„Kdyby se po mně někdo ptal, jsem dole v hospodě…“

Do současné rozvířené debaty kolem kauzy #MeToo a jejích stále nových epizod příhodně zapadá inscenace opery Lulu Albana Berga ve Vídeňské státní opeře. V režii Willyho Deckera a scénické výpravě Wolfganga Gussmanna měla na této scéně premiéru v únoru roku 2000 ve dvouaktové verzi; nyní v tomtéž inscenačním tvaru zazněla ve verzi s třetím dějstvím, které doinstrumentoval Friedrich Cerha. V inscenaci z roku 2000 ztělesnila titulní roli Anat Efraty a později ji převzala Marlis Petersen, představiteli Malíře byli Torsten Kerl respektive John Dickie, Schigolcha ztvárnil Rudolf Mazzola a také loni zesnulý Alfred Šramek, Dr. Schönem (alias Jackem Rozparovačem) byl Franz Grundheber.

Ke vzniku nedokončené Bergovy opery existuje řada studií, doložených fakty, i množství hypotéz včetně snahy vidět v postavách opery projekci Bergova soukromého života (Dr. Schön – Arnold Schönberg, Alwa – Alban Berg, Hraběnka Geschwitz – Bergova lesbická sestra Smaragda, Malíř – Richard Gerstl, milenec Schönbergovy první ženy, který se zastřelil, a tak dále). Při těchto konstrukcích se ovšem zapomíná, že jsou postavy převzaty z dramatické předlohy. Tou jsou několikrát přepracovávané (nejen kvůli cenzuře) hry Franka Wedekinda (1864–1918) Der Erdgeist (Duch země) a Die Büchse von Pandora (Pandořina skříňka), propojené vzájemně dějišti a několika společnými postavami; pěti hlavními z nich jsou Lulu, Dr. Schön a jeho syn Alwa, Hraběnka Geschwitz a Schigolch.

Frank Wedekind
Wedekind pobouřil už svým dramatem Frühlings Erwachen (Probuzení jara), poprvé uvedeným v režii Maxe Reinhardta (a za spolupráce Hermanna Bahra) roku 1906 v Berlíně. Hra o vzpouře dospívajícího mládí proti rodičům a volání po volnosti (včetně sexuální) neodpovídala pokrytecké morálce doby. Pandořinu skříňku s podtitulem „monstrózní tragédie“ z roku 1894 Wedekind původně ani nezamýšlel pro jeviště, byla napsána jako takzvaná „hra k předčítání“. Pro divadlo byla určena její podoba z roku 1902, kdy také vyšla tiskem. Premiéru ale měla pouze pro zvané v únoru 1904 v Norimberku, poté v Mnichově a ve Vídni rovněž pro uzavřenou společnost – veřejné uvedení všude cenzura zakázala. Přesto se dostali její autor a vydavatel roku 1905 před soud pro „ohrožování mravnosti“, byli však osvobozeni.

Provedení Pandořiny skříňky 29. května 1905 ve Vídni byl přítomen Alban Berg. Představení inicioval Karl Kraus jako soukromou akci a předeslal mu svou přednášku. Existuje „zasedací pořádek“, takže je známo, na kterém místě Alban Berg v sále seděl. Představení se ukutečnilo v pronajatém Theater Trianon v takzvaném Nestroyově dvoře, víceúčelové budově ve stylu secese na Nestroyově náměstí ve čtvrti Leopoldstadt. Lulu hrála Tilly Newes, která původně dostala jen nepatrnou roličku liftboye. Jacka Rozparovače si zahrál Wedekind osobně. Tilly Newes se později stala jeho manželkou – vskutku kuriózní způsob navázání milostného vztahu. Vystoupil i sám Karl Kraus v roli exotického prince.

Velmi jedovatý reportér listu Wiener Montags-Journal, který se na představení vetřel „vybaven léky proti nevolnosti“, nenapsal mnoho o hře, zato o společnosti, která se zde sešla: „Prohlédneme-li si je, víme přesně, kde už jsme je viděli. V soudní síni, kde se perverzita stává dramatem a noviny pak prozrazují pikantní odhalení, v divadle, když se dává něco mastného, a v zábavním parku, když se slušní lidé nudí a mají chuť se podívat, jak to chodí v polosvětě“. Během představení prý řady obecenstva silně prořídly a ke konci zbyla třicítka statečných se silnými žaludky. (Dvacetiletý Alban Berg už byl tehdy otcem skoro tříleté nemanželské dcery, kterou zplodil s kuchařkou rodiny Bergových, o „nemravnosti“ tedy věděl své.)

Pandořinu skříňku mohl málokdo vidět, očividně se ale četla, mluvilo se o ní a ovlivnila literární a divadelní autory. Roku 1913 se ve vídeňském Deutsches Volkstheater uskutečnila premiéra dramatu Kniha jedné ženy (Das Buch einer Frau) německého dramatika Lothara Schmidta (1862–1931), o níž se psalo, že: „působí mnohem nemravněji než cenzurou zakázaná Pandořina skříňka. V té je lidská neřestnost představena v krajních důsledcích a my to víme. Ve Schmidtově hře však je manželská nevěra pojednávána jako samozřejmost a to působí zhoubně. Žádné mladé dívce bych neradil jít na Pandořinu skříňku, myslím si však, že její brutalita způsobuje morálce menší škody – právě tím, že je odpudivá – než hry, jako je Kniha jedné ženy.“

Téhož roku 1913 zkomprimoval Wedekind Pandořinu skříňku a Ducha země do pětiaktové hry, už pod názvem Lulu.

Wedekind a Berg
Titulní postava Wedekindovy Lulu se vymyká nesčetné řadě ženských dramatických hrdinek. Její původ a myšlení zůstávají až do konce záhadou. Je jen naivní, nebo naopak vypočítavá a bez skrupulí, jedná bezelstně, nebo je to kudlanka na lovu mužských obětí, „počestná“ prostitutka, která se ale brání stát se zbožím pro obchodníka s bílým masem, husička nebo prohnaná mrcha, která si nezaslouží jiný konec než setkání s vrahem? Žena ničitelka, která prostřednictví hry se svými obětmi cílevědomě pracuje na sebezničení? Noviny v Německu i v celé habsburské monarchii byly roku 1888 plné zpráv o dopise podepsaném jménem Jack the Ripper, kterým se neznámý mordýř hlásil k vraždám londýnských prostitutek. Skoro se zdá, jako by právě tento motiv stál na začátku koncepce Wedekindovy Pandořiny skříňky, kterou šest let poté napsal. Hra Duch země končí scénou, v níž Lulu zastřelila Dr. Schöna a prosí Alwu, aby ji nevydával přicházející policii; úplně poslední slova hry pronese student: „Vyloučí mě ze školy.“ Toutéž scénou začíná Pandořina skříňka a hra pak rozvádí další osudy Lulu, Alwy, Schigolcha a Hraběnky Geschwitz až k tragickému konci.

Berg se k Wedekindovi vrátil roku 1928, text dramatu pro potřeby libreta zkrátil. Práce na opeře trvala dlouho. Oddaný stoupenec a žák Arnolda Schönberga nebyl nikdy důsledným dodekafonikem, tentokrát se však rozhodl sám pro sebe si ověřit a okolí dokázat, že je dvanáctitónová technika schopna unést celovečerní hudební drama. Operu zanechal nedokončenou, k velké části třetího aktu mu předčasná smrt zabránila vypracovat instrumentaci. Roku 1935 byl Berg nacisty zařazen mezi „zvrhlé skladatele“, naděje na uvedení fragmentu opery v Německu či Rakousku nepřicházela v úvahu.

Václav Talich s Českou filharmonií uvedl 9. ledna 1935 v Praze Suitu z Lulu a jednou z posledních Bergových radostí bylo její zařazení (tentokrát včetně tak zvané Písně Lulu) na program festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, konaného v Praze; 6. září zazněla ve Smetanově síni v provedení zpěvačky Julie Nessy-Bächer a České filharmonie za řízení Georga Szélla. Už nemocný Berg do Prahy nemohl přijet, ale poslouchal rozhlasový přenos. Do Prahy psal, že největší důraz klade na to, aby byl v jeho suitě dobře slyšet vibrafon. Tiskem toho roku také prolétla zpráva, že uvedení opery Lulu chystá pražské Nové německé divadlo, a myšlenkou jejího uvedení se zabýval ještě v sezoně 1938/1939 Václav Talich – k uskutečnění však už nemohlo dojít.

Fragment
Vdova Helene Berg se prostřednictvím nakladatelství Universal Edition zpočátku snažila přimět některého z okruhu skladateli blízkých hudebníků (Schönberga, Weberna, Zemlinského) k dokončení opery, všichni však z nejrůznějších důvodů odmítli. Opera byla uvedena v dvouaktové verzi, jako „fragment“, 2. června 1937 v Městském divadle v Curychu. Ve vídeňském rozhlase mohl ještě Paul Stefan odvysílat „uvedení do opery“. Vídeňský list Gerechtigkeit napsal: „Není nám dopřáno na tomto místě o díle psát. Děkujeme curyšským, že nás jeho uvedením zahanbili a že nám dojmem, jaký toto provedení zanechalo, dokázali, že pouze maximální intolerance mohla zabránit, aby dílo zaznělo u nás. Důkaz je tady, a můžeme doufat, že už nám nebude dlouho odpíráno.“ Šéfredaktorka listu Gerechtigkeit Irene Harandt musela sama brzy na to Rakousko opustit.

K dalšímu uvedení Lulu došlo až po válce, ke koncertnímu roku 1949 ve Vídni, scénickému roku 1956 v Hamburku a následovala další místa. Ve Vídni se uskutečnila scénická pemiéra (po dalším koncertním uvedení roku 1960) v Divadle na Vídeňce 9. června 1962 (dirigoval Karl Böhm), ve Státní opeře 16. prosince 1968, rovněž s Böhmem, Lulu vytvořila Anja Silja. V Čechách uvedlo Lulu 28. ledna 1972 Státní divadlo v Brně v titulní roli s Jaroslavou Jánskou, Richardem Novákem jako Schigolchem a v hudebním nastudování Václava Noska (v českém překladu Evy Bezděkové).

Helene Berg už o dokončení opery, která prokázala ve fragmentární podobě životaschopnost, neusilovala, dokonce ho ve své závěti zapověděla. Bergovu pozůstalost odkázala hudební sbírce Rakouské národní knihovny. Zemřela roku 1976.

Jak vypráví skladatel Friedrich Cerha (narozen 1926), zažil osobně už vídeňské koncertní uvedení opery roku 1949 i obě scénická, a vždy ho rušilo řešení, které ke druhému aktu připojovalo jakousi pantomimickou scénu doprovázenou montáží z Bergových instrumentálních částí. Povzbuzen debatami o možnostech dokončení díla a pověřen nakladatelstvím Universal Edition, vytvořil na základě dochovaného materiálu (osmatřicet stránek instrumentované partitury třetího dějství a particellu nedokončené části) – bez ohledu na závěť Helene Berg – kompletní třetí dějství opery. V této verzi měla Lulu premiéru 24. února 1979 v Paříži v nastudování Pierra Bouleze, režii Patrice Chereaua, výpravě Richarda Peduzziho a s Teresou Stratas jako Lulu. Očitým svědkem nadšení, jaké tehdy opera v Paříži vyvolala, byl i nynější ředitel Vídeňské státní opery Dominique Meyer: „Když jsem stál den před posledním představením frontu na vstupenky, dvě elegantní dámy se dokonce svými kabelkami utkaly o ty úplně poslední…“, píše v programu.

Ve Vídni měla tříaktová verze premiéru 24. října 1983 s dirigentem Lorinem Maazelem a s Julií Migenes v titulní roli.

Inscenace Willyho Deckera
Proč se inscenace Willyho Deckera, která měla premiéru 12. února 2000 (dirigent premiéry Michael Boder) vrátila k dvouaktové verzi, zůstává neprozrazeno. Ale nyní, 3. prosince 2017, se tehdejší inscenace dočkala i třetího dějství Friedricha Cerhy. Opera se hraje v původní scénografii, vymezené půlkruhem s několikerými dveřmi, salon tvoří pohovka „pusinka“ Salvadora Dalího, portrét Lulu je čtyřdílná „skládačka“ belgického surrealisty René Magritta L’Évidence éternelle.

Půlkruhová scéna, nad níž jsou černé tribuny s lavicemi, působí jako pohled do cirkusové manéže a plně odpovídá Prologu opery – předvádět se bude „menažérie“. Na tribuně se soustřeďuje zvědavý dav, odtamtud sestupují postavy do hry po žebřících nebo po nich unikají. V posledním dějství se to poněkud dostává do rozporu s určením místa děje v podkrovní komůrce a s textem: „Lulu odchází čekat na zákazníky ‘dolů’ na ulici, ale místo toho na ně čeká nahoře na tribuně.“ Můžeme si to však vykládat jako poslední stupeň „převráceného“ světa, v němž ztroskotanci Lulu, Alwa a Geschwitz tragicky končí, zatímco (možný) prapůvodce jejich zkázy Schigolch odchází „dolů do hospody“.

Inscenaci z roku 2000 jsem viděla – už v poněkud jiném obsazení než premiérovém, Lulu zpívala Marlis Petersen, Malíře John Dickie a Schigolcha nezapomenutelný Alfred Šramek. A i když paměť je ošidná věc, odvažuji se srovnání.

Hlavním protagonistou nynějšího večera (psáno z první reprízy 6. prosince) pro mě byl orchestr. Ingo Metzmacher si pohrál s každým detailem, nástrojové linie byly zřetelné, z vygradovaných míst až mrazilo. Bohužel ale na úkor některých zpěváků – především Bo Skovhuse v roli Dr. Schöna. Jeho baryton už ztratil barvu i nosnost, navíc (možná i s vědomím, že hlasově mnoho možností k charakterizaci role nemá) od samého začátku nasadil křečovitou šarži vzteklouna, kterou už nebylo možno stupňovat, takže klíčová scéna hádky s Lulu, končící jeho vraždou, nevyzněla přesvědčivě. Franz Grundheber byl v této roli v inscenaci z roku 2000 daleko diferencovanější, ušlechtilejší, elegantnější. Tentokrát mu ale byla přidělena role Schigolcha a nemyslím si, že by jeho pojetí jakéhosi bezradného, sentimentálního bezdomovce bylo šťastné.

Setřel se tak otazník, který nad ním visí – zda to byl on, kdo jako první svedl dítě Lulu na scestí (proč se na ni neustále lepí a tahá z ní peníze?), a nakonec do londýnské špeluňky dostal nejen ji, ale do konečné katastrofy zatáhl i Alwu. Jeho poslední slova: „Kdyby se po mně někdo ptal, jsem dole v hospodě…“, tak ztratila pointu; po něm se skutečně nikdo ptát nebude. Agneta Eichenholz se jako Lulu dokázala uspokojivě hlasově prosadit, překvapivě dobře jí bylo rozumět (což u sopránů bývá výjimečné), ale její Lulu, alespoň jak já ji vnímám, neprodělala v průběhu večera téměř žádný vývoj – teprve v posledním obraze (kdy jí uvšem pomohla maskérna a kostým) jí lze uvěřit společenský propad; v předchozím ději má nasazenu tvář rozmarné naivky s kupodivu malou dávkou sex-appealu a dravosti. Jak to, že jí vlastně všichni muži tak snadno podlehnou, když působí tak fádně? Možná se mýlím a jsem příliš ovlivněna vzpomínkou na výkon Marlis Petersen a fluidum, které vyzařovala. Za chybně obsazeného ale považuju Jörga Schneidera v roli Malíře. Jeho korpuletní postava neodpovídá textu ani stavbě dialogu mezi ním a Lulu – obstarožní proutník (jak vyznívá v jeho podání) nevypadá na to, že by měl důvod se zastřelit, když se od Dr. Schöna dozví, že jeho žena není tím, za co ji považuje. Stejným hulvátským způsobem hrál Jörg Schneider i exotického prince, v této roli byl uvěřitelnější. Herbert Lippert jako Alwa obstál dobře. Nejvýš však ze všech sólistů stavím Angelu Denoke – Hraběnku Geschwitz, a to hlasově i hereckým provedením. Její oddanost k Lulu, pro niž je schopna udělat cokoli a vděku se nedočká, je dojemným kouskem pravého citu v celé té bizarní hře; tím, že je lesbička, je její příběh ještě zdůrazněn a třetí dějství, v němž i ona umírá, dostává díky ní výrazné obrysy.

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Alban Berg:
Lulu
Dirigent: Ingo Metzmacher
Režie: Willy Decker
Scénické nastudování: Ruth Orthmann
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Susana Mendoza
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 3. prosince 2017 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 6. 12. 2017)

Lulu – Agneta Eichenholz
Gräfin Geschwitz – Angela Denoke
Dr. Schön / Jack the Ripper – Bo Skovhus
Alwa – Herbrt Lippert
Schigolch – Franz Grundheber
Theatergarderobiere / Mutter – Donna Ellen
Gymnasiast / Groom – Ilseyar Khayrullova
Medizinalart – Konrad Huber
Maler / Neger – Jörg Schneider
Tierbändiger / Athlet – Wolfgang Bankl
Prinz / Kammerdiener / Marquis – Carlos Osuna
Theaterdirektor / Bankier – Alexandru Moisiuc
Polizeikommissär – Konrad Huber
Fünfzehnjährige – Marina Nazarova
Kunstgewerblerin – Bongiwe Nakani
Journalist – Manuel Walsen
Diener – Ayk Martirossian

www.wiener-staatsoper.at