Graindelavoix – v chvále nadpozemské krásy

Ve středu 12. dubna se na třetím koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby objevil jeden z nepochybných vrcholů letošního ročníku přehlídky – belgický vokální soubor Graindelavoix. V kostele svatého Jakuba Staršího představil na vystoupení s názvem Ukřičené lamentace obecenstvu absolutně nekoncertní program: velikonoční zpívaná čtení matutina, ve kterých v závěru Svatého týdne zaznívaly Nářky proroka Jeremiáše. Graindelavoix pod vedením Björna Schmelzera předvedl zhudebněná čtení z obřadů temných hodinek dvou skladatelů, kteří stojí na pomezí pozdní renesance a raného baroka – Carla Luythona (1557–1620) a Pedra Ruimonte (1565–1627).

Průměrný divák, jenž trpí nedostatkem času a nemůže si dovolit jezdit na festivaly staré hudby, nemá mnoho příležitostí k živému poslechu čistě vokální, vrcholně renesanční polyfonie. Pro mnohé to byla nejen možnost, jak přijít do kontaktu s vokálním renesančním kontrapunktem, ale také šance k bližšímu poznání svátků velikonočních a jejich klášterní celebrace, do které nemá publikum běžně příliš možností nahlédnout.

Teprve až když je posluchač očitým svědkem podobného vokálního koncertu, uvědomuje si nekonečnou komplikovanost této hudby, samostatnost a svébytnost jednotlivých hlasů. Bylo zřejmé, že každý zpěvák prosazuje svou individualitu; u osmihlasého souboru Graindelavoix byla tato autonomie podtržena faktem, že zpěváci nevystupovali v žádném stejnokroji – nalevo byly černé kalhoty, košile a sako, vedle pak modrý svetr, uprostřed košile s krátkým rukávem a žádné boty, vpravo naopak modré triko a mikina.

Poslech tohoto belgického uskupení tvořil pouze dvě třetiny celkového zážitku – ke stoprocentnímu požitku z jeho vystoupení byl velice důležitý vizuální vjem, pozorování pěvců při vystoupení, kdy byl sice každý sólistou, na druhou stranu ale také součástí celku. Byl obrovský zážitek pozorovat zápal a zanícení jednotlivých zpěváků, a to i když právě mlčeli – hudba je zcela pohltila do svých mimozemských sfér.

Graindelavoix se nesnažil za každou cenu o ideálně krásný zvuk; Björn Schmelzer si byl velmi dobře vědom toho, že v takovém případě by byl dojem strojený a umělý. Ansámbl spíše uplatňoval odlišnost všech individualit, která však ve výsledném zvukovém účinu fungovala zcela koherentně.

Naprosto perfektní reciprocita účinkujících šla ruku v ruce s balancem jednotlivých hlasů, kdy bylo v celkovém zvukovém výsledku slyšet vše – zaměřil-li se například posluchač pozorně na individuální melodickou linku jakéhokoliv hlasu ze šestihlasé sazby, mohl přesně určit tóny, které daný zpěvák produkoval. Je bez debat, že vedoucí ansámblu pracoval s výbornou zvukovou představou kompozic, kdy v určitých místech nechal například zaznít jeden hlas nad ostatními, avšak v rámci zvukové celistvosti, ne na jejich úkor. Intonace jednotlivců i celku byla pak zkrátka dokonalá, a to ať se jednalo o zahájení zpěvů, průběh, či jejich ukončení – všechny souzvuky zaznívaly ve zcela čistých intervalových proporcích.

Zvuková dispozice kostela sv. Jakuba Staršího společně s umem Graindelavoix byly neskutečné, a tak na konci každého čtení, před tím, než zaznělo ticho, byl dozvuk souboru naprosto ohromující; ne v plnosti a intenzitě zvuku, ale v jeho doznívající nádheře kostelního prostoru, kdy se, ačkoliv těleso už umlklo, jeho dozvuk stále nesl celou kostelní lodí a omračoval posluchače dlouhou ozvěnou, při které si divák nebyl jistý, zdali se mu onen akord, vycházející odněkud z výšky nad ním, pouze nezdá.

Sbormistr Schmelzer velmi dobře rozpoznal akustiku prostoru, a tak nikdy žádný nástup na další zpívané čtení neuspěchal, ale vždy exaktně počkal se zahájením hudby tak, aby se nový zpěv zvukově nebil s ukončeným a doznívajícím melodickým předivem.

S blížícím se koncem představení jsem si uvědomil, že nemám po umlknutí zpěváků nutkání jim tleskat; ne, že by si to nezasloužili, to v žádném případě, spíše naopak – program, prostředí a zejména jejich výkon byl natolik mystickým zážitkem, že mi přišlo snad až pošetilé a nemístné ničit ho něčím tak světským, jako je potlesk, jenž slouží k dalšímu pozemskému nešvaru – uznání. Ačkoliv si Graindelavoix ocenění po svém skvělém výstupu určitě zasloužil, po prožitém představení byl potlesk pouhou rušivou entitou, jež bořila prožité mystérium. O to více mě vytrhl z rozjímání další nepříjemný zlozvyk, který jako strašák obchází soudobé koncertní prostory – aplaus ve stoje, jenž zdevastoval blaženou atmosféru v kostele sv. Jakuba Staršího po tomto transcendentním zážitku.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Velikonoční festival duchovní hudby 2017
Ukřičené lamentace
Björn Schmelzer (umělecký vedoucí)
Graindelavoix
12. dubna 2017 kostel sv. Jakuba Staršího Brno

program:
Pedro Ruimonte: Lamentace
Carl Luython: Lamentace

www.filharmonie-brno.cz