Kvazi-extáze. Hraje hudba ve mně a prsty musí poslouchat

U klavíru Alfred Holeček (2)
Texty Ivana Medka (88)

Alfred Holeček (1907–1989) byl klavírista vzácný tím, že se – už v dobách svých konzervatorních studií – rozhodl zcela vědomě napřít úsilí směrem doprovazečským. Zvlášť v dnešní době, kdy mladé hudebníky vychováváme hlavně k sólovým (a soutěžním) výkonům, to může být inspirativní. Dokonce velice inspirativní. I proto, že úroveň, jaké Alfred Holeček v tomto oboru dosáhl, byla mimořádná a jeho spolupráce s velkými uměleckými osobnostmi bohatá. Janem Kubelíkem počínaje a Davidem Oistrachem konče.

Alfred Holeček byl také průvodcem pro mnohé začínající umělce. A to nejen průvodcem/doprovazečem, ale průvodcem na cestách do ciziny – na soutěže a turné. I o tom byla řeč v rozhovoru, který s Alfredem Holečkem v roce 1967, kdy klavírista slavil šedesátiny, vedl Ivan Medek. A také ještě o první spolupráci s Janem Kubelíkem a o trémě.
***

Ivan Medek: Neměl jste trochu trému, když jste poprvé doprovázel Kubelíka?

Alfred Holeček: Já míval vždy velkou trému a mívám ji vlastně doteď. Ale řekl bych, že ji dovedu zvládat, jednak uklidňovacími cviky dechovými a jednak se prostě mentálně snažím soustředit na to, že musím být připraven technicky a muzikálně tak dobře, abych tyto nervové zábrany překonal.

Ivan Medek: Víte, to mě překvapuje. Protože já vím sice, že například Alfred Cortot říkal, že trému nemají jenom špatní kumštýři, ale přesto, když člověk čte kritiky o vašich koncertech, na kterých spoluúčinkujete, všude vlastně čteme jenom: „jako obvykle suverénní“, „jako obvykle pohotový“, „jako obvykle brilantní“, „jako obvykle vyvážený“. A člověk má pocit, že to vlastně pro vás vůbec nic není: přijít, sednout si a zahrát doprovod k sebetěžší věci. Totiž doprovod. Zahrát třeba Kreutzerovu sonátu nebo Beethovenovu Sonátu c moll, kde, upřímně řečeno, je part klavíru podstatně těžší než ten houslový… Anebo Césara Francka, Brahmse a tak dále. Takže ta skutečnost, že ve vás dodnes zůstal určitý neklid před koncertním vystoupením, je pro mě osobně nesmírně sympatická vlastnost.

Alfred Holeček: Ten neklid se nesmí zračit ven, nesmí být zábranou výkonu. Neklid zůstává uvnitř a mentálně se snažím ho potlačovat. A potom, většinou se mi to povede, že se dostanu do takové „kvazi-extáze“, ale zdravé extáze a zapomínám na to, že jsem já… A prostě hraje hudba. Hraje hudba ve mně a prsty musí poslouchat.

Ivan Medek: Vy jste byl mnohokrát, zejména při doprovázení zpěváků, postaven před problém hrát z listu. Protože se – a nejenom u zpěváků, i u instrumentalistů – třeba přídavky rozhodují v poslední chvíli, často se nezkouší nebo není možnost je zkoušet anebo koneckonců přijede zahraniční umělec, začne zkoušet něco, co si přiveze s sebou, noty tady ani nemůžete získat, a musíte hrát z listu. Nebo třeba musíte transponovat. To jste vědomě studoval?

Alfred Holeček: Myslím, že každý, kdo hraje dobře z listu, musí mít určité nadání už jako zárodek toho dobrého výkonu. Ale dá se to vycvičit soustavnou hrou z listu. Vzpomínám na jeden takový šokující moment, kdy přijela belgická sopranistka Suzanne Danco do Prahy a zrovna v té době byl přítomen také Charles Munch. A první zkouška v Rudolfinu, v místnosti pro účinkující, vypadala takto: vlevo stál Munch, napravo Ančerl a uprostřed Suzanne Danco. A položili mně na pult noty Schönberga Visuté zahrady, které jsem v životě nehrál. A nebylo možno předem se připravit, protože v Praze ty noty nebyly, musel jsem hrát z listu. A tehdy mě Munch tak pochválil, že jsem na to hrdý dodnes.

Ivan Medek: To se nedivím. Já si vůbec nedovedu představit, co to musí být za pocit hrát z listu, když za vámi někdo stojí, nejenom třeba, že vás poslouchá, ale třeba řekne, že vám bude obracet noty. My máme shodou okolností snímek z toho koncertu v roce 1957, kde s vámi Suzanne Danco zpívala Schönbergovy Visuté zahrady.

(hudba – Arnold Schönberg: Visuté zahrady)

Ivan Medek: Doprovázel jste spoustu zahraničních umělců. Ale kromě toho se sám pamatuji na to, s jakým obrovským zájmem se snažili získat vás mladí začínající umělci u nás. Takže v určitém období – a myslím, že to platí v podstatě dodnes – bylo vaše jméno na plakátech mladého umělce, který se třeba uváděl v Praze, určitou zárukou pro obecenstvo i pro toho kumštýře. Ten mladý houslista nebo cellista nebo zpěvák šel na pódium mnohem klidněji. A navíc měl pocit, že když bude mít na plakátu napsáno „U klavíru Alfred Holeček“, tak si lidé řeknou: „No, to už někdo musí být!“ – Jaká je vaše zkušenost s těmi úplně mladými, začínajícími?

Alfred Holeček: U nástupu mladé generace: to byl Miloš Sádlo, Alexandr Plocek, Spytihněv Šorm, Bohuš Heran a jiní. Rád jsem s nimi pracoval a rád jsem účinkoval na jejich prvních koncertech. Ta spolupráce byla radostná a trvá vlastně dodnes.

Ivan Medek: Dneska jsou to ovšem vaši vrstevníci…

Alfred Holeček: O něco mladší, tak o pět, o sedm let mladší.

Ivan Medek: No tak to už na sebe prozrazujete něco navíc, ale kromě toho teď přece spolupracujete pořád s mladými. Zase s tou novou mladou generací.

Alfred Holeček: Ano. A velmi rád.

Ivan Medek: A nejenom tady, ale jezdíte s nimi například na zahraniční cesty, na zájezdy anebo je doprovázíte na soutěže.

Alfred Holeček: Ano, to je velmi důležité. Protože mladý umělec, když jede na mezinárodní soutěž, za prvé – musí být připraven dobře už doma. Potom, když přijede do cizího prostředí – musí mít oporu, a ta opora je ten pianista, o kterém ví, že se na něj může spolehnout. A že mu přinese takový výkon, na který je zvyklý.

Ivan Medek: Já bych řekl, že to není jenom v tom, že je mladý kumštýř dobře připraven, ale také že on se na vás může spolehnout. A jak jsem přesvědčen, spoléhá i v daleko jiných věcech, než je jenom klavír, v tu chvíli, kdy je na tom soutěžním pódiu. Spoléhá na vás ve spoustě drobností, především na vaši zkušenost v mezinárodním, řekněme „cestovatelském“ světě, ve schopnosti vyjednat věci, které by jinak ten člověk nikdy nevyjednal. Ve schopnosti dostat třeba včas peníze anebo koupit si lístek a podobně. Takže vy jste pro mladé kumštýře sice nejen jako klavírista, ale také jako takový ochránce.

Alfred Holeček: Vlastně ano.

Ivan Medek: Máte nějaké zajímavé nebo hezké vzpomínky z této činnosti z poslední doby?

Alfred Holeček: Před osmi lety jsem byl na velké soutěži Pablo Casalse v Mexiku. Tehdy tam jel jako soutěžící Josef Chuchro a Alexandr Večtomov, jako člen poroty to byl náš profesor Miloš Sádlo. Už ta daleká cesta… A v letadle byla spousta violoncellistů ze všech končin světa. Potom příjezdu do Mexico City, zvykání si na nezvyklé prostředí, na vysoký tlak. Mexico City leží ve výšce 2500 metrů. To všecko jsme museli překonat. A navíc ještě odvádět dobré výkony. A ty dobré výkony se zračily potom v udělení 1. a 2. ceny pro Josefa Chuchra a Alexandra Večtomova.

Ivan Medek: Josef Chuchro s vámi pak později natočil První violoncellovou sonátu Bohuslava Martinů.

(hudba – Bohuslav Martinů: Sonáta pro violoncello č. 1)

Ivan Medek: Mexickou soutěž o cenu Pabla Casalse si připomeneme ještě jedním snímkem. Saša Večtomov – já myslím, že bych snad nemusel říkat, že u klavíru je zase Alfred Holeček – zahraje skladbu Gabriela Faurého Probuzení ze sna, v úpravě Pabla Casalse.

(hudba – Gabriel Fauré: Probuzení ze sna – arr. Pablo Casals)

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy.