Alfred Brendel o interpretaci Mozarta

Praha po dvou letech opět hostí jednoho z nejvýznamnějších klavíristů 20. století, Alfreda Brendela. Příležitost k této návštěvě vytvořil třídenní festival „Hommage a Alfred Brendel“, který pořádá Prague Music Performance ve spolupráci s Českou filharmonií. V neděli 17. března 2019 festival zahájil sám mistr osobně, a to přednáškou o interpretaci klavírního díla W. A. Mozarta, kterou na klavír doprovodil Jan Bartoš. Poté následoval křest dvou Brendelových knih (Abeceda klavíristy a sbírka poezie 2 x 2 = 13), které nedávno vyšly v českém překladu.

Alfred Brendel (nar. 1931 v Loučné nad Desnou) patří bezpochyby k nejintelektuálněji zaměřeným klavíristům a hloubka promyšlenosti jeho interpretace, kterou sám reflektuje ve svých spisech, se poté výrazně promítá do hudebního uchopení jím prováděných děl. V interpretaci odmítá vše, co si sám neprožil a nezvnitřnil, přestože „se to tak dělá“. Právě toto přemýšlení, stejně jako vysoká míra poslouchání se „naživo“ i z vlastních nahrávek (to je metoda, kterou doporučuje každému klavíristovi), z něj vytvořilo světovou špičku ve svém oboru. Kromě absolvování konzervatoře ve Štýrském Hradci se totiž dále umělecky rozvíjel pouze samostudiem.

Po šedesát let své pianistické kariéry účinkoval v nejslavnějších koncertních domech světa, spolupracoval s nejslavnějšími světovými dirigenty a jeho diskografie skýtá neuvěřitelných 114 položek. Od roku 2008, kdy se s velkou slávou odehrálo jeho poslední vystoupení, se nadále věnuje psaní poezie a esejů o hudbě, jejichž myšlenky reflektuje ve svých přednáškách o interpretaci a při mistrovských kurzech. Nakouknout do Brendelovy hudební kuchyně se dnes poštěstilo i publiku shromážděnému v Sukově síni pražského Rudolfina.

Alfred Brendel svou přednášku tentokrát vztáhl na problematiku interpretace klavírní tvorby Wolfganga Amadea Mozarta, jehož tvorba ho, jak bylo znát z obdivných slov podaných s náležitým entuziazmem, velmi oslovuje. Většinu zmíněných zákonitostí je však možné vztáhnout na téměř všechnu klavírní literaturu, protože je založena na společné základní myšlence, totiž že interpret by se měl maximálně podřídit intencím skladatele a potřebám skladby. Zní to velice bazálně a logicky, ale jak často vidíme u současných interpretů (nejen) klavírního repertoáru, ne každý dokáže potlačit své umělecké ego a jít pouze za tím, co skladba vyžaduje. (Jak Brendel podotýká v Abecedě klavíristy: „neměli bychom být tak troufalí, abychom se pasovali do rolí skladatelova vychovatele nebo spasitele děl, která čekají na to, aby byla pozvednuta naším nadlidským porozuměním“.)

Pokud se nejedná o interpretaci soudobé skladby, kdy můžeme skladbu konzultovat s autorem, je mnohdy samozřejmě velice těžké odtušit skladatelovy intence. Hodně se toho vak dá zjistit porovnáváním rukopisů a hledáním skladatelovy hudební řeči; studium pramenů je podle Brendela zcela zásadní. Na tuto skutečnost upozorňuje Brendel hlavně v souvislosti s Mozartovými klavírními koncerty, které mnohdy poskytují pouze základní hudební obrysy bez stylových ozdob, variant při opakování téhož, kadencí atd. „Tam, kde je zápis neúplný […], jsme oprávněni ho doplnit a vyzdobit,“ jak dále zmiňuje ve své knize Abeceda klavíristy. Ovšem až po náležitém studiu Mozartovy hudební řeči.

Při interpretaci Mozarta je, ústy Alfreda Brendela, zásadní „přimět klavír zpívat“. Této snaze přiblížit se charakteristice lidského hlasu by poté měla být podřízena i technika hry: například kantilény lze dosáhnout důsledným legatem a s pomocí pedálu. To je také důvod, proč se Alfred Brendel vymezuje vůči „pedálovým puristům“, kteří pedál vnímají buď jako „berličku“ k zakrytí nedostatečné technické vyspělosti interpreta, nebo jako přísadu kazící chuť historicky poučené interpretace. Ze stejného důvodu také upřednostňuje moderní klavír před cembalem a kladívkovým klavírem a tvrdí, že míra autenticity nezáleží na nástroji, ale na schopnosti „nechat vyniknout zvukům, které jsou v klavíru skryté“ (Abeceda klavíristy).

Abychom se pokusili přiblížit se Mozartovým intencím a „přiměli klavír zpívat“, není radno bez rozmyslu přejímat všechna zaužívaná pravidla klavírní interpretace, pokračuje Brendel. Zpochybňuje například poučku, že odtahová nota musí být vždy slabší (naopak je někdy – hlavně se záměrem udržení napětí a tahu – záhodno ji zahrát silněji, nebo dokonce vypíchnout) nebo že by těžké doby měly být zdůrazněny. Taktéž neuznává častý sklon k bezdůvodným diminuendům a hraní závěrečného akordu věty až po krátké odmlce.

Jak tedy můžeme odtušit, Alfreda Brendela není možné zařadit k žádnému určitému interpretačnímu směru – jeho hlavním záměrem je do detailu promyslet logiku každé fráze a důvod jejího zakomponování do struktury díla. Díky tomu mu pak ovšem posluchač každou notu věří a to pochopitelně dodává jeho interpretaci vysokou míru osobitosti. I on si je však vědom svých limitů, když prohlašuje: „Kéž by tu tak Mozart byl, aby nám řekl, jak jeho hudbu hrát!“