Vražda, znásilnění, sebevražda a nuda. V Met měla premiéru nová Tosca
Tosca v Met překonává měsíce chaosu
Šlo opravdu o hodně. Byl to obrovský chaos. Je fér si říci, že žádná produkce v historii Metropolitní opery nevznikala ve složitější situaci než nová inscenace Pucciniho Tosky, která měla premiéru na Silvestra.
Nejdřív, už před několika měsíci, odstoupil hvězdný tenor. Pak hvězdná sopranistka. Potom její manžel, který měl dirigovat. Jeho náhradníkovi, Jamesi Levineovi, po čtyři desetiletí stálici této operní scény, byla minulý měsíc pozastavena činnost kvůli obvinění z nevhodného sexuálního chování. A před několika týdny navíc odstoupil z inscenace i hlavní „padouch“.
Met prokázala skutečnou vynalézavost, když zvládla v relativně krátkém čase dát dohromady tak působivé premiérové obsazení – stoupající hvězdy Sonya Yoncheva a Vittorio Grigolo a oddaný Željko Lučić. Ovšem i přes některé úžasné pěvecké výkony by tato Tosca mohla zavést zmíněnou operní společnost špatným směrem.
Tato produkce byla už předtím, než se objevily personální problémy, jakýmsi referendem o Peteru Gelbovi, generálním řediteli společnosti. V začátcích svého působení v roce 2009 pan Gelb nahradil okázalou Zeffirelliho Tosku z roku 1985 pochmurnou a neuctivou inscenací Luca Bondyho. Bučení bylo velmi hlasité, bouřili se někteří mecenáši a většina kritiků (i když ne úplně všichni). Bondyho Tosca představovala jakousi zástupnou bitvu ve válce, která v operním světě zuří mezi tradicí a inovativním přístupem. Pan Gelb to nakonec vzdal a inscenaci označil za „jeden z kiksů svého funkčního období“. Ve svém nedávném interview (v The New York Times) byl ještě pokornější. „Vzal jsem si z toho poučení,“ řekl. „Když se jedná o klasické dílo na repertoáru, krása je velmi důležitá – a právě krásu si publikum žádá.“
Jenomže pan Gelb si vyvodil mylné poučení. Tato nová Tosca, režírovaná Davidem McVicarem, jako by chtěla říct, že když se má inscenovat dílo standardního repertoáru, moderní pojetí je špatné. To však prostě není pravda. Podívejte se na úspěch, který u kritiků i veřejnosti sklidila velmi stylizovaná verze La Traviaty v Met, nebo surrealistické, zlověstné ztvárnění Hansel and Gretel, jež se v Met hraje až do 6. ledna, či post-apokalyptický Parsifal, který se má vrátit na jeviště příští měsíc. Tosca pana Bondyho neměla úspěch, protože její pojetí bylo naprosto zmatené a byla úplně zbytečně odpudivá, nikoliv proto, že by nebylo možné toto dílo pojmout drsným, temným způsobem.
Pokud se krása má stát jeho zásadním kritériem, měl by si pan Gelb dát pozor, aby jeho definice tohoto slova byla dostatečně široká a zahrnovala víc než jen tradiční a důsledně „neškodnou“ Tosku pana McVicara.
McVicar, který jako by snad chtěl říct, že nemůže tomuto dílu přinést nic nového, přeplňuje jeviště množstvím detailů, přidává herecké projevy, které umělcům mají pomoci oživit a přesněji ztvárnit postavy, jež každý fanoušek opery důvěrně zná. Byla to zkrátka retro noc v opeře, která cílila na konzervativní jádro Met.
Když v prvním jednání reflektory ozářily zlatavý interiér kostela Sant’Andrea della Valle v Římě roku 1800, publikum v Met začalo tleskat, úplně stejně, jako pokaždé aplaudovalo u Zeffirelliho inscenace. Tvůrčí tým (dekorace a kostýmy jsou dílem Johna Macfarlanea) se ani nepokoušel zamaskovat inspiraci Zeffirelliho pojetím. Ovšem malířské návrhy a nakloněné podlahy z dílny pana Macfarlanea přece jen znamenaly zlepšení vůči jevištnímu ztvárnění z roku 1985 – nebylo to tak přezdobené, zato atraktivnější.
Paní Sonya Yoncheva a pan Vittorio Grigolo, kteří zaskočili za odstoupivší Kristīne Opolais a Jonase Kaufmanna, oba zpívali svou roli poprvé a jako Pucciniho milenci, operní diva Floria Tosca a malíř Mario Cavaradossi, působili úžasně mladě. Měli největší podíl na úspěchu představení a podali oba ohromující výkon, nicméně jejich nezkušenost byla patrná.
Paní Yoncheva je koketní a vášnivá, křehká a nervní. Primadoniny árie se k její rafinované a přemýšlivé Tosce tak docela nehodily. Její hlas není hebký, ale má bohatou texturu a lesk. Slyšet utrápenou árii Tosky Vissi d’arte z druhého jednání v jejím zamyšleném až rozjímavém pojetí bylo fascinující. Nicméně navzdory eleganci a zanícenému zpěvu nepůsobila Yoncheva dojmem někoho, jehož milenec byl mučen a odsouzen k smrti. Výbuchy vzteku a žárlivosti této Tosky se zdály být poněkud nucené.
Rozverný, divoký a vášnivě zamilovaný Mario pana Grigola je skutečný bouřlivák. Tento pěvec si vysloužil kritiku za to, co někteří pokládají za až animální zpěv a herecké výkony. Já mu ale klidně odpustím určitou hlasovou syrovost a přehnanou impulzivitu za věrohodné projevy citového pohnutí, které předvádí spolu se strhujícími vysokými tóny. A nedá se přece říct, že tenor, který s takovou něhou zpívá sladké věty, jež Mario sděluje Tosce, když se dozví, že zavraždila Scarpiu, zlovolného velitele policie, postrádá schopnost lyrického projevu.
Panu Željko Lučićovi (záskok za Bryna Terfela) se lépe daří předvádět aristokratické způsoby, jimiž Scarpia manipuluje ty, které se snaží ovládat, než vžít se do této deformované, zlovolné postavy. Legatová elegance a závažnost jeho zpěvu jsou však působivé. Když se ve druhém jednání snaží přesvědčit sedící Tosku, aby odhalila, kde se skrývá uprchlý vězeň, až děsivě zasahuje do její intimity, když se podepřen o opěradlo jejího křesla nad ní tyčí.
Emmanuel Villaume, poslední dirigent v řadě těch, kteří před ním z inscenace odstoupili, nediriguje Pucciniho nestálou hudbu obvyklým způsobem. Dodává zvukové podobě inscenace tvar, jemné odstíny a poddajnost. Objevilo se i pár neladících momentů. Jenže sledovat impulzivního pana Grigola určitě není snadné.
(The New York Times – 1. ledna 2018 – Anthony Tommasini)
Tosca v Metropolitní opeře – vražda, znásilnění, sebevražda a nuda
Dosud největším fiaskem za působení Petera Gelba v Metropolitní opeře byl zmatený postmoderní pokus režiséra Luca Bondyho z roku 2009 o ztvárnění násilnických a nihilistických aspektů Pucciniho Tosky. Tento debakl byl zahlazen o silvestrovské noci, kdy operní společnost představila poněkud bezbarvou novou inscenaci tohoto melodramatu, postiženou statickou dramaturgií a lajdáckým hudebním projevem.
Uprostřed metaforické i doslovné fádnosti tohoto „gala“ představení zazářila jedna jiskřička v podobě debutující sopranistky Sonyi Yonchevy v roli rtuťovité divy Florii Tosky. V jejím luxusním temném hlase byla lyrická vřelost vyvážena dramatickým ocelovým nádechem ve vyšších polohách a ve chvílích vrcholného rozrušení se odvážně nořila do hrudních tónů, při nichž tuhla krev v žilách.
Zajímavým aspektem pěveckého umění Yonchevy je, že zřejmě podobně jako Anna Netrebko a Angela Gheorghiu vždycky upřednostňuje legatový zpěv, dokonce i s rizikem, že na okamžik přijde o svou průraznost. Sopranistčino pojetí slavné modlitby Vissi d’arte pak vyústilo v nádherný příval smyslně krásného zvuku s pouze mírným nádechem úzkosti ženy, jež prosí Boha, aby ji uchránil před hrozícím znásilněním.
Tenor Vittorio Grigolo jako milenec Tosky, politický aktivista Cavaradossi, zvolil jiný, takříkajíc komplementární přístup, jeho zpěv překypoval horlivostí a zápalem, který by dokázal zastrašit i toho nejdrsnějšího odpůrce žen. „Umírám v zoufalství!“ křičí Mario ve své árii ve třetím jednání, a když Grigolo zazpíval tuto větu, diváci čekali přinejmenším tryskající krev. Tenor ovšem přežil dost dlouho na to, aby přišel na děkovačku před oponou, ale také sešplhal po nakloněném jevišti, aby zvedl špatně mířenou kytici, kterou kdosi hodil Sonye Yoncheva.
Ve srovnání s touto živou dvojicí Scarpia Željko Lučić budil dojem, že se trochu trápí, a nenabídl o mnoho víc než plný zvuk, který však jako by trochu zapadal do orchestřiště.
Ani jemu, ani komukoliv jinému se nepodařilo vykřesat nějaké drama v tomto dioramatu Davida McVicara, kde se hlavní postavy většinu času ploužily před těžkopádnými fotorealistickými kulisami Johna Macfarlanea. Dění v intrikami nabitém prvním jednání působilo matoucím dojmem a nepovedené procesí, pějící Te Deum, nedávalo smysl – dramatický ani liturgický. Scéna vraždy se od stoleté tradice odchýlila jedině v nesmyslných baletních pohybech mstící se divy. A poslední „coup de théâtre“, sebevražda hrdinky, byl proveden jako nesmělý skok z „parapetu“ ve výšce pouhých tří stop.
Po slibném začátku – zvonivé a přízračné úvodní fanfáře opery, dirigent Emmanuel Villaume postupně ztrácel tah, neustále se „babral“ s nespočetnými detaily známých složitých rytmů Tosky. Nikomu se nepodaří zvládnout úplně správně každou nepatrnou změnu tempa, ale trik, jak dosáhnout toho, aby tato opera v divadle fungovala, spočívá v tom, že je potřeba řešit všechny tyto drobné chyby takříkajíc „za pochodu“ a nedopustit přitom, aby opadlo napětí. Jakmile se Villaume zapletl do houštin druhého jednání, neustále zastavoval, aby dal všechno znovu dohromady; účinek byl skutečně smrtící, ovšem nikoliv tak, jak Puccini plánoval.
Je fakt, že tato produkce musela fungovat navzdory ohromné smůle, snad až prokletí: během roku 2017 z různých důvodů vypadli tři představitelé hlavních rolí a dva dirigenti. Přesto bychom od Metropolitní opery čekali něco lepšího.
Mezi VIP na tomto gala představení byli také Bill a Hillary Clintonovi, kteří sklidili potlesk a volání bravo, jakmile se v sále rozsvítilo. Možná by Met po této zmasakrované Tosce měla požádat zmíněný důvtipný pár, aby opernímu domu poskytl nějaké rady z krizového managementu.
(The Observer – 1. ledna 2018 – James Jorden)
Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Emmanuel Villaume
Režie: David McVicar
Scéna a kostýmy: John Macfarlane
Světla: David Finn
Pohybová spolupráce: Leah Hausman
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 31. prosince 2017 Metropolitan Opera House New York
Tosca – Sonya Yoncheva
Cavaradossi – Vittorio Grigolo
Scarpia – Željko Lučić
Sacristan – Patrick Carfizzi
Spoletta – Brenton Ryan
Angelotti – Christian Zaremba
Sciarrone – Christopher Job
Shepherd – Davida Dayle
Jailer – Richard Bernstein
Přeložila Kateřina Bodnárová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
