Myslete na nemyšlení. Symfonický orchestr a japonské nástroje

Hudební občasník jedné flétnistky
(5. června 2016 Nová scéna Národního divadla Praha)

„Myslete na nemyšlení. Jak myslet na nemyšlení? Nemyslet. To je základní umění zazenu.“
Toto moudro a další jiná nejen od mistra Dógena často plní mou mysl, která se snaží usilovně vše pochopit, kombinovat, chápat, vidět spojitosti a odpovídat si na různá „proč?“, ptát se, sledovat, komunikovat, barvitě si domýšlet a pak se divím, že za celý den stihnu jen část toho, co jsem si toho rána předsevzala udělat.

Otázky jsou fajn a nějak se začít musí. Pak ale člověk přijde na to, že se může ptát donekonečna a taky ho z toho usilovného přemýšlení může klepnout. Tak si řekne, nebudu tolik přemýšlet. A najednou zjistí, že je to na okamžik velmi osvobozující, ale v příštím okamžiku už mysl rozvíjí další velice duchovní a jistě užitečné teorie. Jako kdybych na tom byla závislá…

Snad jste, milí čtenáři, ještě nepřestali číst a čekáte na rozuzlení příběhu v písmenkách. Abyste rozuměli, včera jsem navštívila koncert v rámci International Shakuhachi Festival Prague a Pražského jara. Dávali samé české premiéry, které provedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Markem Ivanovićem.

Musím říct, že obdivuji, jak se s nelehkým programem poprali. Orchestr i dirigent. Snad se i bavili, na některých to bylo dost vidět… 🙂 Zajímalo by mě, jestli se věci mění a druh této muziky je přijímán hráči i posluchači vlídněji?

Bird Heterophony Akira Nishimury dala posluchačům pěkně zhurta na srozuměnou, v jakém duchu se večer bude nést a okamžitě jsem litovala muzikantů, kteří museli odvést solidní výkon na pódiu Nové scény, která je pro orchestr akusticky velmi nevděčná a nic neodpustí. Na druhou stranu, možná se na něm v rytmicky a orientačně tak náročné skladbě a i v těch následujících mohli lépe slyšet. Moc jsem v tom momentu toužila vyslechnout dílo třeba v Rudolfinu. Při druhé skladbě jsem ale pochopila některé benefity prostoru. Concerto for Shakuhachi and Orchestra Hirose Ryohei (neskloňuji, nebo se do toho šíleně zapletu já i vy) v podání Christophera Yohmei Blasdela promlouvala epicky a přece tak intimně. V honosnějším klasičtějším sále by to tak vůbec nevyznělo, tudíž by došlo ke ztrátě základní atmosféry, kterou tento unikátní nástroj vládne.

Nikdy jsem shakuhachi nedržela v ruce, ale od malička mě velmi fascinoval zvuk bambusových fléten, hlavně prastaré arabské flétny „naj“, o které jsem se pokusila napsat i nějakou tu vysokoškolskou práci. Vyloudit z naj nějaký, natož kultivovaný zvuk je přetěžké a představuji si, že s japonskou flétnou to bude podobné. Když se to ale někomu podaří, jako například včerejším aktérům, zážitek je až paralyzující. V tom dobrém slova smyslu. Nechci házet naj a shakuhachi do jednoho pytle, ale charakter bambusových fléten má v sobě něco velmi starého a šlechetného. Jako by vyprávěl všechny radosti a strasti historie lidstva, nějakou původní pravdu a příběh člověčí duše.

Na koncertě zazněla také světová premiéra Kánonu pro shakuhachi a orchestr Vlastislava Matouška, pro ucho nepřivyklé soudobé hudbě jistě nejlibozvučnější počin večera. Využity byly snad všechny formy hry na nástroje včetně různých key slapů (rozuměj rytmické mlácení do klapek prsty), které kánonicky nástroj po nástroji skladbu otevřely. Myšlenky si následně předávali tři sólisté na shakuhachi (kromě Blasdela a Mitsuhashiho i Jim Franklin) a orchestr opět obdobně, avšak s ubývající silou a postupným „odpadáváním“ nástrojů, uzavřel. Vrcholem večera bylo však pro mě November Steps Toru Takemitsu. Zaznělo sice po pauze, ale já si to dnes nechám na konec. Přiznám se, že netuším, jak je dílo formálně koncipováno. A je mi to jedno. Ochutnala jsem totiž něco, co se tady tak běžně ochutnat nedá. Kifu Mitsuhashi na shakuhachi a kouzelná Kumiko Shuto, hrající na nástroj loutnového typu – japonskou biwu.

Čišel z nich hluboký klid a neuvěřitelná koncentrace. Ono pověstné „tady a teď“ v praxi. Chtěla bych se to sama tak moc naučit a používat to nejen v hraní na flétnu… Třeba je to má iluze a myšlenky sólistům lítaly jak divé. Pokud ano, jedno bylo znát. Vůbec se tím nenechali rozhodit. Prostě stojí na podiu, existuje jen jejich tělo, dech a jeho energie. A tím nemyslím jen sólistu s dechovým nástrojem, ale něco mi říká, že i ta sličná Japonečka při svých „úhozech“ do strun měla promyšlené, kde se nadechuje a vydechuje. Mitsuhashi využíval celé své tělo. Často šel až do lehkého podřepu, aby se opřel do svého spodního těžiště v břiše, ze kterého podle japonské tradice vychází veškerá energie, jak mi jeden karatista kdysi vyprávěl… Možná je to jen má představa. Možná to mají Japonci automaticky v sobě. Minimálně však na nich staletí tradice zenu a spol. musela zanechat nějaké následky v podobě hluboké koncentrace a absolutní přijetí toho, co dělám v tomto okamžiku a na co se soustředím. Je vlastně úplně jedno, čemu se věnujete. Mytí nádobí nebo hra na flétnu může být stejně osvícenou činností, eliminující ty mnohdy otravné myšlenky.

Nechápejte mě špatně, myšlení je úžasné, jen ne v příliš velkém množství. Ti, co úplně tuto ideu se mnou nesdílí, se mnou určitě budou sdílet oblíbené „všeho moc škodí“. Ono to tak nějak vše osciluje kolem rovnovážného stavu. Občas se vychýlí a občas zažijeme okamžiky jako třeba já včera. Okamžiky dokonale klidné vodní hladiny připomínající zrcadlo. Co v něm vidíte? Určitě ne pokřivený obraz…