Čarostřelec v Geře aneb Max v blázinci

Operní dům ve třetím největším thüringenském městě Gera (je to jedno z pěti operních divadel v této spolkové zemi) za vedení intendanta, berlínského režiséra Kaye Kuntzeho, zaznamenal vzestup úrovně operních inscenací. A to přes veliké finanční problémy i hrozbu propouštění. Nakonec těžkosti s thüringenskou vládou ustál. Vždyť jen loňská Janáčkova Jenůfa, již Kuntze režíroval, byla oním vítězným výstřelem, který to potvrdil. A i letošní málo známá opera Rüberzahl byla výtečná. Těch inscenací bylo samozřejmě více, mluvím jen o těch, které jsem viděl a informoval o nich.

No a letos na podzim se v divadle také střílelo, ale z loveckých pušek a jak jinak než v německé národní opeře Čarostřelec. Předem ale musím s lítostí sdělit, že v tomto případě ta střelba již tak úspěšná nebyla. Ale o tom trochu později. Tuto Weberovu operu mám nesmírně rád a už ani nespočítám, kolikrát jsem ji zhlédl. Režijních výkladů díla od historie po přítomnost jsem poznal dost a musím konstatovat, že i v současných scénických tendencích převažují ty umírněnější a historizující.

Nynější inscenace Čarostřelce měla premiéru již v červnu, a sice v nedalekém Altenburgu, kde se pod názvem Landestheater Altenburg nachází další scéna souboru Theater & Philharmonie Thüringen. Divadla v Altenburgu a Geře mají přibližně stejně veliká jeviště, takže nejsou žádné problémy se střídáním scénických výprav.

Na konci října měla tedy dotyčná produkce svoje premiérové uvedení na mateřské scéně v Geře. Nejspíš oblíba tohoto titulu a listopadové chladno přilákaly v nedělním odpoledni dost diváků, spíše starší generace. Prakticky celé divadlo bylo plné.

V čele orchestru stojí hudební ředitel, francouzský dirigent Laurent Wagner, a začínají první tóny předehry. Napravo nad orchestřištěm, v místě, kde je v divadle proscéniová lóže, se objevuje v malém vypolstrovaném bílém prostoru hubený vysoký muž s trochu nepříčetným výrazem ve tváři. Čmárá křídou něco na černé papíry, které pak připichuje na stěny. S koncem předehry se na scéně objevuje shluk vesničanů na střelecké soutěži a onen muž se vmísí mezi ně. Sedlák Kilián mu podává flintu a muž střílí, ale špatně. Ano, je to myslivecký mládenec Max, který v soutěži se sedlákem Kiliánem prohrává. Německý režisér Bruno Berger-Gorski, který v minulosti inscenoval také v Praze a Brně, nevytvořil nikterak supermoderní pojetí. Dokonce ani nezapomněl na obligátní sestřelení velkého orla, které se podaří Maxovi díky kouzelné kuli, získané od proradného zhýralého myslivce Kašpara. Maketa divokého ptáka byla skutečně pěkně vyvedena.

Režisér se inspiroval lidovou skazkou, jejíž zkrácený text se promítal na začátku představení na revuální oponu. Stručně řečeno: nakonec každý ženich skončí v blázinci. V těchto intencích je Max (Hans-Georg Priese, který nebyl tentokrát ideálně pěvecky disponován) labilním člověkem, trpícím různými snovými představami, který nakonec v blázinci skončí (herecké podání bylo ale výtečné).

Režisér vykresluje traumatickou dobu po zničující válce (ale ne po třicetileté, spíše o dvě století pozdější). Tomu také nasvědčuje pochmurnost scény i kostýmů, jejichž výtvarníkem je Knut Hetzer. Musím říci, že vše je pohybově velice dobře rozehráno a nechybí řada nejrůznějších efektů, časté jsou i projekce. Na to, že divadlo má moderní točnu s pohyblivými hydraulickými stoly, ale není tato technika až tak využívána.

Scéna lití čarovných kulí ve Vlčím dole je docela efektní, obrovský obraz zemřelého polesného se poměrně často objevuje či dokonce pohybuje v interiérech obydlí, kde žije Agáta. V závěru opery tunelem v levém bočním proscéniu vstoupí poustevník. Kníže Otokar symbolizuje jakéhosi diktátora, který zpívá z vysoké dřevěné vojenské pozorovatelny (zpočátku jsem myslel, že se jedná o myslivecký posed). Max, který dostává roční zkušební lhůtu, se v samém závěru po nasazení svěrací kazajky odebírá s poustevníkem, přeměněným v lékaře, do bíle vytapetované izolační místnosti, tedy zmíněného blázince. To bylo jen několik detailů. Celkově ale inscenace i přes určitou ponurost působila v době mnoha nesmyslných a zavádějících extrémů docela příjemně.

Hudební stránka tentokrát nebyla na takové úrovni, na jakou jsem byl na zdejší scéně zvyklý, i když orchestr thüringenských filharmoniků se snažil hrát citlivě a dirigent Wagner si v líbivých Weberových melodiích zřejmě liboval a správně dávkoval intenzitu hudebního proudu tak, aby nepřekrýval sólisty. Z těch si nejlépe vedl představitel Kašpara Kai Wefer. Jeho průrazný basbaryton s bezpečnými výškami zaujal od prvních okamžiků, kdy se v prvním dějství objevil na scéně. Při lití kulí s krví pomazaným polonahým tělem působil skutečně démonicky a bylo to zřetelně znát i z jeho hlasového projevu. Menší roli Kiliána nevelkým ale pěkným hlasem předvedl Alexander Voigt, polesný Kuno byl ztvárněn Johannesem Beckem. Z poustevníka a všudypřítomného ďábla Samiela udělal režisér jednu osobu – v tomto osobnostním rozdvojení dobra a zla se mohl nejlépe projevit Ulrich Burdack ve svém sólovém vystoupení jako Eremit v posledním dějství. Tam má také náročnou a hodně vysoko položenou árii kníže Otokar, kterého docela pěkně ztvárnil mladý člen thüringenského operního studia Ukrajinec Andrii Chakov. Ženské úlohy jsou v Čarostřelci pouze dvě. Ctnostná Maxova nevěsta Agáta, jejíž obě árie jsou jakýmsi erbovními čísly ve svém oboru, byla obsazena první sólistkou místního divadla Anne Preuss. Ta sice svým pěkně zabarveným hlasem vyhověla celkově požadavkům této role, ale obzvláště v první velké Agátině árii to chtělo více něhy. Stále jsem byl pod dojmem její vynikající Jenůfky, i když nelze tyto dvě role spolu srovnávat. (Agátin kraťoučký bílý kostým, krátké spodničky s reformními kalhotkami téměř po kolena a bílé ponožky by se hodily na štíhlé, subtilní děvče s výstavními nožkami. Zdejší představitelka Agáty je přeci jenom urostlejší plnoštíhlé postavy, a to by si měl kostymér uvědomit a podle toho korigovat svoje návrhy.) Oproti tomu drobná, štíhlá Anička japonské sólistky Akiho Tsujii měla dlouhé šaty, svým nevelkým sopránem zpívala čistě a s vervou, a také třeba kouřila vodní dýmku.

Nakonec se dostávám ke sboristům. V posledním jednání je nejslavnější sbor myslivců, který zná v Německu snad každý. Sboristé – nebylo jich až tak mnoho – stáli postaveni do řady a s puškami postupovali pomalu proti směru pohybu otáčivého jeviště, takže zůstávali skoro na stejném místě. Vlevo byly vysoké hlasy, napravo ty hluboké. Bohužel, nalevo u tenorů to nebylo moc dobré a celkově to dojmu z této překrásně napsané sborové melodie nepřidalo, sbormistr Holger Krause by měl na tyto zpěváky více dohlédnout. Smíšený sbor pak na závěr byl již sezpíván dobře.

Závěrečné ovace obecenstva byly velmi bouřlivé a opon hodně.

 

Hodnocení autora recenze: 65%

Carl Maria von Weber:
Der Freischütz
Dirigent: Laurent Wagner
Režie: Bruno Berger-Gorski
Scéna a kostýmy: Knut Hetzer
Sbormistr: Holger Krause
Dramaturgie: Felix Eckerle
Philharmonisches Orchester Altenburg-Gera
Opernchor und Chorgäste von Theater und Philharmonie Thüringen
Premiéra 28. října 2016 Grosses Haus der Bühnen der Stadt Gera
(psáno z reprízy 6. 11. 2016)

Ottokar – Andrii Chakov
Cuno – Johannes Beck
Agathe – Anne Preuss
Ännchen – Akiho Tsujii
Kaspar – Kai Wefer
Max – Hans-Georg Priese
Ein Eremit – Ulrich Burdack
Kilian – Alexander Voigt
Vier Brautjungfern – Annick Vettraino, Kathrin Rieger-Loeck, Claudia Müller, Ji-Young Im

www.tpthueringen.de