Bílá na černé. Pulsar v divadle Ponec

Pět andělských siluet v neurčeném prostoru a neurčeném čase. Nemají minulost, právě se zrodily. Jsou tvořeny svou vlastní přítomností a jejich budoucnost je pouze tušená. Zpočátku působí jako základ existence samotného vesmíru, jako atomy pod tisíckrát zvětšujícím mikroskopem měnící se do život vykazujících buněk, které vytváří podobu světa. Jsou to představy, touhy, přání a nakonec i zobrazení sebe sama, když se postupně dostávají do osidel úskalí vlastních pochybností s nekonečným hledáním cesty. Na jejím konci snad lze očekávat jen nemetaforické astrální rozřešení.

Premiéra nejnovější choreografie Michala Záhory, která proběhla 19. března v divadle Ponec pomyslně, i když ne fakticky startuje novou a další etapu jeho tvůrčího období, jejíž paralelou je i vznik nové a stejnojmenné produkční jednotky Pulsar z. s., která reprezentovaná osobou Jana Malíka symbolicky i reálně navazuje na nedávno ukončenou činnost NANOHACH. Vítejme v radosti a zdraví nové začátky navazující na dobré konce!

Pulsar nepředstavuje v souhrnu dosavadní tvorby Michala Záhory převratný objev nebo výraznou technickou či tematickou inovaci. Autor si stále udržuje svůj dosavadní duchovní rozměr v námětu i charakteristický choreografický rukopis organicky pracující s pohybovými i výrazovými detaily tanečního projevu interpretů, jejichž výkon je stejně jako v minulosti alfou a omegou tvořící podstatu díla. Především oni osobně jsou ale tou hlavní novinkou, kterou Pulsar, ať už jako zapsaný spolek nebo jako choreografický titul, přináší.

Pětice mladých, téměř nevinně působících bytostí (respektive čtveřice, neboť vzhledem k nečekaným událostem alternoval na premiéře avizovaného Michala Heribana sám Michal Záhora) působila na začátku ve světelné cloně evokující rozvířený hvězdný prach lehce nejistým dojmem, který však mizel přímo úměrně tomu, jak se účinkujícím dařilo nalézat svou charakterní polohu, určenou nenarativním děním choreografie. Z drobných energetických střetů přelévajících se skrze vzájemnou taneční partnerskou interakci se vznesla do výšin své nadzemskosti výrazná a přitom maximálně éterická Jitka Čechová. Oproti ní stejně tmavovlasá, a přitom tanečním charakterem dlouhých rukou i nohou zcela odlišná, Nikola Němcová. Její drobné sólo se stalo zásadním předělem zhruba v polovině díla, kdy se dosavadní obrazová imprese začala měnit v expresivně laděnou výpověď. V té se postupně našla i třetí tanečnice Tereza Krejčová, a především pak Roman Zotov. Jakoby se do té doby ukrýval ve stínu ostatních a najednou nechal vytrysknout svůj proud emocionality zcela obráceným postavením. Pátý vesmírný běžec získal svůj charakter s osobností Michala Záhory, a tím se stal jakousi tmelící složkou celku.

Bílá na černé má mysteriózní symboliku sama o sobě. Tento vizuální aspekt scénického zpracování představení je v kostýmech i light designu podle očekávání doplněn a podpořen ambientně laděnou hudbou Carla Natoli (Ital), vzniklou, stejně jako v minulých Záhorových dílech, přímo pro choreografii. Dlouhodobé fungování tvůrčího tandemu Záhora/Natoli je v Pulsaru bezesporu zhodnoceno ve vzájemné propojenosti hudby, pohybu a ideje jako velká deviza konečného výsledku, jehož poslání zcela jistě překračuje hranice běžné taneční inscenace vzniklé v konvenčnosti umělecké divadelní produkce. Skutečného naplnění však dojde spíš s reprízami.

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Pulsar
Námět, choreografie: Michal Záhora
Tvorba a tanec: Jitka Čechová, Michal Heriban, Sára Koluchová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Roman Zotov
Umělecká konzultace: Kateřina Stupecká
Kostýmy: Zuzana Kubíčková
Hudba: Carlo Natoli
Světelný design: Prokop Vondruška, Robert Štěpánek
Kurátor projektu a produkce: Honza Malík & Pulsar z.s./association
(koprodukce Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Johan z.s. / Moving Station, Plzeň)
Premiéra 19. března 2017 divadlo Ponec Praha

Tanec – Jitka Čechová, Michal Záhora, Sára Koluchová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Roman Zotov (alt. Michal Heriban / Sára Koluchová)

www.divadloponec.cz