Aleš Briscein je Lohengrin. Král Jindřich vypadá vedle něj jako kašpárek

Král Jindřich Ptáčník vypadá vedle něj jako kašpárek. Aleš Briscein šetří mimikou, je povznesen nad vším okolním děním, jen vztah k Else je jeho Achillovou patou a vyvolává hnutí v jeho obličeji. Okamžitě se stane středem pozornosti a Elsa je jím po právu zcela uchvácena. Wagnerův sprechgesang u Brisceina zní přirozeně, jeho tenor spinto mu dovoluje přidat k obvyklé pěvecké interpretaci, v níž převažuje průraznost hlasu v té nejvyšší dynamické podobě, kouzelná znělá ztišení.

Zpěv o grálu obsahoval několik takových míst, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti pasáž o holubici (die Taube), která každý rok přilétá a posílí jeho zázračnou moc. Lohengrinův zpěv Brisceinovi sedí jako ulitý, pěvec má pro něj zářivou, něžnou a tajuplnou barvu, která se bezproblémově nese přes orchestr. Nejobdivuhodnější je však celistvost jeho výkonu – přesvědčivá postava bájného rytíře, který zklamán lidským pokolením se vrací do své samoty, tam, odkud přišel, a přitom velkoryse dává milované Else za sebe alespoň jejího zmizelého bratra.

Nabízí se malé srovnání s premiérou inscenace. Orchestr Národního divadla, výborně řízený a modelovaný dirigentem Constantinem Trinksem, se tentokrát zklidnil i na samém počátku předehry a ojedinělých míst, která barevně příliš neladila sluchu, značně ubylo. Totéž lze říci i o Sboru Národního divadla a Státní opery. Představitelka Elsy Dana Burešová podala ještě přesvědčivější pěvecký a herecký výkon a jistě k tomu přispěla přítomnost charismatického Lohengrina, s nímž mohla bezprostředně herecky komunikovat.

K samotné inscenaci, která je replikou bayreuthské inscenace Lohengrina od Wolfganga Wagnera z roku 1967, přidám několik poznámek. Beru v úvahu, že původně zamýšlené ztvárnění z dílny Kathariny Wagner se v Národním divadle nemohlo realizovat pro jeho vysokou scénografickou náročnost. Přece mě však napadá, že paní režisérka, než vypracovala svou inscenační koncepci, jistě navštívila Národní divadlo a podrobně se seznámila s jeho technickými danostmi. Mohla se tedy přizpůsobit geniu loci a ušít inscenaci Národnímu divadlu na tělo. Snad tentokrát nemusíme vinu za nerealizování její původní inscenace připsat pouze Národnímu divadlu.

A volba repliky inscenace z roku 1967 z ruky Wolfganga Wagnera? Inu, v Bayreuthu vždy šlo a dodnes jde o kvalitu rodinných vztahů potomků skladatele Richarda Wagnera. Když roku 1951 zahájili skladatelovi vnuci Wieland a Wolfgang éru „Nového Bayreuthu“, byl tím, kdo ji na jevišti Festpielhausu realizoval, talentovaný a Bohem nadaný Wieland, vynikající režisér a scénograf v jedné osobě. On vytvořil inscenace kongeniální (konečně po mnoha desetiletích) operám svého děda. Jeho doménou byla monumentální, avšak velmi minimalistická scénografie, která ožívala teprve nesčetnými proměnami světla. Jeho inscenace, které jsem v Bayreuthu koncem šedesátých let uplynulého století podvakrát viděla, byly strhující, protože vytvářely kouzelný svět, který svého diváka zcela pohltil.

Bratr Wolfgang Wagner, také režisér a scénograf, se věnoval Bayreuthským slavnostem hlavně po organizační stránce. V té době v Bayreuthu inscenoval Mistry pěvce norimberské – dosti neobratné a lidové. Roku 1966 předčasně zemřel Wieland Wagner a bratru Wolfgangovi se otevřela možnost režírovat v Bayreuthu víc – a jinak. Jeho Lohengrin renovovaný Národním divadlem je z roku 1967! Scénografie Wolfganga Wagnera potřebovala předlohu – proto ta inspirace konkrétními italskými stavbami, o níž píše v programu inscenace Daniel Weber, dramaturg obnoveného nastudování. Ano, tato inscenace je, byť jistě s mnoha technickými problémy (poměrně složité přestavby, dlouhé přestávky mezi dějstvími) v Národním divadle realizovatelná. Ačkoli – k tomu přítmí na jevišti: Bayreuthský Festspielhaus má, jak známo, orchestřiště mušlovitě skryté pod jevištěm a také hlediště je obložené dřevem. Tam působí takové přítmí na scéně velmi dobře, protože jeviště je jediným osvětleným prostorem. V Národním divadle ale září orchestřiště a zlatá ořízka portálu. Tady by se tedy mělo svítit intenzivněji (i kvůli tlumeným barvám sborových kostýmů). Světelná režie Lohengrina je navíc velmi monotónní a hlavní postavy přisvětlují bodové reflektory.

Sečteno a podtrženo: Katharina Wagner rekonstruovala inscenaci svého otce Wolfganga. Divákům je předkládáno, že takto se inscenovalo v Bayreuthu roku 1967. Ano, také, avšak dodejme, že tato inscenace Lohengrina ve skutečnosti nereprezentuje „Nový Bayreuth“ bratří Wielanda a Wolfganga Wagnerů. Je počátkem inscenačního útlumu po smrti Wielanda Wagnera (jehož inscenace se v Bayreuthu dohrávaly ještě při dalších ročnících Festspiele). Katharinu Wagner ospravedlňuje v jejím osobním výběru rekonstruované inscenace již zmíněná skutečnost, že inscenace jejího strýce Wielanda byly do jiného divadla, než je bayreuthský Festspielhaus, nepřenositelné.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Richard Wagner:
Lohengrin
Hudební nastudování a dirigent: Constantin Trinks
Režijní koncepce a scéna: Wolfgang Wagner
Režie obnoveného nastudování: Katharina Wagner
Kostýmy: Thomas Kaiser
Světelný design: Marc Löhrer
Sbormistři: Pavel Vaněk, Adolf Melichar
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Sbor Státní Opery
(obnovené nastudování inscenace Bayreuther Festspiele 1967)
Premiéry 8. a 10. června 2017 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 14. 6. 2017)

Král Heinrich – Peter Mikuláš
Lohengrin – Aleš Briscein
Elsa von Brabant – Dana Burešová
Friedrich von Telramund – Olafur Sigurdarson
Ortruda – Eliška Weissová
Královský hlasatel – Vladimír Chmelo
První brabantský šlechtic – Václav Barth
Druhý brabantský šlechtic – Vít Šantora
Třetí brabantský šlechtic – Ivo Hrachovec
Čtvrtý brabantský šlechtic – Ladislav Mlejnek

www.narodni-divadlo.cz