Recitál z říše snů: Nokturno Alexandera Lonquiche

Přiznám se, že jsem - a po včerejším recitálu Alexandra Lonquiche na dlouhou dobu ještě budu - ovlivněným recenzentem. Tak tomu bylo i v minulosti po styku s interpretačním uměním Lazara Bermana nebo rumunského pianisty Radu Lupu, kterým jsem měl tu vzácnou příležitost koukat přímo „do kuchyně“.

Včerejší večer byl nadpozemskou krásou, plnou stylistické mnohostrannosti, technické zralosti a schopnosti zářivě ztvárnit díla tak, že si posluchač přijde na své. To vyžaduje plnohodnotný zvuk, duševní odvahu a poutavé podchycení posluchače – a snad také trochu zábavu. Lonquichovy vyjadřovací schopnosti, výrazně diferencovaný úhoz, plastická mohutnost zvuku dovedou rozkrýt v každé skladbě poezii i niternost a vytvarovat kontrasty. Nástroj pod jeho rukama zpívá i symfonicky bouří a umělec hraje bez jakékoliv námahy, hodně šetří pedál a vnitřní hlasy jsou proto naprosto transparentní. Vše přes silné odlišnosti jednotlivých vět nebo částí zní jako z jednoho kvádru. To je výsledkem fenomenální kontroly zvuku s vyhraněným smyslem pro formu. A navíc: jeho inspirace na vás tryská v každém okamžiku a má téměř erotický náboj.

To vše nabídl Alexander Lonquich, rezidenční umělec festivalu Pražské jaro při svém prvním letošním vystoupení. Úvodní Schubertovou sonátou oslnil již jako osmnáctiletý a díky ní zvítězil v soutěži Alessandro Casagrande. Sonáta a moll D 845 je mamutím dílem, které evokuje všechny lidské emoce od nejvyšší radosti až po hluboké zoufalství. Interpretační mistrovství Alexander Lonquich nejvíce prokázal ve variacích druhé věty. Posluchače okouzlila rytmická soudržnost, modulace harmonií, téměř haydnovská jednoduchost a svěžest v kombinaci se schubertovsky typickou vřelostí a něhou. Jak úvodní věta, tak i závěrečné Rondo byly jen čistou hudbou, v níž se prosadila téměř beethovenská kontrastní sforzanda.

Schumann je pro umělce dalším skladatelem, pro kterého má vášeň a cit. Je jím přímo posedlý. Dialogy nálad v Tancích Davidovců dovede svým zaujetím přenést na posluchače přímo dokonale, a tak se vám chce vroucně (Innig), nedočkavě (Ungeduldig), prostě (Einfach) i velmi rychle (Sehr rasch), s humorem (Mit Humor), divoce a vesele (Wild und lustig) a jako z dáli (Wie aus der Ferne) pohladit milou osobu. Stejně to tak dělal mladý pár sedící po mém boku po celou Schumannovu skladbu. Všechno hraje ve vášnivé inspiraci a je možná odrazem kreativního bohatství, které odráží Lonquichův svět. Je na světě jen málo klavíristů, kteří posluchači brilantně zprostředkují, jak se na pódiu tvoří.

Výsledkem takového čistého muzicírování je neobyčejná znalost komorní hudby, která mnohým interpretům chybí. Asi nelze hrát dobře Beethovena, Haydna, Schuberta, Schumanna pokud jste nehráli jejich kvarteta, tria a písně a nepronikli do nich. Jistě si na klavíristovy neobyčejné schopnosti vzpomenou mladí hudebníci, kteří měli možnost s Alexanderem Lonquichem spolupracovat v devadesátých letech v rámci Mozartovy akademie na Dobříši a Mezinárodní akademie komorní hudby v Brandýse nad Labem. Pro mne byla úžasným zážitkem nejen jeho schopnost hrát neznámá díla prima vista bez téměř jediné chyby, ale jak ihned již při následném hraní s plným zaujetím tvoří a modeluje dílo ke svému obrazu. Škoda jen, že večerní Nokturno I. se uskutečnilo v málo zaplněném sále. Další zážitek na komorním večeru s Vilde Frang a Nicolasem Altstaedem si nenechte ujít!

Hodnocení autora recenze: 100 %

Pražské jaro 2017
Nokturno I. – Alexander Lonquich
Alexander Lonquich (klavír)
23. května 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Franz Schubert: Sonáta a moll, D 845
Robert Schumann: Tance Davidovců, op. 6

www.festival.cz