Choreograf, který ví, co chce. Rozhovor s Filipem Veverkou
Od premiéry „Manon“ uběhlo už čtvrt roku. Jak odvedenou práci s odstupem hodnotíte?
Paní Manon mě natolik pohltila, že až po premiéře se mi podařilo trochu vydechnout a uvědomil jsem si, jak skvělá práce to byla. Bylo mi jasné, že udělat choreografii celého baletu bude těžké, ale nedokázal jsem si představit, co všechno to obnáší. Když teď chodím na reprízy, vidím nějaké chyby a vím, co bych dnes už udělal jinak.
Jak jste se z tanečníka stal rovnou choreografem celovečerního baletu?
To mi jednou zavolal Jirka Pokorný (poznámka autorky: šéf baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni), jestli bych neudělal balet Manon. Dodnes nechápu, proč jsem ho napadl zrovna já, když jsem předtím nic takového nedělal. Hodně riskoval. Kdybych vybouchl, dalo by se to pochopit, protože nejsem choreograf. On by ale jako šéf baletu jen těžko vysvětloval, proč si vybral někoho bez zkušeností.
Měl už představu, jak by balet měl vypadat, nebo vám dal volnou ruku?
Dostal jsem zadání baletu v neoklasickém stylu na motivy příběhu Manon Lescaut, a pak už to nechal na mně. Tím, že jsem v choreografii nováček, jsem raději příliš neexperimentoval, snažil se držet se linie příběhu a učil se, jak se tohle řemeslo dělá.
Jak jste se sžil s příběhem Manon Lescaut, když jste si ho sám nevybral?
Dostat zadání někdy práci ulehčí. Byl jsem za něj rád. A příběh jsem letmo znal, je zajímavý. I když Manon asi nikdy nepochopím. (smích)
Jaké to pro vás jako pro muže bylo pracovat na příběhu s hlavní ženskou hrdinkou?
Ženám sice asi nikdy úplně rozumět nebudu, ale malíř také může malovat krásné obrazy žen, aniž by jim rozuměl. Nemyslím, že by to bylo úplně potřeba. Nemusím sice chápat, proč se Manon chová tak, jak se chová, nemusí mi být sympatická, rozhodně je to ale zajímavá postava, na které mě bavilo pracovat. Také by mě zajímalo, jak by se asi příběh odehrával z jejího pohledu. Vypráví ho rytíř des Grieux, který je zamilovaný, a má proto zkreslený pohled na věc.
Co vás v nové roli choreografa nejvíce překvapilo?
Nejhorší byl začátek. Když jsem na to kývnul, seděl jsem pak doma a vůbec jsem nevěděl, kde začít. Pak mě napadlo, že by bylo dobré koupit si knihu a ten příběh si celý přečíst. (smích) Potom jsem napsal scénář, vybral hudbu a jako poslední vymýšlel kroky. Viděl jsem několik filmů na motivy Manon, ale na balety jsem nekoukal, abych se nenechal ovlivnit.
Měl jste nějakého choreografa jako vzor?
Vždycky se mi dobře pracovalo s Maďarem Yourim Vàmosem. Má divokou náturu a umí vybuchnout. Nikdy nikoho ale neurážel a dokázal nás vyburcovat ke skvělé práci. Dělá hodně dějové balety a má je krásně divadelně zpracované. Divák z nich dobře chápe, co se v příběhu odehrává. Náladu popisuje pohybem, rekvizitami a má spoustu skvělých režijních nápadů.
Chodil jste na zkoušky s jasnou představou, nebo jste dával prostor i tanečníkům?
Snažil jsem se být připravený a vždycky jsem věděl, co chci. Jako nováček jsem nechtěl působit, že nevím, co dělám, a také jsem nechtěl, aby tanečníci dělali moji práci. Nepřijde mi profesionální přijít a říct jim: „Zkuste udělat nějaký pohyb na osm dob.“ Jako choreograf jsem tam podepsaný já a záleží mi na tom, aby to bylo moje dílo.
Jaký přístup máte raději jako tanečník?
Mám raději, když choreograf ví, co chce. Tanečník do díla stejně vždycky dá i něco ze sebe, ale pokud se nejedná o improvizaci nebo nějakou moderní choreografii, myslím, že by tam měla být jasná vize autora.
Jak vaši práci choreografa ovlivnily vaše osobní taneční zkušenosti?
Dokážu se vcítit do tanečníků a vím, jaké pohyby je možné udělat, i když si někdy stěžují, že to nejde. Když jsem ale vymýšlel kroky, nejlepší nakonec pro mě bylo sedět doma na pohovce a jen si to představovat. Tělo má totiž pohybovou paměť, a když jsem je zkoušel sám tančit, vkrádaly se mi do toho prvky jiných choreografů, pod kterými jsem kdy tancoval. Já teď ale chci, aby to byly Veverkovy kroky.
S „Manon“ vám prý pomáhala vaše přítelkyně, sólistka Baletu Národního divadla Miho Ogimoto. Jaké to je pracovat se svou partnerkou?
Ano, je to naše společné dílo. Bral jsem to jako velkou výhodu. Když to člověka pohltí, ztratí nadhled a nějaké věci nevidí. Druhý pohled je proto hodně důležitý. Myslel jsem si třeba, jaký jsem dostal skvělý nápad, a ona na to, že je to blbost. Tak jsme se chvíli dohadovali, a pak jsem to uznal. (smích) Při tanci ale hodně choreografů nechce, aby spolu partneři tančili. Partnerovi si člověk dovolí říct věci narovinu a často se na place hádají. Když se ale spolu pracovat naučí, je to výhoda, protože se dobře znají.
Budete vy sám ještě tančit?
Mám problémy s kyčlemi a hýbat se teď moc nemůžu.
Chybí vám to?
Ano, když jste na něco zvyklá celý život a pak to přestanete dělat, chybí to. Nebyla to moje volba. Dost jsem tělo trápil a nakonec mi to spočítalo.
Kariéra profesionálních tanečníků končí kvůli fyzickým limitům dříve než jiné. Dá se na ten moment, že už člověk nebude moci tancovat, nějak připravit?
Někde vzadu v hlavě to vědomí je, ale neustálé tréninky a představení člověka tak pohltí, že na to zapomene, a najednou ho tělo zradí, a je to tu.
Co potom dál?
Nejdřív jsem docela dlouho běhal jen po doktorech. Pak jsem vedl tréninky a pomáhal zkoušet repertoár jako baletní mistr. Pak přišla Manon…
Zaujala vás práce choreografa natolik, abyste v ní pokračoval?
Určitě. Mám rád volnost, a tu choreografie dává. Teď přemýšlím, co dál. Rád bych zpracoval například Macbetha…
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Filip Veverka (1978) je absolventem Taneční konzervatoře v Brně. Po ukončení studií získal angažmá v Národním divadle v Praze, kde pracoval jako sólista s choreografy Jiřím Kyliánem, Jurijem Grigorovičem nebo Borisem Bregvadzem. Za roli Petruccia v Crankově Zkrocení zlé ženy získal Cenu Thálie. Hostoval v Divadle J. K. Tyla v Plzni a v Národním divadle v Brně. Má také četné zkušenosti ze zahraničí, působil v Tulsa Ballet v americké Oklahomě, jako sólista Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde tančil především v choreografiích Yuriho Vàmose, a také byl členem Švédského královského baletu ve Stockholmu. Po návratu do České republiky působil ve Státní opeře Praha, poté jako sólista v Národním divadle Brno a jako stálý host Národního divadla Praha a Staatstheater Karlsruhe v Německu. Po přerušení taneční kariéry pracoval jako asistent baletu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a jako baletní mistr v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Na podzim roku 2017 uvedl celovečerní balet Manon v Divadle J. K. Tyla v Plzni, který byl jeho prvním choreografickým počinem.
(Zdroj: www.ndm.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]