Šustot andělských křídel ve Winternitzově vile
První část večera sestávala z dokumentu o souboru pod hlavičkou České televize. V něm se o své historii a nejnovější tvůrčí aktivitě rozpovídali postupně všichni jeho členové, Jindřich Pavliš, Luděk Boura, Vojtěch Nýdl a Petr Valášek. Prostor dostaly také holky z vokálního uskupení Grunik z beskydské Ostravice, velmi výrazné a expresivní hlasy, což na nejnovější desce Clarinet Factory Meadows pěkně kontrastuje s něžnějšími klarinetovými souzvuky. Ne, že by kluci nedokázali zabrat, a už vůbec nemluvím o drsnějším basklarinetu, animálních slapech Petra Valáška a kontrabas klarinetu. Kvarteto je oblíbené pro svou schopnost integrovat do svého hudebního jazyka vícero vlivů s kvalitním výsledkem.
Hudba klasická, kterou jsou interpreti odchovaní, se projevuje v jejich kompozičním jazyce jak v rytmice, tak v harmonii (žádné prvoplánové „tónikadominantačau“), a zdůrazňuji to zde proto, že je faktem, že Clarinet Factory se úžasně lehce poslouchá, skoro jako nějaký, pánové prominou, popík, ale jejich hudba zdaleka tak jednoduchá není (i když určitě přítomné minimalistické prvky muziky by k takovému pocitu mohly svádět). Dále jsou tu vlivy jazzové, improvizační a lidové, což se právě na albu Meadows projevilo s dívčími hlasy Gruniku doslova v plné palbě a díky krátkému filmu jsme mohli nakouknout do jejich společné kuchyně.
Umělci z těchto všech důvodů dokáží oslovit široké publikum, a můžu říct, že jsem na koncertě nepotkala ani jednoho z mých známých – muzikantů. To není žádná kritika mých souputníků, jen vyzdvižení faktu, že se o Clarinet Factory nezajímají jen členové symfonických orchestrů, ale i normální lidé.
Řeč v promítaném filmu byla nejen o tom, jak, co a kdo tvoří, ale také o tom, jak se spolu pánové (ne)snesou a (ne)vycházejí. Padl zde krásný příměr k soužití v manželství včetně schopnosti a ochoty ke kompromisům a respektu ke druhému. Jen tak zřejmě může inspirace plynout a práce přinášet své plody. A že jsou šťavnaté!
Pánové z Clarinet Factory si připravili výběr z písní starších a samozřejmě z novotin. Soubor si za dobu svého působení vytvořil svůj vlastní hudební jazyk, který je podepsaný pod každou jejich skladbou. Zkrátka a dobře, když od nich něco uslyšíte, poznáte je. Jako třeba Janáčka. Večer otevřela hravá B.A.C.H., a naplno se kapela rozjela při Bolek i Lolek. Možná to ve mně evokoval i klip ke stejnojmenné skladbě z prostředí vlakového nádraží v belgickém Liège, nicméně máte při tom pocit, jako když vám frnkají před nosem všechny možné dopravní prostředky. Takové hudebně vykreslené organizované mraveniště. Ještě bych si u toho dokázala představit záběry nějakých velkých dopravních uzlů nebo lidi spěchající za svým na městských bulvárech. Pulzaci (nejen u této) písně dodává basklarinet v perkusní roli.
Hoří pole lán je „factoriální“ klasika o síle přírody a přijetí její nezkrotnosti?, kterou doplňuje Vojta Nýdl svým hladivým hlasem… Divoké tempo však klarineťáci a hlavně rychlík Luděk Boura udrželi na uzdě a pokračovali s Glass Story, která vznikla pro Národní divadlo moravskoslezské. Chytlavá taneční Luda’s Dance je asi nejen má oblíbená. Má v sobě takový zvláštní nádech osudovosti… Evokuje ve mně myšlenku „musíš jít vpřed, ať se děje, co se děje“…
Una Mattina je opět velmi příjemnou záležitostí, i když, jak Jindra Pavliš popisoval její vznik, ranní vstávání ke zdroji inspirace asi zas až tak příjemné nebylo:-) Melancholické souzvuky na začátku vystřídá téma, které se prolíná celou skladbou, zdobené trylky a jiným ptačím cvrlikáním – nesporně vliv oné ornitologické ranní kratochvíle. V Jordan Jindra Pavliš zastoupil pomocí zobcové flétny šikovně koncovku (píšťala podobná fujaře), která na desce zní v podání Anny Ficelové. Píseň má pro mě zvláštní orientální nádech a jakoby se ohlížela k něčemu, co bylo kdysi dávno naší součástí… Na desce to působí obzvlášť silně s dívčími vokály, fujarou i zpěvem Vojty Nýdla. Bílý sníh svou melancholickou náladou a hlasem zpěváka opět zapůsobil na posluchačovu fantazii, se kterou se, pokud si to dovolil, odebral do jakýchsi dálav…
Možná se můj pokus o vykreslení tamní nálady vám čtenářům zdá být takový imaginární a nekonkrétní. Tvorba Clarinet Factory je obecně velmi poetická, plná nálad, a člověk emocionálně založený (a se sklenkou dobrého Merlotu) se tím snadno a rád nechává unést. Této myšlence nahrávají i texty písní, které, jak se jejich autor Vojtěch Nýdl zmínil zejména u jedné konkrétní skladby, vznikají z popudu nějakého duchovního stavu. Proto se hudba tohoto tělesa tak snadno dostane k vašemu srdci, protože evidentně z něj také vzniká, což je u hudby ideální základ a vůbec není samozřejmý (!), což jsem si někdy bohužel myslela, ale i mezi muzikanty a jejich počiny musíte dělit zrno od plev. Ale to je asi tak v životě obecně.
Husa divoká je taková efektní věc se zajímavým rytmem, jako by si ta husa odletěla někam na výlet na Balkán. Zde opět výborný Petr „Pepíno“ Valášek, který má sice v ruce basklarinet, ale přistihnete se, že zkoumáte prostor za hráči, jestli tam opravdu nesedí někdo za perkusemi (na albu jinak figurují v umění slovenského bubeníka Dano Šoltise). Hikari je inspirováno Japonskem, jeho legendárními vlaky a obsahuje i „hoch-japonštinu“, které údajně Japonci neporozuměli. Jako přídavek zazněla krásná L’Amour, jejíž text pochází výjimečně zvenku, od portugalského přítele hudebníků. Taková láskyplná romantická tečka.
Ráda bych se zmínila o jedné z písní, o které pohovořil Vojtěch Nýdl v dokumentu v první části večera. Gore a její text vznikla na popud těžkého rodinného období klarinetisty a komplikovaného narození jeho druhé dcery. „S listím ze stromů se snáší… Na křídlech andělé strážní…“ Skladba je vlastně takovým poděkováním strážným andělům, a když si vypůjčím Vojtova slova, těm viditelným i neviditelným. Gore oplývá radostí ze života, vděčností, že můžeme žít a tvořit.
Album Meadows sice otevírá, ale pro mě jej uzavírá, je shrnutím a oslavou, nadějí, světlem, tím, co tvorbu Clarinet Factory pro mě charakterizuje. Taky z ní vnímám jakýsi klid a mám pocit, že to možná bude souviset i s tím, jak se někdo z Clarinet Factory vyjádřil, že nové album je „návrat ke kořenům a přirozenosti“. Obrácení ke středu? Do (ne?)známého domácího vnitřního prostoru? Asi i proto jsem na koncert včera přišla, nechala se nabít dobrou energií a uvědomila si, že právě teď a pořád jsme obklopeni oním světlem nejen andělů strážných, ale hlavně světlem ze sebe sama. Vím, ono se to řekne, ale je to naše vlastní volba v každičkém okamžiku. A dobrá hudba mě k onomu středu přibližuje. Zušlechťuje. Stačí si to dovolit.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
