvanou hru „váhu ruky“, „Gewichtspiel“.

Ivan Medek: Vaše setkání s Jarmilou Novotnou na egyptském vyslanectví bylo vlastně prvním takovým představením se před mezinárodním fórem. Ale pak už přišla přece řada zahraničních umělců, kteří jezdili do Prahy za první republiky a samozřejmě potom zvlášť po válce, se kterými pravidelně spolupracujete. Pamatujete si ještě, kdo byl první z těch cizinců?

Alfred Holeček: Když jsem končil konzervatoř, na jednom večírku, kde jsem hrál Beethovenovu sonátu opus 26, byl přítomen Jan Kubelík. A tomu se moje hra tak zalíbila, že mně nabídl, to bylo ještě rok před absolutoriem konzervatoře, abych s ním jel na velký zájezd do Austrálie, Japonska a tak dále. Což jsem musel odmítnout, protože jsem chtěl napřed dokončit svá studia. Ale o rok později, když už jsem studoval na mistrovské škole u profesora Kurze, jsem tu nabídku přece přijal. Sice to nebylo Japonsko a Austrálie, ale byla to Anglie a Německo, Francie a tak dále. To byl začátek mé doprovazečské kariéry s Janem Kubelíkem.

Ivan Medek: Myslím, že bychom si tuto dobu mohli připomenout jedním z několika snímků, které jste s Janem Kubelíkem tehdy natočil. Je to Sukova Burleska.

(hudba – Josef Suk: Čtyři kusy – Burleska

(pokračování)

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy