Veselá vdova v Terstu: Diva, divo a diváci

Hned na úvod tohoto článku vám položím záludnou otázku: víte, který evropský stát byl v roce 1975 oficiálně zrušen, přičemž se o jeho území podělili o dvacet let dříve jeho sousedé? Vzhledem ke zvolenému názvu nemá smysl vás napínat – jednalo se o Territorio libero di Trieste neboli Svobodné území Terst.Sever Istrijského poloostrova byl předmětem svárů italského a slovinského obyvatelstva už od poloviny devatenáctého století a běh dějin tomu nejméně dalších sto let vytrvale napomáhal. Po první světové válce připadl dříve rakouský Terst i s tzv. Přímořím Itálii a Mussolini se už za několik let postaral o to, aby Slovinci pochopili, kdo je v něm pánem. Pád fašistického režimu v roce 1943 vystřídala německá okupace a konec války zastihl v Terstu jugoslávskou osvobozeneckou armádu, jejíž představitelé vyhlásili 8. května 1945 Terst autonomním městem v rámci Jugoslávie. V praxi to znamenalo zavedení komunistického teroru obludných rozměrů. Už nehrálo roli, je-li někdo Ital, Slovinec či Chorvat, ale jak jak je mu po chuti nový pořádek. Stovky obyvatel Terstského zálivu na to doplatily životem, mimo jiné i v komunisty znovuobnoveném nacistickém koncentračním táboře Risiera…Protože se ve městě nacházela i 2. novozélandská obrněná divize, které hrozil bezprostřední střet s jugoslávskou armádou, odletěl její generálporučík Morgan do Bělehradu, kde nabídl maršálu Titovi rozdělení výbušného území na spojeneckou zónu A a jugoslávskou zónu B. Diktátor souhlasil a navržené řešení následně v lednu 1947 potvrdila rezoluce OSN, která sice ustanovila Terst svobodným státem, ale zároveň v něm ponechala systém okupačních zón. Navzdory stálému napětí, aktuálně podporovanému studenou válkou, byl státeček mezinárodně respektován, spravovala ho dvojice guvernérů a jeho platidla a poštovní známky jsou dodnes vyhledávanou sběratelskou raritou.Zlom přišel až s odklonem Titova režimu od stalinského východního bloku v padesátých letech. Maršál začal pošilhávat po ochraně ze strany západních spojenců a byl ochoten za to něco zaplatit. 5. října 1954 tak zástupci Jugoslávie spolu s kolegy z Velké Británie, USA a Itálie podepsali v Londýně Memorandum o porozumění, které de facto rozdělilo svobodný Terst mezi Itálii a Jugoslávii. 10. listopadu 1975 pak Itálie s Jugoslávií dohodu potvrdily definitivní dohodou, tzv. Dohodou z Osmia. Dnes najdete území bývalého svobodného Terstu v Itálii (město Terst a Terstská provincie), Slovinsku (region Primorsko) a Chorvatsku (část Istrijské župy).To celé je jen nepatrná výseč z historie města, ve kterém se po staletí nejen kvůli jeho postavení strategicky významného přístavu spoluvytvářely evropské dějiny. Pokud Terst navštívíte, najdete v něm nejen městské centrum, tvořené mohutnými paláci postavenými vesměs v průběhu 19. století, ale i působivý Canal Grande, kolem něhož se rádi procházeli James Joyce či Rainer Maria Rilke, středověkou katedrálu San Giusto se stejnojmenným hradem a také jeden malý div světa – zámek Miramare, který se nachází v překrásné pobřežní scenérii na severním okraji města. Toto šlechtické letovisko stojí za návštěvu i kvůli připomínce jeho slavně-neslavných obyvatel. Bratr císaře Františka Josefa I. Maxmilián Habsburský se odsud nechal v roce 1864 vylákat s nabídkou mexické císařské koruny, což ho tři roky poté stálo za oceánem život na popravišti, a vévoda Amadeo Aosta opustil Miramare krátce před druhou světovou válkou, aby se stal italským místokrálem v Etiopii. Ani on už se do svého překrásného sídla v Terstském zálivu nevrátil – v roce 1942 zemřel v britském zajateckém táboře v Nairobi na tuberkulózu. Nepochybuji, že Maxmilian i Amadeo byli tváří tvář smrti duchem v Miramare a shodně si odpovídali na otázku, zda opravdu stálo za to ho opustit kvůli korunám, které jim seděly na hlavách tak nepevně…Jak už bylo řečeno, Terst byl od nepaměti místem obrovského politického a obchodního významu, a jako takový se samozřejmě musel prezentovat i kulturou na odpovídající úrovni. V roce 1801 se tak dočkal i reprezentativní operní budovy, která nesla název Teatro Nuovo. O její vnější podobu se postaral architekt Gian Antonio Selva (projektant benátského Teatro La Fenice) a o interier Matteo Pertsch, který už před tím navrhl sál pro milánskou Scalu. Elegantní budova pojala 1 400 diváků a 21. dubna 1801 byla slavnostně otevřena premierou opery Johanna Simona Mayra Ginevra di Scozia. Další premiéra na sebe nedala dlouho čekat – o měsíc později se jí stal Annibale in Capua Antonia Salieriho.Divadlo poté prošlo nejrůznějšími peripetiemi a vystřídalo mnoho názvů (což tak dobře známe i u nás) a čas jeho největší slávy přišel ve chvíli, kdy si říkalo Teatro Grande. Tehdy se stalo dějištěm dvou premiér děl Giuseppa Verdiho: nejprve v revolučním roce 1848, kdy zde poprvé zazněl Il corsaro (zpívala v něm tehdy i Verdiho pozdější manželka Giuseppina Streponi), a poté roku 1850, kdy se tu ne zrovna úspěšně poprvé představil Stiffelio.

Smrt velkého skladatele 27. ledna 1901 pak sebou přinesla nový název divadla, který mu zůstal až dodnes – Teatro Lirico „Giuseppe Verdi“ Trieste.

V současnosti sice divadlo nenabízí divákům překvapivou dramaturgii či režijně progresivní inscenace, ale udržuje svůj vysoký standard kvalitními produkcemi oblíbených operních titulů, do kterých angažuje vynikající pěvce. Sezóna se vždy plánuje na kalendářní rok, a v té letošní už zazněly Donizettiho Anna Bolena, Verdiho Bitva u Legnana a Rigoletto, Pucciniho Bohéma, Mascagniho Kmotr Fricek a Lehárova Veselá vdova, na přelom listopadu a prosince se chystá Rossiniho Lazebník sevillský. Mezi sólisty se letos objevili Mariella Devia, Dimitra Theodossiou, Francesco Meli, Julia Novikova, Alexia Voulgaridou či Michail Ryssov. Druhá polovina roku bývá ve znamení další stagiony, a to symfonické – na koncertech budou během ní ve zbytku roku 2012 řídit divadelní orchestr například Oleg Caetani, Wayne Marshall, Will Humburg, Gianluigi Gelmetti nebo Donato Renzetti.K Terstu však kromě opery neodmyslitelně patří také opereta. Až do roku 2011 zde každé léto probíhal prestižní Festival Internazionale dell’Operetta, který v loni uskutečnil dokonce už po čtyřicáté druhé. A proč ne letos po čtyřicáté třetí? Obtížná finanční situace divadla si bohužel vynutila zrušení aktuálního festivalového ročníku, a narychlo nasazená inscenace Veselé vdovy, která původně vůbec nebyla v plánu, měla tuto kulturní ztrátu alespoň částečně nahradit. O tom, jak se to podařilo, jsem měl možnost se přesvědčit 23. června, kdy proběhlo poslední z šesti představení této produkce.

Z výborně připraveného divadelního programu jsem se dozvěděl, že historie provádění Veselé vdovy Franze Lehára v Terstu je přímo dech beroucí. 27. ledna 1907, tedy jen něco málo přes rok od vídeňské premiéry, jí ve zdejším Teatro Filodrammatico coby horkou novinku řídil skladatel osobně, načež tu pod názvem La vedova allegra zdomácněla a až dodnes se pravidelně objevuje i na prknech Teatro Verdi. Program obsahuje kompletní obsazení a inscenační týmy všech inscenací operety od roku 1971 do současnosti, a při jeho pročítání jsem nevěřil vlastním očím. Posuďte sami: Hanna Glavari – Elena Zilio, Luciana Serra, Maria Pia Jonata, Fiorenza Cedolins, Amarilli Nizza; Danilo Danilowitsch – Aldo Bottion, Angelo Romero, Roberto Frontali, Dalibor Jenis, Miroslav Dvorský; Camille de Rosillon – Max René Cosotti, Jozef Kundlák, Giorgio Casciarri, Vittorio Grigolo. Mezi dirigenty je možné přečíst si jména Rudolfa Bibla, Daniela Orena, Nikši Barezy či Juliana Kovačeva. Jak vidno, v Terstu přistupují k Veselé vdově nanejvýš zodpovědně…

Velkoryse přistoupili tvůrci i k současné inscenaci. Vznikla roku 2009 v rozsáhlé koprodukci mezi terstským divadlem, Teatro Carlo Felice v Janově, Tetro San Carlo v Neapoli a Tetro Filarmonico ve Veroně a jako režisér je pod ní podepsán Federico Tiezzi.

Práci tohoto renomovaného tvůrce měli diváci možnost posoudit i v našich kinech, do nichž byla před časem přenášeno jeho režiní ztvárnění Verdiho Simona Boccanegry z milánské Scaly s Placidem Domingem v titulní roli. Co se týče Veselé vdovy, poradil si s ní podle mého názoru jako zkušený řemeslník: scénu, představující elegantní palácovou dvoranu ve stylu art deco (scénografem byl Edoardo Sanchi) využívá v hudebních číslech v její maximální ploše k roztančeným a efektně zalidněným scénám (výrazně tomu napomáhají nápadité kostýmy Giovanny Buzzy). Z dialogových pasáží naopak vytváří jakési forbíny – za protagonisty se v tu chvíli snesou opony různé výšky a různého provedení (rudý samet, lesklá stříbřitá plocha, průhledný materiál, rámovaný květinovými motivy). Umožňuje to připravit aranžmá a případné přestavby pro další hudební číslo, divák získává dojem, že se prostředí před ním pestře obměňují a zároveň se může soustředit na spojovací dialogy, které tak získávají potřebnou intimitu.

Mimochodem – itaština Veselé vdově neobyčejně sluší (hraje se v milánské edici Suvini a Zerboni) a je radost poslouchat i dialogy. Z toho, co jsem měl možnost vidět a slyšet, jsem získal dojem, že italská operetní tradice vychází spíše z commedie del arte, než z vídeňského lidového divadla a singspielu. Její herectví je tak ve značné míře fyzické a prvoplánové, ale nikoliv lascivní a hlavně příjemně sebeshazující. Dokonalým představitelem tohoto stylu herectví byl v terstské Veselé vdově Gennaro Cannavacciulo v roji Njeguše. Herec se zkušeností s řadou filmových a televizních rolí, ale zároveň operetní specialista, dal svému Njegušovi cosi z podivnosti Kabaretiéra z muzikálu Kabaret. Jeho přítomnost na jevišti byla nepřehlédnutelná – neustálé taneční kreace, vlnění a zaujímání nejrůznějších bizarních póz doprovázel obvykle kamenným výrazem ve tváři, což muselo spolehlivě pobavit i ty diváky, kteří lehké múze ve větším měřítku neholdují. Znalci Veselé vdovy vědí, že Njeguš je postavou, která prakticky žádný prostor ke zpěvu nedostává. V terstské inscenaci to na začátku třetího dějství vyřešili přidaným kupletem o nočním životě v Paříži, ve kterém se Cannavacciulo opravdu blýskl. Asi není divu – jak jsem později zjistil, vydal před několika lety nahrávku populárních italských kabaretních písní.

Při pohledu na obsazení hlavních rolí jsem si vzpomněl na první a patrně i poslední pokus veronské Arény o uvedení operety do svého do té doby striktně operního programu. V roce 1999 zde v režii Beni Montresora ve Veselé vdově vystoupili Cecilia Gasdia a Andrea Bocelli. Respektovaná operní pěvkyně minulosti a populární krasopěvec z pomezí různých žánrů – že by italský recept na úspěch? Úvaha terstského divadelního managementu šla evidentně podobným směrem. Titulní roli, tedy onu „veselou vdovu“ jménem Hanna Glavari vytvořila Valeria Esposito. Jsou-li mezi vámi pamětníci představení Vídeňské státní opery z druhé poloviny devadesátých let, možná si vybaví, že v těch časech patřila Esposito mezi nejvytíženější koloraturní sopranistky této scény. Donizettiho Lucia, Linda či Adina, Verdiho Gilda, Offenbachova Olympie, ale i Královna noci a Zerbinetta, to vše byly její velké role, které zpívala i v Miláně, Benátkách, Barceloně či New Yorku. Od začátku nového století byla pěvkyně prakticky nezvěstná, a jak jsem měl možnost se aktuálně přesvědčit, byl pro to patrně dobrý důvod. Z někdejší krásy jejího hlasu už toho zbylo opravdu pramálo, zní v některých polohách až nepříjemně a slavnou Píseň o Vilje zazpívala pěvkyně jen s nejvyšším vypětím sil. Jenže opereta není opera, a tak tu zbývá ještě herecká stránka, kterou si Esposito viditelně užívala. Jako celebrita smyšleného knížectví Pontevedro, na jejímž bohatství stojí celá tamní ekonomika, působila naprosto věrohodně a dokonale uměla jevištně prodat i svůj ženský půvab. Hezkým nápadem byl i Hanin příchod v prvním dějství: pontevederští diplomaté v Paříži, kde se děj odehrává, jí vypouštějí z obrovského zlatého trezoru…

Zatímco Valeria Esposito je zkrátka kdysi výtečná operní pěvkyně daleko za zenitem, těžko hledám kategorii, do které bych zařadil jejího jevištního partnera. Hrabětě Danila Danilowitsche, který tak rád chodí za děvčaty k Maximovi a nakonec skončí v Hanině chomoutu, si totiž v Teatro Verdi zahrál Alessandro Safina.Tento tenorista ze Sieny vyhrál v roce 1989 pěveckou soutěž Katji Ricciarelli v Mantově, čímž začala jeho kariéra, zahrnující mimo jiné i Prince v Rusalce na festivalu ve Wexfordu nebo Lenského v Evženu Oněginovi po boku Mirelly Freni v Palermu. V roce 2000 se však Safina s operou rozžehnal a vydal se na dráhu pop music. Postupně vydal čtyři alba crossoverového charakteru (Alessandro Safina, Insieme a Te, Musica Di Te, Sognami), která mu z nějakého důvodu vynesla obrovskou popularitu v zemích, jako je Rusko, Bělorusko, Jižní Korea, Mexiko nebo Kolumbie a ve kterých dodnes vyprodává stadiony. Jeho voluminozní spinto tenor zaujal nejen sběratelku podobných exotů Sarah Brightman, která s ním natočila duet, ale i ostřílené matadory, jakými jsou Rod Stewart a Elton John. Posledně jmenovaný nahrál s pěvcem novou verzi svého hitu Your Song, který si už ovšem Safina zazpíval dříve při jiné příležitosti. Vzpomínáte na Luhrmanův filmový muzikál Moulin Rouge, kde právě písní Your Song vyznává Ewan McGregor lásku Nicol Kidmanové? V jednu chvíli se k němu připojí i meliésovský měsíček na obloze, a ten zpívá – hlasem Alessandra Safiny…

Tenorista zůstal i navzdory svým novým hudebním aktivitám příznivcem operety, což dával pravidelně najevo zejména během zmíněného festivalu v Terstu. Jako Danilo zde vystoupil už v roce 2001, takže letošní zkušenost s rolí pro něj rozhodně nebyla nová. Pěvecky pro něj zjevně nepředstavuje problém, herecky působí tak trochu jako nonšalantní seladon, snažící se napodobit George Clooneyho. Bílá uniforma i frak mu ovšem bezvadně sednou, takže poměrně omezený herecký rejstřík (obočí zvednuté v úžasu – pobavený úsměv – ruka pod bradou na znamení zamyšlení) není v tomto případě podstatnou závadou.

Jako skvělý operetní herec a zejména výtečný Njegušův „nahrávač“ se ukázal být další výtečný operní zpěvák minulosti, barytonista Marcello Lippi v roli barona Mirko Zety. Tak jako Esposito, i on má za sebou úctyhodnou mezinárodní karieru, během které hostoval ve většině významných operních domů, a zanechal za sebou i obsáhlou diskografii. Referenční je zejména Jacobsova nahrávka opery Francesca Cavalliho La calisto, na níž se Lippi podílel po boku Marie Bayo či Simona Keenlysida a vytvořil zde roli Jupitera. Přestože je jako pěvec stále aktivní, věnuje se Marcello Lippi opeře i z jiné stránky – je uměleckým ředitelem Teatro Verdi v Pise.

Velmi příjemným překvapením večera byl pro mne mladokomický pár Valenciene – Camille de Rosilon. Umělecký životopis mladé sopranistky Alidy Berti zatím není dlouhý, ale najdeme v něm i prestižní angažmá na festivalech v Ravenně či v Torre del lago. Nejvíce vyhledávaná je v tuto chvíli především v roli Musetty z Pucciniho Bohémy a patrně oprávněně – vládne příjmným lyrickým sopránem a i v operetní roli Valenciene předvedla úžasný temperament, nemluvě o dokonalém kankánu (ano, umí i „provaz“), předvedeném ve finální scéně u Maxima.

Tenorista Marco Frusoni jako Camille vedle ní působil poměrně dlouho jako figurína z výkladu obchodního domu, ale jen do té chvíle, než začal zpívat. Je to pěvec s velmi charakteristicky zabarveným tenorem, velmi podobným hlasu Vittoria Grigola (který zde konec konců zpíval v téže roli v roce 2005). Mám za to, že o něm ještě uslyšíme.Zatím je mu zřejmě souzena role Rudolfa v Bohémě, ve které letos vystupuje v Pise, Modeně a Livornu, ale  bylo možné ho slyšet i v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů v Teatro Massimo v Palermu v roce 2011.

Kvaltní výkony podali i představitelé menších rolí, nezbytnou taneční složku Veselé vdovy obstarali na vysoké úrovni tanečníci z baletního souboru divadla v maďarské Pécsi.

Sbor a orchestr Teatro Verdi řídil spolehlivě zkušený dirigent Antonio Pirolli. Ve svém profesním životopise se chlubí nejen angažmá ve významných operních domech, ale i poněkud podezřelými funkcemi uměleckého ředitele operního divadla v turecké Ankaře, odkud později povýšil do téhož postu ve Státní opeře v Istanbulu.V názvu tohoto článku jsem v touze po slovní hříčce zmínil také diváky. Ti byli pro mě při sledování této veskrze příjemné a umělecky pozoruhodné produkce Veselé vdovy tak trochu záhadou. Velmi slušně zaplněné divadlo reagovalo na dění na jevišti nebývale chladně a spolehlivě rozesmát ho dovedl pouze profesionální komik Cannavacciulo. Lehárova hudba ani další veseloherní dění však publikum neoživily, a při scěně v kabaretu u Maxima dokonce došlo k nevídanému efektu: kankánovým tanečnicím se skandovaně tleskalo a dupalo – ale pouze na jevišti… Možná za to přeci jen mohla atmosféra kolem současného dění v divadle. Před začátkem představení rozdávali na ulici hudebníci divadelního orchestru leták, ve kterém vyjadřují své rozhořčení z nutnosti zrušit letošní operetní festival z finančních důvodů a z naprosté absence komunikace ze strany italského ministerstva kultury. Není nám to povědomé?

Abych ale nekončil tak pesimisticky: pokud budete v letních měsících trávit dovolenou na Istrijském polostrově, nezapomeňte se do Terstu podívat. Sám jsem tam jel ze slovinské Izoly po výtečně značené silnici asi dvacet minut a bez problému jsem zaparkoval (a to po 20 hodině dokonce zdarma) na nábřeží hned naproti centrálnímu náměstí Jednoty Itálie (Piazza Unitá d’Italia). Daleko to není ani z chorvatské části západního pobřeží, a jak už jsem uvedl výše, Terst rozhodně není zajímavý jen kvůli divadlu…
Franz Lehár:
La vedova allegra
(Die lustige Witwe)
Dirigent: Antonio Pirolli
Režie: Federico Tiezzi
Nastudování: Giulio Ciabatti
Scéna: Edoardo Sanchi
Kostýmy: Giovanna Buzzi
Choreografie: Gábor Keveházi
Světla: Roberto Zanellato
Sbormistr: Paolo Vero
Corpo di ballo del Teatro di Pécs
Orchestra e coro del Teatro Lirico Giuseppe Verdi di Trieste
Koprodukce Teatro Lirico Giuseppe Verdi Trieste / Teatro Carlo Felice Genova / Teatro San Carlo Napoli / Arena Verona
Premiéra 14. června 2012 Teatro Lirico Giuseppe Verdi di Trieste
(psáno z reprízy 23.6.2012)

Hanna Glawari – Valeria Esposito
Conte Danilo Danilowitsch – Alessandro Safina
Valencienne – Alida Berti
Camille de Rosillon – Marco Frusoni
Barone Mirko Zeta – Marcello Lippi
Njegus – Gennaro Cannavacciuolo
Visconte Cascada – Dario Giorgelè
Raoul de Saint-Brioche – Andrea Binetti
Bogdanowitsch – Alessandro De Angelis
Sylviane – Anna Bordignon
Kromow – Stefano Consolini
Olga – Miriam Artiaco
Pritschitsch – Federico Benetti
Praškowia – Marzia Postogna

www.teatroverdi-trieste.com