Rossini Opera Festival po třiatřicáté, opět s řadou hvězd v čele s Flórezem

Po minulém týdnu má Rossini Opera Festival ve skladatelově rodném Pesaru Kristova léta za sebou. Dvoutýdenní maraton patnácti operních představení a dalších jedenácti koncertů je unikátem, který svojí profilací i rozsahem prakticky nemá ve světě obdoby; monotematickým zacílením na tvůrčí odkaz jediného skladatele se může pyšnit jen ještě wagnerovský Bayreuth. Však se taky do devadesátitisícového přímořského letoviska u Jaderského moře každoročně sjíždějí operní milovníci doslova z celého světa. Zahraničních návštěvníků festivalu byly letos již celé dvě třetiny – údajně nejvíc z Francie, Německa a tisíce kilometrů vzdáleného Japonska; podle databáze pořadatelů pokračuje v posledních letech i silný nárůst publika ruského. Celkem letos rossiniovský festival navštívilo přes šestnáct tisíc diváků, navzdory ekonomické krizi byla všechna operní představení zcela vyprodána a tržby překročily magickou hranici miliónu eur. Na festival se letos akreditovala půldruhá stovka novinářů, mimo jiné i z Argentiny, Ameriky, Jižní Koreje, Švédska či Jihoafrické republiky, ale i celá řada manažerů předních světových operních domů od Metropolitní opery přes Covent Garden až třeba po berlínskou Deutsche Oper. Nejeden z operních večerů byl v přímém televizním přenosu odvysílán sedmadvaceti televizními kanály do tří kontinentů a také desítkami rozhlasových stanic po celém světě.I letošní ročník přinesl – tak jak to je zde v posledních letech obvyklé – dvě nové operní produkce: ze čtyř desítek Rossiniho titulů to tentokrát byla biblická epopej Ciro in Babilonia (Kýros v Babylonu – 1812), první Rossiniho opera-seria se skvostnou, nestárnoucí, letos šedesátiletou polskou kontraaltistkou Ewou Podles v titulní roli, dalších klíčových partů se ujali výtečná britská sopranistka Jessica Pratt (Amira) a báječně technicky vybavený americký tenorista Michael Spyres (Baldassare); není bez zajímavosti, že právě tato trojice protagonistů si mohla své party vyzkoušet již pár týdnů před pesarským festivalem, při provedení Cira v americkém městečku Katonah na tamním každoročním festivalu Belcanto at Caramoor. Režisér inscenace Američan Davide Livermore se ze značně statického starozákonního příběhu „vylhal“ skvěle: inscenoval jej s úsměvně ironickou nadsázkou jako film pro pamětníky, jehož hrdiny nechal defilovat před diváky v kině dvacátých či třicátých let minulého století, s využitím četných efektních videoprojekcí němého filmu a vstupováním „diváků“ do děje, jeho občasné komentování nevyjímaje. Za notného příspění precizního hudebního nastudování Willyho Crutchfielda s orchestrem a sborem boloňské opery se tak nakonec z tohoto v tradiční režii jijiž takřka nehratelného muzeálního titulu vyloupnul báječný večer, kdy po velké závěrečné scéně Cira to vypadalo, že šílení publika nad v krkolomném partu plném přetěžkých koloratur a obrovských tónových skoků excelující Ewou Podles snad ani neumožní operu dohrát.Shovívavě úsměvný nadhled nad Rossiniho jen o rok mladší jednoaktovou fraškou Il signor Bruschino (1813) zvolil ve své inscenaci debutující mladý režijní tým „Podzimního divadla“ (Teatro Sotterraneo). Divák se ocitá v současném křiklavě pouťovém „Rossini-Landu“, kde turisté okukují jednotlivé expozice nazvané podle autorových oper, kde směrovky lákají třeba ke Strace zlodějce či Jezerní panně, kde prochází skupinka mířící k Vilému Telovi s afektovanou průvodkyní s jablkem na hlavě – to aby se její svěřenci neztratili, zatímco v pavilonu s neonovým nápisem Il signor Bruschino se v dobových kostýmech předvádí „náš“ příběh, s typickou zápletkou, kdy mladému páru brání v lásce starý poručník. Gejzír režijních nápadů a vtipných gagů (kdy třeba nudící se pár návštěvníků se z dlouhé chvíle nad „nekonečnými“ áriemi nakonec dá za lavičkou opodál do milostného aktu) se zdál být nevyčerpatelný, takže devadesátiminutová partitura utekla jakoby nic. Hudební nastudování, které měl v rukou Daniele Rustioni, bylo precizní (počínaje známou předehrou, od druhých houslí s rytmickým klepáním dřev smyčců do stojanů s notami), vesměs mladé pěvecké obsazení sice ničím zvláštním neoslnilo, ale i tak se svých partů zhostilo s chutí a hlavně s nakažlivou vervou.Rossiniho opera semiseria Matilde di Shabran (1821) se na repertoár pesarského festivalu vrátila v obnoveném nastudování znovu po osmi letech, když mezitím byla k vidění v londýnské Covent Garden. Zapeklitý nepříliš akční děj ze středověkého Španělska, plný zvratů a končící happy endem, vyžaduje opravdu zručného inscenátora. Bohužel, italský filmový režisér (a také scénárista) Mario Martone neměl šťastnou ruku, a to ani při výběru výtvarníků scény (Sergio Tramonti) a poněkud nesourodých kostýmů (Ursula Patzak). Přesto, že se dvě strmá schodiště, vedoucí až kamsi do provaziště, důmyslně každou chvíli otáčela a na všechny možné způsoby proplétala, ve výsledku působila prakticky stále stejným dojmem, nevzrušivému stereotypu příliš nepomohla ani snaha režiséra zpěváky rozpohybovat snad na každou výraznější hudební frázi. Zabralo jediné: pěvecké obsazení. A to bylo opravdu skvělé, nejspíš nejlepší, jaké je možno si současné době pro tuto partituru představit. I tento rok se totiž do Pesara vrátil „odchovanec“ zdejšího festivalu Juan Diego Flórez, kterému při zdejším pohotovém a nečekaně úspěšném záskoku před šestnácti lety právě role Corradina v Matyldě rázem otevřela dveře do všech top operních domů po celém světě. A i letos Flórez v této „svojí“ roli opravdu zazářil. Tak, že to při závěrečné děrovačce vypadalo, že publikum (a šílící fanynky, stojící těsně před jevištěm a jedna přes druhou natahující ruce směrem ke svému idolu) snad zboří sál (každoročně pro jednu z produkcí vybudovaný ve víceúčelové Adriatic Aréně, zatímco další představení jsou uváděna v historickém Teatro Rossini). Neméně famózní byla ovšem i v titulní roli Matyldy Ruska Olga Peretyatko, jejíž zvonivý, krásně oblý, znělý a přitom ne ostrý soprán vybavený perfektní technikou si už za pár měsíců budeme moci vychutnat i u nás, při recitálech v Praze i v Bratislavě. Jako velmi vyrovnaný a veskrze výtečný lze ovšem hodnotit i zbytek celého obsazení, orchestr a sbor boloňské opery vedl Michele Mariotti jako naprosto perfektně promazaný a bezchybně fungující hodinový strojek. Až překvapivě skvostný pěvecký zážitek připravila vzhledem ke svému „služebnímu“ i skutečnému věku italská sopranistka Mariella Devia; čtyřiašedesát by jí nejen s ohledem na její vizáž, ale především stále obdivuhodně zachovalý, ve všech rejstřících pořád vyrovnaný hlas a neselhávající brilantní techniku hádal nejspíš jen málokdo. Její belcanto v áriích Rossiniho, Belliniho a Donizettiho bylo opravdu lahodné a činilo z jejího recitálu skutečný zážitek, na který se hned tak nezapomíná. A při vší úctě a obdivu k Editě Gruberové musím dodat, že závěrečnou velkou scénu Anny Boleny zvládla Devia po ryze pěvecké i výrazové stránce kupodivu přece jen o fous lépe, než Gruberová před rokem v Liceu.Zlatým hřebem letošního festivalu se ovšem stal večer závěrečný, z Teatro Rossini televizními kamerami již tradičně zprostředkovaný pro stovky dalších diváků i na nedaleké náměstí Piazza del Popolo: koncertní provedení Rossiniho Tankreda (1813) v titulní roli čest hájícího rytíře s přední rossiniovskou specialistkou Danielou Barcellonou, v tomto oboru jen těžko hledající konkurenci, s výtečným italským tenoristou Antoninem Siragusou (Argirio), též pravidelným hostem v Pesaru, a s ruskou, i přes svoje mládí již v nejednom předním evropském operním domě úspěšnou sopranistkou Elenou Tsallagovou (Amenaide). To vše pod rukama uměleckého šéfa festivalu, čtyřiaosmdesátiletého, avšak stále svěže působícího Alberta Zeddy, nejen uznávaného dirigenta, ale i předního muzikologa, celoživotně se specializujícího se právě na Rossiniho a jeho autentickou interpretaci. Nic lepšího si snad ani nebylo možné na závěr přát.Středoitalské Pesaro – ať už poměřováno z Čech, či tím spíš třeba z již v úvodu zmíněného Japonska – rozhodně není za rohem a cestování sem není nikterak jednoduché, zvlášť při letošních vražedných čtyřicetistupňových vedrech. I tak jsem si jist, že nové inscenace Viléma Tella a Italky v Alžíru i koncertní Jezerní pannu má pro příští rok již většina z letošních návštěvníků uloženy ve svých plánech.

Hodnocení autora recenze:
Ciro in Babilonia – 80 %
Il signor Bruschino – 75 %
Matilde di Shabran – 75 %
Mariella Devia (recitál) – 80 %
Tancredi – 95 % 

Rossini Opera Festival 2012

Gioachino Rossini:
Ciro in Babilonia
Dirigent: Will Crutchfield
Režie: Davide Livermore
Scéna a světla: Nicolas Bovey
Videodesign: D-WOK
Kostýmy: Gianluca Falaschi
Sbormistr: Lorenzo Frantini
(koprodukce Caramoor International Music Festival /  Teatro Comunale di Bologna)
Orchestra e Coro del Teatro Comunale di Bologna
Premiéra 10. srpna 2012 Teatro Rossini Pesaro
(psáno z reprízy 22.8.2012)

Baldassare – Michael Spyres
Ciro – Ewa Podles
Amira –Jessica Pratt
Argene – Carmen Romeli
Zambri – Mirco Palazzi
Arbace – Robert McPerson
Daniello – Raffaele Constantini

***

Gioachino Rossini:
Il signor Bruschino
Dirigent: Daniele Rustioni
Režie: Teatro Sotterraneo
Scéna a kostýmy: Accademia di Belle Arti di Urbino
Světla: Roberto Cafaggini
Orchestra Sinfonica G.Rossini
Premiéra 12. srpna 2012 Teatro Rossini Pesaro
(psáno z reprízy 21.8.2012)

Gaudenzio – Carlo Lepore
Sofia –Maria Aleida
Bruschino padre – Roberto de Candia
Bruschino figlio / Commissario – Francisco Brito
Florville – David Alegret
Filiberto – Andrea Vincenzo Bonsignore
Marianna – Chiara Amarù

***

Gioachino Rossini:
Matilde di Shabran
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Mario Martone
Scéna: Sergio Tramonti
Kostýmy: Ursula Patzak
Světla: Pasqualle Mari
Sbormistr: Lorenzo Frantini
Orchestra e Coro del Teatro Comunale di Bologna
Produkce z roku 2004
(koprodukce s Teatro Comunale di Bologna)
Obnovená premiéra 11. srpna 2012 Adriatic Arena Pesaro
(psáno z reprízy 20.8.2012)

Matilde di Shabran  – Olga Peretyatko
Edoardo – Anna Goryachova
Raimondo Lopez – Marco Filippo Romano
Corradino – Juan Diego Flórez
Ginardo – Simon Orfila
Aliprando – Nicola Alaimo
Isidoro – Paolo Bordogna
Contessa d’Arco – Chiara Chialli
Egoldo – Giorgio Misseri
Rodrigo – Ugo Rosati, Luca Visano

***

Voce che tenka
Mariella Devia (soprán)
Orchestra Sinfonica G.Rossini
Dirigent: Antonino Fogliani
20. srpna 2012 Teatro Rossini Pesaro

program:
G. Rossini, V. Bellini, G. Donizetti

***

Gioachino Rossini:
Tancredi
(koncertní provedení)
Dirigent: Alberto Zedda
Sbormistr: Lorenzo Frantini
Orchestra e Coro del Teatro Comunale di Bologna
23. srpna 2012 Teatro Rossini Pesaro

Argirio – Antonino Siragusa
Tancredi – Daniela Barcellona
Orbazzano – Mirco Palazzi
Amenaide – Elena Tsallagova
Isaura – Chiara Amarù
Roggiero – Carmen Romeu

www.rossinioperafestival.it